Kateřina Smejkalová

Tlak na zásluhovost škodí lidem

Nová německá vláda se právě v těchto dnech ujímá moci. Vedou ji sociální demokraté, protože se jim po letech táhnoucí se krizi na cílové rovince podařil obdivuhodný finiš. Vítězství ve volbách nebylo sice nijak drtivé a vděčí za něj beze sporu i chybám svých protivníků, na to, že nyní v kancléřském křesle zasedne právě Olaf Scholz, ale svůj díl určitě má i pozoruhodná kniha amerického filozofa Michaela Sandela The Tyranny of Merit (Tyranie zásluhovosti). Právě na ni se totiž Scholz výslovně odvolával, když měl osvětlit, odkud se vzal centrální princip pojetí společnosti, kterou v předvolebním boji Německu nabízel, totiž respekt.

Sandel si v knize nemilosrdně, avšak velmi přesvědčivě bere na paškál pojetí společnosti, které si v posledních dekádách osvojila politická pravice, bohužel ale i levice, a tak obvykle málokoho napadne, že by na něm mohlo být něco problematického. Politický cíl vyrovnání startovní čáry pro všechny, aby se pak každý mohl dostat tak daleko, jak mu to jeho nadání a píle umožní přece zní jako ultimátní spravedlnost, no ne? Filozof Sandel to zpochybňuje v několika krocích. V prvním rozebírá, že nadání, ale do jisté míry ani píle – ví se totiž, že silně koreluje se sociálním prostředím, do kterého se člověk narodí – není něco, co by měl člověk z větší části ve svých rukou. Jsou to spíše vrozené či velmi brzy v životě vštípené nebo rozvíjené vlastnosti, které tak spíš odrážejí to, co má v teorii princip zásluhovosti oslabovat, tedy komu a kam se člověk narodí.

Říká také, že v současném tržním uspořádání společnosti o úspěchu rozhoduje hlavně právě trh, jde tedy zejména o to, jaké schopnosti je možno dobře zpeněžit. Zde je jednak dokázáno, že to ještě zdaleka neodráží jakoukoli společenskou prospěšnost – špatně placený personál na v současnosti přetížených jednotkách intenzivní péče by mohl vyprávět – ale jde zase i o třídění velmi nahodilé a jednotlivcem jen z malé části ovlivnitelné. Plastický příklad jsou sportovci dobře tělesně stavění pro basketbal, což jim v současných Spojených státech umožňuje obrovské úspěchy a výdělky, jinde na světe, neřkuli třeba před sto lety, ale těžko.

K této diagnóze se přidává společenský rozměr celé věci. Sandel totiž ukazuje, že na současných západních společnostech ve skutečnosti zásluhového není v podstatě nic, i kdybychom na princip zásluhovosti přes výhrady výše přistoupili. A právě v tom spočívá jeho mizející legitimita a čím dál rozšířenější protesty proti mediálním, vědeckým a politickým elitám: ty totiž sice zásluhovost hlásají, ve skutečnosti se ale sami v drtivé většině rekrutují z vyšších společenských vrstev a doopravdy na tomto principu nic měnit nehodlají. Zde se Sandel zaměřuje zejména na fenomén elitních amerických vysokých škol, když ukazuje, jak velkou roli v přijímacím řízení hraje moc a peníze – ať už v podobě přímé korupce, nástrojů ze šedé zóny typu sponzorství, či alespoň ve formě tak špičkové přípravy na příjímací testy, že si je nikdo kromě nejbohatších nemůže dovolit.

Autor zde přibírá do hry ještě také technokracii jako v současnosti rozšířenou formu vládnutí – elity v cinknutém systému v jejím rámci nepřipouštějí jakoukoli ideologickou alternativu, nýbrž ho spravují způsobem, kterému běžní lidé kvůli chybějící, respektive jim systematicky odepřené odbornosti přestávají rozumět.

Sandel rozebírá, jak rozkladný vliv na celou společnost to má – všem je vštěpováno, že za svůj úspěch jsou odpovědní sami, což ale v důsledku také znamená, že jsou sami odpovědni i za svůj neúspěch, z čeho se pak vyvozuje, že si od úspěšnějších nezaslouží jakoukoli podporu. K tomu Sandel podotýká, že jde o systém, který je ke svým nejmíň úspěšným nejkrutější ze všech dějinných společenských upořádání – bezzemci ve feudalismu se mohli uklidňovat tím, že se do své neradostné situace narodili. Současným chudým a neúspěšným je oproti tomu sugerováno, že si za to mohou sami, což má dramaticky ponižující a demoralizační efekt. A když jim to sugerují ti, jejichž hlavní zásluha bylo narodit se do dobré rodiny, kruh se uzavírá: pro Sandela je popsaná situace přímým kořenem antiestablishmentových revolt všude po západním světe.

Doporučením, jak z toho ven, sice nevěnuje v knize tolik prostoru, jsou ale jasná a logická: oslabit dominanci principu zásluhovosti – konkrétně navrhuje třeba odvážný systém losování míst na vysokých školách – a hlavně obnovit respekt vůči práci a jejím výsledkům, bez ohledu na její status či jak vysoké vzdělání přepokládá. Právě odtud se tedy Scholzův respekt bere. Zatím byl pouze na rétorické úrovni a je zřejmé, že ho bude muset ve vládě naplnit konkrétním obsahem, v plánu je kupříkladu podstatné zvýšení minimální mzdy jako výraz toho, že za práci i v méně kvalifikovaných a prestižních povoláních by mělo být možné slušně vyžít. Bezesporu ale bude programové oslabování principu zásluhovosti Scholze a jeho sociální demokraty stavět před mnohá dilemata – jedním z nich bude určitá redefinice role vzdělávání. To vykazuje v současném sociálně-demokratickém pojetí s představou zásluhového vzestupu nejednu podobnost. Půjde nyní tedy o to ho zachovat jako prostředek emancipace, zároveň ale mít pochopení a dobře zajistit i ty, kteří tuto cestu, ať už z jakéhokoli důvodu, nezvolí. Každopádně bude zajímavé sledovat, jak bude taková respektující vláda po Sandelově vzoru u sousedů vypadat.

Michael J. Sandel: The Tyranny of Merit. What‘s Become of the Common Good?, Allen Lane, London 2020.

Kateřina Smejkalová (1986) je politoložka.

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Kateřina Smejkalová

Tlak na zásluhovost škodí lidem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu