František Všetička

Měšťanský osvícenec

240 let od skonu Gottholda Ephraima Lessinga

Německá společnost osmnáctého století díky státní rozdrobenosti a feudálním přežitkům zaostávala. Opožďovala se za francouzským a anglickým osvícenstvím. Tuto neblahou skutečnost si v tomto přelomovém století plně uvědomoval Gotthold Ephraim Lessing. Složitá společenská, kulturní a literární skutečnost na něj doléhala takovou měrou, že se rozhodl radikálně jí čelit. A to nejen jako básník a satirik, ale zejména jako teoretik a dramatik, v neposlední řadě také jako filozof. Jako teoretik píše Hamburskou dramaturgii (Hamburgische Dramaturgie) a estetickou práci Láokoón neboli O hranicích malířství a poezie (Láokoón oder über die Grenzen der Malerei und Poesie). Jako dramatik napsal několik her, z nichž dvě sehrály ve vývoji německého divadla zásadní roli, jsou to Minna von Barnhelm neboli Vojácké štěstí (Minna von Barnhelm oder das Soldatenglück) a Emilia Galotti. Úzce spjata je především Hamburská dramaturgie a dvojice her, poněvadž Dramaturgie – jak napovídá její název – pojednává o dramatickém a divadelním umění.

Osvícenství je bezprostředně spjato s nástupem měšťanské třídy a v kulturní sféře se nejmocnějším prostředkem pro prosazování osvícenských myšlenek stává drama a divadlo. Teoretická díla osvícenců jsou záležitostí omezeného okruhu zainteresovaného vzdělaného publika, kdežto divadlo se stává zájmem širších vrstev měšťanstva. Obrazná forma dramatu navíc znemožňuje (nebo alespoň znesnadňuje) cenzurní zásahy. To vše je důvodem, proč Lessing přijal nabídku několika přátel a předních herců, aby se stal dramaturgem a vedoucím kritikem první německé stálé scény v Hamburku. Hamburská dramaturgie je pak svodem komentářů k provozovaným hrám, ovšem s širším teoretickým a estetickým dosahem. Lessing posuzuje předváděná dramatická díla (dnes už většinou neznámá) a vytváří tak nesystematický obraz dramatické teorie a praxe. Vlastní dramatickou produkcí pak usiluje dokázat, že není jen teoretizujícím činitelem. Dvojicí svých her se posléze podílí na vzniku německého novodobého dramatu.

Jednu z podstatnějších myšlenek vyslovil Lessing v Hamburské dramaturgii při uvádění Voltairovy tragédie Meropé. Rozvažuje o možnostech tvůrcova řešení historického příběhu a dochází k obecnému poznání: „Děj je celek, události jsou části tohoto celku, a protože dokonalost celku záleží na dokonalosti jeho jednotlivých částí a na jejich spojení, je i tragický děj více nebo méně dokonalý podle toho, zda události, ze kterých je složen, odpovídají více nebo méně, samy o sobě a všechny dohromady, záměrům tragédie.“ Uvedený postulát Lessing později uplatnil v truchlohře Emilia Galotti. Sám byl ctitelem antiky, takže i v této hře vyšel námětově z římského dějepisce Livia, který zaznamenal příběh Virginie, dcery plebejce Lucia, jíž se zmocní Appius Claudius, hlava decemvirů, desetičlenného výboru patriciů. Otec, aby dceru uchránil od potupy, ji na veřejném místě probodne. Lessing tuto dějovou kostru přejal a dal jí ráz společenského sváru mezi všemocnou a zhýralou aristokracií a probouzejícím se a odhodlaným měšťanstvem. Děj sice situoval do italského prostředí, ale atmosféra hry a mnohé reálie ukazují na soudobé Prusko pseudoosvícence Fridricha II. Velikého. Lessing v této tragédii vytvořil své nejlepší dramatické dílo, jehož mravní étos a dokonalost celku, po němž v Hamburské dramaturgii volal, jsou působivé dodnes.

S antickým dramatem souvisí i Lessingova veselohra Minna von Barnhelm, i když pouze některými dílčími prvky. Jedním z nich je starořecká anagnorize. Minně se prostřednictvím protřelého hostinského dostane do rukou prsten, podle něhož pozná, že patří majorovi von Tellheimovi, muži, jehož hledá a po němž touží. Poněvadž jde o komedii, vše v ní dobře dopadne. Na rozdíl od Emilie Galotti je v ní obraz a kritika manýr a bezohledných rozhodnutí Fridricha II. otevřenější, neboť major von Tellheim se stane několikanásobnou obětí zvůle panovníkova mocenského systému. Lessing to vše kriticky poodhalil a pak vše zase veseloherně, tj. smířlivě ukončil. Rozhodující, byť v komediální podobě, bylo však řečeno a Minna může spočinout v majorově náručí.

Lessingův posudek Voltairovy tragédie Meropé je neobyčejně kritický, obdobně nepříznivé soudy vynáší Lessing o francouzském osvícenci i na jiných místech Hamburské dramaturgie. Důvod je jednoznačný, neboť hrdiny Voltairových dramatických kusů byli aristokraté, stejně tomu bylo i u dalších francouzských osvícenců. Lessing však – v protikladu vůči nim – si volil a prosazoval postavy z měšťanského prostředí. Vtiskoval klasicismu a osvícenství měšťanský charakter, zahajoval tak společenskou a kulturní éru, na niž částečně navázalo hnutí Sturm und Drang a později Goethe a Schiller. V tomto smyslu patřil Gotthold Ephraim Lessing k prvním. A jistou dobu také k osamoceným.

Jistá animozita vůči Françoisi Mariovi Arouetovi, tj. Voltairovi, může být dána i tím, že autor Prosťáčka a Smrti Caesarovy byl přívržencem uzurpátorského Fridricha II., dopisoval si s ním, a několik let dokonce pobýval na jeho zámku Sanssouci v Postupimi, zatímco Lessing po berlínském a hamburském údobí se musel nakonec spokojit s místem knihovníka brunšvického vévody v zapadlém Wolfenbüttelu. Jejich existence se překřížila, oba byli sice osvícenci, společenskou realitu však pojímali a prožívali jinak a jinde.

Gotthold Ephraim Lessing se narodil 22. ledna 1729 v saském (hornolužickém) Kamenzi. Rodný dům se nezachoval, ale v Lessinggässchen je pietně označeno místo, kde stával. Na Lessingplatzu se nachází jeho pomník a na Schulplatzu dodnes stojí budova bývalé městské latinské školy, kterou mladičký Gotthold Ephraim navštěvoval. Zemřel 15. prosince 1781 v Braunschweigu.

František Všetička (1932) je literární historik a teoretik, žije v Olomouci.

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

František Všetička

Měšťanský osvícenec

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu