Jan Gruber

Od oprašování praporů k živé instituci

„Dělníků bylo po jedenačtyřicet let vlády komunistické strany všude plno, a pak se najednou z veřejného prostoru vytratili,“ poznamenal na konferenci Muzea dělnictva a práce historik z českého Národního muzea Tomáš Kavka. Konference si kladla otázku, jak v jedenadvacátém století naložit s rozsáhlými sbírkami dělnických muzeí. Kterak budovat moderní expozice o manuálně pracujících. A jak vyprávět emancipační příběh dělnického hnutí.

Sbírka Muzea dělnického hnutí sdružuje fondy zaniklého Muzea Klementa Gottwalda, Muzea Vladimíra Iljiče Lenina a Muzea Julia Fučíka. Národní muzeum ji převzalo před sedmi lety. „Jde o skutečně velkou událost, neboť se jedná o jednu z největších akvizic od založení muzea v devatenáctém století,“ řekl tehdy generální ředitel Milan Lukeš. Sbírka totiž obsahuje zhruba tři čtvrtě milionu položek, a to od výtvarného umění přes dělnické prapory a vlajky, dobové modely, knihy, fotografie až po rozsáhlý archivní fond.

„Je to jedna z mála sbírek v celém východním bloku, která se zachovala téměř celistvá,“ podotkla kurátorka Jolana Tothová, jež se společně s Kavkou podílí na jejím zpřístupnění veřejnosti. Podoba výsledné prezentace ovšem není doposud zřejmá. Badatelský tým si – alespoň podle Kavkových slov – stále neujasnil, jak s materiálem pracovat. „Klademe si otázku, zda nenavázat sběrem předmětů spojených s levicovými aktivitami a emancipačními hnutími po devětaosmdesátém a vytvářet nové dějiny pracujících,“ uvedl.

Vyprávět příběh dělnického hnutí v českých podmínkách je bezesporu obtížný úkol, a to nejméně ze dvou důvodů. Tím prvním je antikomunismus, tím druhým chybějící reprezentace. Stále živý antikomunismus zapovídá připomínat, že se – i díky státně-socialistické diktatuře – životní podmínky pracujících zlepšovaly, podařilo se dosáhnout jistého pokroku a posílit jejich společenské postavení. Absence politické reprezentace, jež by se k tématu hlásila, pak ztěžuje muzejní práci, respektive poptávku po tomto příběhu.

Museum der Arbeit v Hamburku – jak připomněla jeho vědecká pracovnice – Sandra Schürmannová – vzniklo s podporou občanské společnosti, odborů a tamější sociální demokracie. U nás, kde obě levicové strany po nedávných volbách ztratily zastoupení ve Sněmovně, podobný politický impuls přijde jen těžko. Volební programy všech stran, jež nakonec získaly zastoupení v dolní komoře Parlamentu, se široké oblasti práce zdaleka vyhýbaly. A nelze proto očekávat, že by najednou projevily zájem, aby se vrátila do veřejného prostoru.

Vedle toho se ti, kdo chtějí prezentovat dějiny dělnictva, musejí potýkat i s dalšími těžkostmi, které znají i jejich kolegové na západ od českých hranic. Pokud nemají v úmyslu jen oprašovat staré prapory, aby na ně za pár let znovu usedl prach, nevyhnou se otázce, jak vytvořit z dělnického muzea živou instituci. A to takovou, s níž se dokáží dnešní lidé práce identifikovat, vzít jí za svou a nejlépe se i zapojit do jejích aktivit. Ve zkratce: Jak vytvořit instituci jasně hodnotově ukotvenou.

Britské The People’s History Museum sídlící v Manchesteru se nijak netají tím, kde stojí. „Klademe důraz na boj za demokracii. Chceme, aby lidé znali svá práva, uměli je používat a dokázali se zapojit,“ shrnula historička Alice Parsonsová s tím, že to bylo právě dělnické hnutí, kdo posílil demokratickou participaci. Podobně pracují v kodaňském Arbejdermuseet nebo v již zmíněném Hamburku. Všechna tato muzea se snaží otevírat místním, spolupracovat s protestními organizacemi a rámovat veřejnou diskusi z levicových pozic.

Nezapomínají přitom ani na výzvy posledních let, ať už se jedná o postupující digitalizaci, prekarizaci nebo klimatické změny. „Soustavně se pokoušíme náš příběh vyprávět znovu a znovu. Hledáme nediskriminační a inkluzivní narativy. Jsme si totiž dobře vědomi toho, že my, kdo tu pracujeme, tvoříme jen úzký výsek společnosti – všichni jsme bílí, vzdělaní, alespoň veřejně nevyoutovaní a Němci bez migračního pozadí,“ poznamenala Schürmannová s tím, že podpora veřejnosti se bez větší rozmanitosti a diverzity neobejde.

Před Kavkou a jeho spolupracovníky proto leží spousta práce. Nejenže musejí přijít na to, jaký příběh s pomocí některých z tisíce předmětů návštěvníkům odvyprávějí, kde ho začnou a kde s ním skončí, ale zejména si ujasnit, zda mají odvahu udělat víc než to. V ČR jsme zvyklí, že se v muzeu tiše koukáme na exponáty, čteme popisky a poslušně postupujeme z místnosti do místnosti, až se najednou ocitneme zpět na ulici, z níž jsme přišli. Zahraniční příklady nás však učí, že od kulturních institucí lze chtít o poznání více.

Někdejší dělnická muzea měla za cíl povzbuzovat společnou identitu pracujících, posilovat je v jejich bojích za lepší a důstojnější pracovní podmínky a podporovat jejich emancipaci. Práce se i v jedenadvacátém století dotýká každého z nás, každý je jí z různých perspektiv ovlivněn, a tak není žádoucí, aby zůstávala stranou společenské rozpravy. Naopak je ve veřejném zájmu, aby v České republice konečně vznikla instituce, jež se nebude obávat hodnotového vymezení a vykročení zpoza důvěrně známých zdí.

Konferenci Muzea dělnictva a práce: Prezentace emancipace a rozvoje demokracie společně uspořádala Masarykova demokratická akademie, pražská kancelář Friedrich-Ebert-Stiftung a Národní muzeum. Záznam z konference je k disposici na YouTube: https://youtu.be/uNHsjiRkKEA.

Jan Gruber (1987) je novinář, redaktor rubriky Domov Deníku Referendum.

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Gruber

Od oprašování praporů k živé instituci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu