Hynek Skořepa

Proměny víry Jarmily Glazarové

Předvánoční čas je nejvhodnější dobou k připomenutí spisovatelky, jejíž román Advent patří, alespoň podle mého názoru, k těm nejlepším v české literatuře. Jarmila Glazarová se narodila před sto dvaceti lety (7. 9. 1901) v Malé Skále v Českém ráji. Šlo o tvůrkyni pozoruhodných psychologických románů a zajímavých vlastních životních osudů. Zaujala již svou románovou prvotinou Roky v kruhu (1936), ve které dala formou zápisků nahlédnout do myslí i srdcí stárnoucího lékaře-lidumila na malém slezském městečku a jeho obětavé a milující mladé ženy (záložka vydání Vlčí jámy z r. 1962). Problematice nerovného manželského soužití se věnovaly další romány Vlčí jáma (1938) a Advent (1939). Při psaní druhého z nich se spisovatelka inspirovala pobytem v Beskydech, stejně jako pro soubor drobných příběhů ze života zdejších horalů Chudá přadlena (1939). Celý život psala pod svým dívčím jménem, respektive pod jménem svého otce.

Nedlouho po druhé světové válce (1946–48) pracovala Glazarová jako kulturní atašé československého velvyslanectví v Moskvě, 1954 až 1956 byla poslankyní Národního shromáždění, později členkou Ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů. V té době také hodně cestovala, nejen po Evropě (NDR, SSSR, Maďarsko), ale zavítala také do zemí vzdálených a exotických (Čína). A přispívala do mnoha tehdejších periodik, jako byly Tvorba, Rudé právo, Nový život, Obrana lidu, Květy, Plamen, Literární noviny, Slovanský přehled atd. S žurnalistikou konec konců měla zkušenost již z předchozích let, kdy publikovala v Kultuře doby, Lidových novinách (od r. 1939) či v časopise Lumír. Roku 1959 byla jmenována národní umělkyní. Zemřela v Praze, pohřbena je podle svého přání na lesním hřbitůvku nad zámkem v Malé Skále.

Krajina domova

Narodila jsem se na Malé Skále a strávila tam své dětství do osmi let. V celém životě je to údobí zcela krátké. V mém životě však je to údobí nejkrásnější. Je ovšem už velmi vzdáleno a zdá se být zastřeno mlhou, nezřetelné a nejasné, napsala spisovatelka o sobě. A v rukopisném torze Navlékač korálů k tomu dodala: Maminka chodívala s dětmi po Svatební stezce, hladila rukou kmeny stromů a říkala: Všechny ty stromy sázel váš dědeček.

Jarmilin dědeček Josef Probošt sice prošel gymnáziem v Českých Budějovicích, vyučil se však zahradníkem u svého strýce ve Vídni, v císařském parku v Schönbrunnu. Za zámeckého zahradníka si ho vybrala baronka Ellen, manželka Ludvíka Oppenheimera, který r. 1866 získal Malou Skálu a věnoval ji své ženě jako letní sídlo. A zahradník Josef Probošt si zde našel svoji vyvolenou, dceru zámecké služebné. Josefova matka, hrdá na své šlechtické předky, se postavila proti sňatku a Josefa vydědila (F. Buriánek: Jarmila Glazarová, 1979). Do tohoto svazku se narodila Gabriela, maminka Jarmily Glazarové. Na vychování odešla k tetičce do Vídně.

Moje maminka byla slečna něžně zádumčivá a velmi plachá, ale přece jen hodila přes plot božítělový věneček z pomněnek k nohám mladého správce, a to zase byl můj tatínek (J. Glazarová v Místopisu srdce, 1973). Maminku pomalu užírala těžká choroba a také otce zlomilo náhlé srdeční onemocnění. Pan šlechtic ho už nepotřeboval. Jako soukromého úředníka ho bez důchodu propustil… Chodila jsem do třetí třídy, opouštěli jsme šťastné hnízdo, rezedu, červený kaštan… Zdrcená rodina se přestěhovala do Prahy, kde Jarmila až do roku 1916 chodila na německou měšťanku. V témže roce matka zemřela. Otec se s oběma dcerami, Jarmilou a mladší Irenou, odstěhoval do Hořic, po pár měsících však také odešel na věčnost. Sestry nalezly útočiště v internátní hospodářské a hospodyňské škole v Klimkovicích na Ostravsku, tehdy ovšem změněné na lazaret. Jarmila po skončení války tuto školu absolvovala a v l. 1922 až 1934 žila v Klimkovicích v harmonickém manželství se svým o dvacet devět let starším manželem, lékařem J. Podivínským. Po jeho smrti odešla k sestře do Prahy, kde se živila jako telefonistka a písařka. Záhy však prodělala duševní krizi, úlevu nacházela v prvních literárních pokusech, které pak přeměnila ve zmíněný román Roky v kruhu. Po úspěchu knihy v soutěži Družstevní práce a Evropského literárního kruhu (ELK) se Jarmila Glazarová stala spisovatelkou z povolání. Příležitostně pobývala v Horní Bečvě na Valašsku a během posledního pobytu zde (1944) rozepsala také generační román Navlékač korálů s autobiografickým jádrem, který však zůstal nedokončen. Později se přestěhovala do Turnova, odkud podnikala dlouhé pěší výlety po Českém ráji. Od r. 1957 pravidelně zahajovala festival Šrámkova Sobotka.

Roky v kruhu a Vlčí jáma

Do literatury Jarmila Glazarová vstoupila málo obvyklým způsobem. V roce 1936 zvítězila v české části soutěže o světovou románovou cenu, kterou vypsala dvě pražská nakladatelství, svými autobiografickými zápisky Roky v kruhu. Kniha, jež vznikla jako soukromé vzpomínky na dvanáctileté šťastné manželství, se stala literární událostí. Autorka ji zadala do soutěže na rady přátel, nepřisuzovala jí jiný než intimní význam. Jakmile však kniha vyšla, bylo zřejmé, že se objevila prozatérka, která nejen sugestivně sděluje silný osobní zážitek, ale která se jeho prostřednictvím dotýká obecně znepokojivých životních jevů… (Miroslav Petříček v doslovu k Adventu, 1966). Přes idylický nádech vzpomínek na nenávratně ztracená šťastná léta vzpomínání ukazuje, že dům hmotně zajištěného venkovského lékaře je ostrovem bezpečí uprostřed rozvráceného světa a tento svět na něj nepřestává ze všech stran naléhat. Budoucí spisovatelka v manželství sice prožívá dny naplněné tichou pohodou, zároveň však rezignuje na jakékoliv jiné životní uplatnění než péči o domácnost a manželovo pohodlí.

Škoda, že člověk potřebuje roky přemýšlení, vůle a zrání, než se stane rozumějícím, chápajícím, než mu tón hlasu stačí za mnoho vět, záchvěv obličeje, lesk očí za mnoho zbytečných a nikdy ne tak krásných slov… (Roky v kruhu).

„Vlčí jámou“ z autorčina patrně nejznámějšího románu je míněn starý rodinný dům ve slezském městečku krátce po první světové válce. Rozvíjí se v něm osudové drama dívky Jany, která se po smrti své matky stává schovankou moudrého a ušlechtilého zvěrolékaře Roberta Rýdla. To ji ovšem přivádí také do domácnosti jeho stárnoucí, hašteřivé ženy Kláry. Jana postupně odhaluje za zdánlivou rodinnou idylou skutečný stav věcí. Tetin pokoj byl plný smaltovaných a malovaných flakónů na vonné soli proti migréně a proti tristním podívaným ze života plebejců, kterým je bohatec vystaven. A u strýce Roberta znovu propukla stará srdeční choroba z války. Věděl, že brzy zemře, že nebude moci rozvinout milostný cit, který se mezi ním a Janou rozhořel. Ach, všechno posléze končí. Za každou strastí vždycky zas přijde radost, tak je ten život zařízen…

Advent

Nad horami třeskutě jiskří noc… V bílém zakletí křehne usedlost v měsíčním prostoru, osamělá a němá… Do zimní noci je zasazen román o nešťastné ženě, která chce pro své dítě zajistit domov i za cenu ponižujícího a bezprávného života na statku bohatého vdovce. Dramatickým konfliktem vyjadřuje autorčinu představu o principech dobra a zla… (Alena Štěrbová in L. Machala, E. Petrů a kol.: Panorama české literatury. Literární dějiny od počátků do současnosti, 1994). Lze jej pokládat za nejzralejší autorčino dílo. Téma tragicky nenaplněného ženina údělu je zde zkoncentrováno v příběh, který slučuje přesné vidění nelidských sociálních poměrů s psychologickým bystrozrakem a osobitým přírodním lyrismem. Působivé baladické stylizace Glazarová dosáhla výrazovými i kompozičními prostředky; celý příběh, vyprávěný básnicky podmanivým jazykem, je rámcován jedinou úzkostnou nocí, ve které se retrospektivně odvíjí Františčin zmarněný život a která zároveň přinese jeho katastrofické vyvrcholení… (M. Petříček v doslovu).

Hlavní hrdinka, matka nemanželského dítěte, jehož otce zabil při práci v lese padající buk, příliš často v samomluvách se svým Bohem reptala a namítala proti jeho úradkům. Její kříž je příliš těžký a víra neobstála v měření boží lásky… „Závitka“, žena, která se nevdala, nebyla o svatbě začepená, zároveň však již nemůže nosit dívčí copy, zavine si je proto kolem hlavy. S očima sklopenýma se proplížila adventem k Božímu narození.

Vdovec Jura, za kterého se Františka provdala, vnímá ženu a nevlastního syna pouze jako levnou pracovní sílu. Laškuje s děvečkou a vůbec je především pokrytcem (Boha máš plnú hubu, ty křesťane, ale jak děláš se ženú…, vyčte mu v rozčilení Františka). To vše se odehrává v nádherné scenérii karpatských hor:

Potok ubíhá plným korytem a stříbrnými perlíky zvoní do kovadlin balvanů. Les duje potichu do zastřených trub o hlubokých hlasech a jeho dech voní podhoubími a mechy… Hluboko dole, široce a bez břehů, dřímají v mlhách temná jezera jedlí, rudá spěž bukovin a zlatá láva bříz. Mistr zvonař, Říjen, široce rozkročen nad kadlubem zlatých a bronzových slitin, volá hlasem říje na laně, skryté v ráztokách. Prastarý hlas naléhavé touhy troubí po horách…

V Adventu, stejně jako ve Vlčí jámě, lze najít vlastně téměř identické rozložení hlavních postav (ušlechtilá Jana – odpudivá teta Klára; obětavá a trpící Františka – nelidský Jura). Důležitá je také přírodní a náboženská symbolika. Advent je přece časem očekávání příchodu Spasitele, Františka je v románu spojována s motivem mariánským. Sám děj se odvíjí v průběhu jedné noci, kdy hrdinka úzkostně hledá zatoulané dítě a zároveň se jí vybavují vzpomínky na minulost. V závěru příběh vrcholí baladickým potrestáním zla (Jura spolu s děvečkou zahynou v hořícím seníku) a vykoupením (Jiří Holý: Česká literatura 1910–1945. Příručka pro III. ročník středních škol, 1991).

Chudá přadlena

Národopisné a sociální problematice Valašska autorka věnovala také obsáhlé prozaické pásmo Chudá přadlena (1940). Na záložce vydání z r. 1977 se o jejích bystrých národopisných a sociologických pozorováních uvádí, že zde čtenáře svěžím básnickým slovem provází životem horalů od jara do zimy, od zrození až ke hrobu.

Kniha začíná slovy: Na Beskydech, tak jako v každé pohádce, krása a chudoba jedno jsou. Prostičká krajina, skromná a líbezná, choulí se v náruči horstva s toutéž přesladkou bázní jak plachá přadlena v dutině stromu z pohádky… Nekonečné přadeno se odvíjí a vlní prameny bystřin, potoků i řek. A je v něm všechno, co jenom poznat lze o životě kraje za všech ročních dob. O životě jeho lidí za všech jejich svátečních i všedních dnů… O začarovaném kruhu jejich práce, který nikde nezačíná a nikde nekončí a z kterého nelze vykročit…

Autorčino komunistické přesvědčení a její vysloveně prorežimní poválečná publicistika umožňovaly, že knihy Jarmily Glazarové přes četné náboženské motivy vycházely i v dobách největšího politického umrtvení kultury. Co nelze Glazarové v žádném případě upřít, je láska k rodnému kraji i Čechám: Kde jenom začít, jakými slovy, tu velkou a předlouhou píseň, kterou by člověk chtěl zpívat ke slávě májové země. Kterou sloku z té závěje myšlenek a citů navinout první na vřeteno a spřádat rovným a třpytným vláknem do přadena na starobylém kolovratu rodného jazyka, jehož řeč je tichá, sladká, plná pohody a bezpečí… (Píseň o rodné zemi, 1960, výbor z publicistiky)

I v těžkých létech padesátých psala J. Glazarová nejen o první slévačce a zlých imperialistech, nýbrž také o českých Vánocích a s nimi spojených zvycích. Nikdy však nezapomněla na dobu, která vedla k válce a neštěstí: Vzpomínám na jeden letní večer v době hospodářské krise a nezaměstnanosti. Šla jsem horkou a malátnou nocí hledat trochu svěžesti nad řekou. Pár kroků přede mnou šla mladá žena těžkým a pomalým krokem. Zastavila se u zábradlí. Dělilo nás několik metrů. Náhle a s děsivou rychlostí upustila věci a lehce bez hlesu se vrhla přes zábradlí do řeky. A když ji plavci vylovili a vzkřísili na břehu, když přišla k vědomí a pochopila, že je vrácena k životu, zanaříkala tak zoufale, že není už nikdy možno zapomenout na její hlas…

Kongo a smyšlené zmizení

Pražské alternativní nakladatelství Rubato vydalo r. 2017 v edici Singolare brožuru Jarmila Glazarová: Deštný prales, Kongo, Pygmejové a jiné práce (k vydání připravili Jan Bílek a Lukáš Prokop). J. Bílek v ediční poznámce napsal:

Text byl sestaven podle obvyklých textových a edičních zásad z rukopisů, které jsem nalezl v říční chatě asi 160 km od městečka Bangabola na levém břehu řeky Kongo v roce 1988. Jarmila Glazarová text komponovala jako veršovaný deník a psala ho na volné listy formátu A6. Konvolut o 55 stranách popsaných drobným písmem pak byl uložen v zelených deskách… Není vyloučeno, že texty měly být použity jako inspirační materiál pro rozsáhlý sociální román Navlékač korálů, připravovaný zhruba od konce druhé světové války. Dokončení románu ale po řadu let bránily změny v autorčiných názorech na společenské dění, československou kulturu a politiku… Zní to věrohodně, jedná se však o recesi dvou bohemistů, z nichž Jan Bílek je znalcem díla J. Glazarové. Teprve po „prozkoumání“ detailů začne nepoučený čtenář o autentičnosti knížky pochybovat. Např. když zjistí, že J. Bílek je ročník 1972, těžko se tedy mohl jako náctiletý dostat do rovníkové Afriky. Autoři fabulují, že v šedesátých letech se J. Glazarová vydala na cestu do tropického pralesa v africkém Kongu, která jí měla pomoci z dalšího, již druhého velkého osobně-politického rozčarování. Spisovatelka na březích řeky Kongo žila asi 7 let, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let její stopy zmizely, v roce 1977 byla prohlášena za mrtvou… J. Bílek dokonce dodává, že otištěné texty pocházejí z let 1961 až 1968 a originál je uložen ve Šrámkově památníku v Sobotce, což pochopitelně není pravda.

Autoři recesistického dílka si s textem museli dát docela práci. Nedávno jej dokonce prezentovali v Českém rozhlase (na Vltavě), článek k spisovatelčinu výročí byl zařazen také do časopisu Rozhlas a lze jej dohledat na internetu (Stalo se to přesně tak! Jedinečné záznamy z dobrovolného afrického exilu stárnoucí spisovatelky Jarmily Glazarové). Knížka je prezentována jako veršovaný deník… Že by autorka v závěru života vyměnila své ústraní v rodném kraji za cestu do afrického pralesa? … Stalo se to přesně tak! Anebo všechno bylo úplně jinak?

Dovolím si uvést krátkou ukázku:

V noci jsem dlouho pracovala a ani paviáni,co mi chodí po střeše a shazují z ní tašky,
mě z práce nevytrhli!
Ale vím o nich!
Vím o vás, paviáni!
Celou noc jsem dlabala loďku polévkovou lžící nabroušenou o schod,
abych vám utekla, své dílo – úvahy o Československu a cestopisné črty
z Leningradu – mám s sebou!
Teď se pralesem trmácím a loďku s písemnostmi vláčím s sebou,
jen ať už jsem na břehu, jen nenechat loďku sklouznout mezi kořány a
pak svoboda nad nekonečnou hladinou a pod africkým půlměsícem.
Jen dál! Jen dál!
Dál a dál!
Klidně si mě rozstřílejte, ať klesnu na dno, do nedozírného bláta
pode mnou tekoucí řeky Kongo. Vždyť moje chatička na břehu už hoří
divoši! Zapálili mi ji, a svítí do noci jako hrad Humprecht, pěkně nad stromy!
Mé poslední myšlenky budou patřit Sobotce, rodině Zimolkových…
Ač se jedná o recesi, matoucí čtenáře i posluchače, je užitečnou připomínkou spisovatelky, která si rozhodně zaslouží nezmizet z povědomí veřejnosti.

Poselství

Jestliže ve Vlčí jámě, a především v Adventu se spisovatelka obrací ke křesťanství, po druhé světové válce se dává do služeb „lidově demokratického“ režimu. Jde o důsledek těžkých životních zkušeností a víry v možnost změnit svět a učinit život snazším. Glazarová si bohužel zadala s režimem dosti nepěkným způsobem. Nejde ani tak o její prorežimní publicistiku, kterou by bylo možné vedle jejích próz snadno zapomenout. Tragický je především podíl na útocích proti Miladě Horákové, odsouzené a následně popravené, jejíž proces nelze označit za nic jiného než justiční vraždu. Jarmila Glazarová sice během uvolnění v 60. letech mnohé pochopila, jednoznačně uznat svoje morální selhání však (na rozdíl třeba od Ladislava Mňačka) nedokázala.

Jestliže J. Glazarová ve všech svých prózách vyjádřila důvěru v lásku (milostnou i mateřskou), která je schopna pozvednout člověka nad hmotnou i mravní bídu, jí samotné se lásky dostalo jen poměrně krátce a musela přijmout jeden z nejtěžších ženských údělů – život bez vlastních dětí. Po r. 1945 žila v přesvědčení, že zlo má hospodářské kořeny, a tudíž zašlo se starou společností (A. Štěrbová), což je však, jak po zkušenostech nejen 20. století tušíme, iluzí. I když nelze popřít, že život bez materiální strázně může svým způsobem cestu ke štěstí usnadnit. Nikdo se však nemůžeme vymknout lidskému údělu, bolesti a smrti.

V závěru života spisovatelka znovu hledala posilu v křesťanství a vracela se k hodnotám, na které odkazovala třeba v Chudé přadleně:

Ke stádu patří pes, do chléva kočka, a oba nerozlučně do okruhu horalova života. Psovi a kočce vděčíme za svůj chléb. Podle tradice, udržované v Beskydech, byl svět zkrušen potopou, začínalo se znovu se vším všudy, země se znovu osela. Jenomže tehdy rostlo obilí s klasem už od země, se zrním po celé délce stébla. A jak věky míjely a blahobyt rostl, vzrůstala i lehkomyslnost lidská a nevážnost k božím darům. Chleba si lidé vážili tak málo, že matky dokonce vynášely v chlebových kůrkách namísto v třískách dětské výkaly. Bůh Otec se na to nemohl dívat, rozhněval se a chtěl seslat na lidi zase jednou nedostatek. Popadl ten dlouhý a bohatý obilný klas do ruky a sdíral z něj zrní. Už byl skoro na konci, když Panna Maria chytila stéblo za konec a kousíček zachránila svou drobnou dlaní. Prý pro psa a kočku. Věděla totiž, že za lidi by se v té chvíli přimlouvala marně. Tak pes a kočka zachránili lidem obživu a to jim nebudiž zapomenuto…

Ani dnes bychom neměli zapomínat na moudrost karpatských horalů, která vyzývala k pokoře a úctě vůči darům přírody či Božím. Jinak se nám zle povede. Varováni jsme ze všech stran.

Hynek Skořepa (1975) je geograf.

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Proměny víry Jarmily Glazarové

Krajina domova

Roky v kruhu a Vlčí jáma

Advent

Chudá přadlena

Kongo a smyšlené zmizení

Poselství

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu