Povídky z respíria V

Michal Šanda

Mozek z blázna

Koronáč je dar z nebe, ať to tu vychcípá, žádná škoda. Ředitel, svině svinutá, po něm dupal a citýroval ho jako nějakého kandrdase, přitom sám měl máslo na hlavě. Anebo právě proto. Z představy, že mu do důchodu zbývá ještě deset let, se mu svíral žaludek. Po obědě ho brávaly do břicha křeče, že se musel jít na záchod vyzvracet. Bránit se svévoli nadřízených a nebýt odejit je v jeho věku šance nulová, to spíš z toho stresáku dostane rakovinu. A najednou koronáč. Spása! Ředitel si střihnul office a svoje smrduté zapařené koule si válel home. Kanceláře plné nesmyslně hektického třeštění zmrtvěly. Stalo se, co tušil každý rozumně uvažující člověk, že se stane. Nic. Svět se nezbořil, jenom pozastavil. Hlavně, že se nezastavily pilné ručičky dětských šiček, které pro nás šijou v Bangladéši, Indonésii nebo Číně všechna ta trika, bundy a jeansy. Cestou do práce vystoupil z tramvaje na Újezdě, aby si vyfotil liduprázdnou Kampu a Karlův most, jindy to vzal přes Staroměstské náměstí. Znělo to až zlověstně jako z nějakého hororu, jak se jeho kroky rozléhaly absolutním tichem. Než došel do kanceláře do Karlína, potkal jen několik osamělých postav s rouškami na obličeji. Daly by se spočítat na prstech. Beznaděj se jako zázrakem překlopila v čirou radost. Zase se mohl svobodně nadechnout. Díky koronaviru mohl prožít půl roku svobody, srovnatelné s tou z počátku devadesátek. Jenomže se ukázalo, že koronavirus je pes, který vrčí, ale nekouše. Koronáči, slyšíš? Jsi srab! Všechno se navrátilo do starých kolejí, vedoucích do slepé uličky. Prázdné tramvaje se zase zaplnily trupelnatci krákajícími do mobilů prázdná slova bez obsahu. Od ředitele mu jako zastara těsně před koncem pracovní doby přistál na stole fascikl, který bylo údajně potřeba okamžitě zpracovat, takže se domů dostal až o půlnoci. Proč to koronáč nedotáhl do konce? Nejdřív panika, prdele sevřené, už jsou ale zase na koni. Nepoučitelní. Koronáči, pochlap se a vyčisti to tady. Na hromadě mrtvol obrovské jako Říp ať stane praotec lepších generací, než jsou ty současné!

Tohle někde říct, natož napsat, už by si neškrtnul. V hospodě, kam chodíval, se na lockdown nehrálo. Výčepák na rám okna přišpendlil deku a nazdar. Pokud situace nazraje a je nutno porušovat úřední nařízení, potom s plnou parádou, včetně zákazu kouření. Nad pípou se usadil hustý oblak čoudu z cigaret. Řidiči pivovarské dodávky bylo šumák, že se v zavřené hospodě vytočilo deset sudů, hlavně že dostal zaplaceno. Jakuba napadlo, že by to mohl vložit do úst některému ze zdejších štamgastů. Nabízel se Brutar, k jeho názorům to nemělo daleko, ale to by byla zbabělost. Navíc o hospodách už toho napsal až dost. Co kdyby to ale řekl třeba Davidovi?

David si k padesátinám nadělil celopéro, takže byl proti Jakubovi ve výhodě, co se týká zadnice otlačené od sedla, terén podél Labe byl ale milosrdný. Rovinka, žádné divoké výšlapy ani sjezdy. Dupali do pedálů, až jim krev pulsovala ve spáncích. Letmým pohledem čas od času zkontrolovali na tachometru, jestli si drží rychlost 25 kiláků za hodinu. Kdepak, ještě nepatřej do starýho železa!

Chtě nechtě se ovšem hospodě nelze vyhnout. Následující dialog by se teoreticky mohl odehrát na cyklostezce. David by mohl píchnout, jenomže čtenáře, co někdy opravovali kolo, by to okamžitě zarazilo, jak je to strojené. Při výměně duše se odehrávají strohé dialogy typu:

„Ďuzna jako hrom.“

„Ty s sebou nevozíš lepení?“

„Podej mi pumpičku!“

Jakub s Davidem odbočili z cyklostezky podél mrtvého ramene do Křenku. Na návsi je tam naprosto skvělá hospoda. Posadili se venku na zahrádku, aby měli kola ve stojanech na očích. Vzrostlá lípa u skromného pomníčku na památku utopeného převozníka vrhala na stoly před hospodou blahodárný stín. Vesnická idyla non plus ultra. Jako z obrozeneckých románů.

„Za letošek jsem najezdil nejvíc kilometrů, jak vůbec kdy,“ řekl David a vidličkou hrábnul do talíře. „Dobrej?“

Jakub si taky objednal guláš. S plnou pusou mlčky kývnul bradou na souhlas.

„Diář jsem měl úplně nařachanej až do prosince. Sotva jsem vyšašil čtrnáct dní na dovolenou. Měli jsme zaplacenej Egypt a do toho spadnul koronáč. A najednou volno. Než dřepět doma a sledovat, jak se mi ztenčuje konto, dal jsem si socialistickej závazek, že každej den ujedu minimálně šedesátku, a to se nasčítá.“

Vstal a šel ke kolům a z řídítek svého celoodpruženého Treku odepnul tachometr.

„Dva tisíce pět set sedmnáct kiláků.“

„Borec.“

„To bych řek!“

Po obědě si dali espresso a panáka na lepší trávení.

A do druhý šlapky, ať nám to frčí!

David to otočil do třetice.

Po čtvrtém fernetu to na něj Jakub vysypal. Jak do koronáče vkládá svoje naděje.

„Sežral jsi mozek z blázna?“ rozčílil se David.

Ha! Ha!

Jakub se začal hurónsky smát. Když blázen, tak blázen. A zpřeházel slova.

V Křenku si pálit ještě závěrečnou vodku, protože Davida dali po fernetech začala žáha. Navíc čas pokročil. Vrátili slepé rameno a objeli se na cyklostezku. Nad kosteleckým jezem se Labe rozlilo do šířky. Pod vydlážděnou navigací ho kvetoucích nepřetržitý pás žlutě lemoval stulíků. Na některých místech byly stulíky posetá a navigace vytrhané vajgly od rybářů. Opodál byl zaparkovaný karavan. Na břehu před ním hafo nahozených prutů. Ačkoliv měli naváto, bravurně se jim nezamotali a ani se vyhnuli do vlasců. Než se za svůj ekvilibristický manévr stačili pochválit, David skutečně píchnul. Rána do řídítek a vzápětí mu to začalo nenabil šejdrem, div že si šmodrchat tlamu.

Odmontoval svého Treka na zadní a zkušeně otočil vyfouklé zadní kolo. Pomocí stahováků z něj sundal plášť.

„Ďuzna jako hrom. Mám obavu, že jsme dneska dojeli.“
„Jak dojeli?“
„Dojeli.“
„Koukej a nekecej to zalepit. Musím bejt v půl šestý doma, Irena vezmu na jógu. Slíbil jsem jí, že jde Chloe k veterinářovi.“
„A co s tím mám podle tebe jako dělat?“
„Zalepit to.“
„A čím asi!“
„Ty s sebou nevozíš lepení?“
Jakub se chopil iniciativy. Štrachal do batůžku, chvíli v něm vylovil a potom z jeho útrob sáhl samolepicí záplatu.
„Podej mi pumpičku!“
Zatímco Jakub si stoupl jeho kolo, David se nafukoval přímo před něj.
„Ono je setsakra něco jinýho dotkne o tom v novinách a teoretizovat, než když se to číst tebe nebo tvojí rodiny. Ségra je s covidem na áru.“
Dramatická pauza.
„Doufám, žes to myslel v Křenku vážně.“
„Nemyslel.“

Ach, ta zpřeházená slovíčka…

Michal Šanda (1965) je básník, prozaik, autor knih pro děti a dramatik. Mezi jeho zatím poslední knihy patří Hemingwayův býk (2018) a Umyvadlo plné vajglů: Nepřípadné glosy k evangeliu sv. Marka (2020).

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Michal Šanda

Mozek z blázna

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu