Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 6 > Anna Řezníčková o básni Zofii Bałdygy: Básníci a vykladači (XXX)

Anna Řezníčková o básni Żofii Bałdygy

Básníci a vykladači (XXX)

Żofia Bałdyga

Rodinná sešlost

Roztřepené konečky vlasů chytají oheň z domácího ohniště.
Prý se tam stále smí kouřit (a to nejen na chodbě).

Vyprávěj mi o pocitu bezpečí
o imunologických reakcích zdravého těla
o dokrvených periferiích a o šťastném dětství.

Rodinná porada složená z bytostí, které pravidelně
krvácejí, připravuje definice už teď.
Dnes se výjimečně sejdeme potmě.

*

Ta báseň mi přišla emailem. A zrovna, když jsem ji poprvé netrpělivě četla cestou z menzy, začalo chumelit. Od té doby nepřestalo a podle předpovědi nepřestane, dokud tuhle interpretaci nedopíšu. Proto i za oknem básně chumelí a je interpretována chumelivým způsobem, melancholicky a s naléhavým pocitem prchavosti. A přesto tíživě.

Myslím, že se to k ní hodí.

Přijela z dálky, sedla si k ohni a zapálila si první cigaretu. Kouření je útěcha, otázka nadhledu. Kdo kouří doma, kouří většinou z okna. Ale kouření z okna je trochu zahanbující, v nepohodlném předklonu – a stejně se všechen kouř obrací do místnosti. Kouření z okna prozrazuje zatrpklost. Byt, ve kterém se může kouřit, vlastní pouze opravdový kuřák. Někdo, kdo to myslí vážně, někdo, kdo s tím srostl, někdo, kdo se s tím smířil. Z neznámých důvodů záleží na tom, jestli se jedná o muže nebo o ženu. Pro ženy je kouření ve vlastním bytě čím dál tím nebezpečnější – a to hlavně s narůstajícím věkem. Tak do třiceti je to charismatické, stačí, když se to dobře podá. Jenže později působí ženy kouřící ve vlastním bytě jako provazochodkyně nad řekou politování.

Jednou jsem v bytě, kde bylo dovoleno kouřit, byla na návštěvě. Kouřilo se i na gauči, možná i v posteli. Takže mohu věrohodně doložit, že pokud se v bytě kouří (a je to tím dýmem, který se hromadí v místnosti a vsakuje se do stěn), slova znějí trochu jinak. Kouřili jsme tenkrát na gauči a mluvili o křesťanství; vždycky tak nějak vypluje z dýmu. A ačkoli je to nespravedlivé, pokud pocházíte z Polska, v bytě, do kterého jste přišla, visí obrovský kříž. V básni nikdy není vidět zřetelně, jen se mihotá ve světle ohniště.

Prý se tam stále smí kouřit, jako dřív? Kdo nás naučil téhle nostalgii? Máme ji z filmů? Nebo ze vzpomínek prarodičů? Staré časy stojí v dýmu cigaret. Z dědečkových svetrů byl i po vyprání cítit kouř – hlavně, když mě nosil na zádech. Tady někde si mluvčí básně vzpomene na něco podobného, vydechne kouř a řekne: „Vyprávěj mi o pocitu bezpečí.“ Jenomže báseň postupně těžkne. Vločka po vločce padá a zatěžuje střechu, někdo tam bude muset brzy vylézt a odházet to. Ještě ale nenastal ten pravý čas. Takže jen těžkne, až zmizí ve tmě.

Ačkoli přišla domů, není tam celá. Možná má podobný pocit, jako když ráno vypije na lačno silnou kávu: tělo nedrží tvar, nepasuje do křesel. Ona odevzdaně přihlíží, zachovává odstup, kouří, aby měla pocit nadhledu, ale ve skutečnosti kouří, aby mohla mlčet, není co říct – rodinná sešlost. Až se zdá, že se přišla podívat na představení. Bytosti s předem připravenými dialogy: o čem, to nevím – ale všechny netrpělivě čekají na naše manželství, na naše děti. Na to, až konečně začneme být rozumné, abychom potvrdily tradici. Bytosti, které krvácejí, jsou nadmíru znepokojující. Krvácení je jediné, čím jsou definovány. Je to nespravedlivé, mohou si za to samy?

Ale ona tam přišla, jako by se nechumelilo. Jako by nevadilo, že se konečky vlasů třepí, a třepí se toho pravděpodobně mnohem víc. Tak nějak uvnitř. Jako by se snad tak nějak uvnitř těla roztřepil život, až ho museli odstřihnout. To, o čem se bude potmě mluvit, bude nepříjemné. Slyším to až ven. Víš, pro nás je to jiné, život má svou váhu. Ale vždyť to přece víš, že není tolik prostoru pro přešlapy, že to vždycky stojí víc. Bezdětné bledé v nabíraných šatech. Vždycky je to porážka, ne otázka charismatu. A za oknem už jen ledově prší.

Anna Řezníčková

Anna Řezníčková (1996) studovala obor Tvůrčí psaní na Vysoké škole kreativní komunikace. Básně publikovala v časopisech A2 a Rukopis. Její povídka Staré rozbité věci vyšla v antologii Protipól (2020). Získala ocenění v Literární soutěži Františka Halase 2021 a v soutěži Básne SK/CZ 2021.

Żofia Bałdyga (1987) je polská básnířka, bohemistka a překladatelka české poezie. V Polsku publikovala čtyři básnické sbírky: Passepartout (2006), Współgłoski (2010), Kto kupi tak małe kraje (2017) a Klimat kontynentalny (2021). Z její překladatelské práce uveďme antologii českých básnířek Sšsiadki (Sousedky), která vyšla v roce 2020 a kterou také editorsky připravila. V současné době chystá Zofia Bałdyga první básnickou sbírku napsanou česky, ze které pochází vybraná báseň.