Jan Novotný

O rozumu a víře

Ty věříš, že je tak důležité co nejvíc lidí naočkovat? Nevnímáš, že tu jde o zájmy farmaceutických firem a o snahu omezit naši svobodu?

Ty věříš, že lidská činnost ovlivňuje klima a že má smysl snažit se snížit emise? Nevidíš, že klima se měnilo vždy a že jde o třeštění zelených bláznů kombinované s politickými zájmy?

Ty věříš, že my lidé jsme potomky méně vyvinutých tvorů? Nepostřehl jsi, že jde o satanskou snahu podkopat autoritu založenou na Božím zjevení?

Otázky se týkají různých oblastí lidského zájmu, ale mají cosi společné. Proč vůbec něčemu věřím? Řekl bych, že má víra v těchto a mnoha dalších případech má – starší čtenáři vzpomenou na tři zdroje marxismu – trojí oporu.

Hledám ji ve své životní zkušenosti. Hledám ji ve slovech jiných lidí. Hledám ji v knihách. Tyto tři opory jsou zhruba stejně důležité a umožňují mi často dosáhnout těžko otřesitelné rovnováhy. Otázka však ještě není zodpovězena. Co mi umožňuje tuto rovnováhu najít? Odpověď zní: Nic jiného než vlastní rozum.

Tady může vzniknout pochybnost. Nejsou má slova projevem neoprávněné pýchy? Nemůže se můj oponent v diskusi odvolávat na vlastní rozum stejným právem jako já na svůj? Má odpověď: Rozum je univerzální nástroj, kterým někdo vládne lépe, jiný hůře, a to ještě každý jen v jisté oblasti, na kterou je predisponován či vycvičen. Jako „vlastní rozum“ chápu tu složku univerzálního rozumu, kterou si troufám ovládat. V tomto smyslu se řídím vlastním rozumem, i když se třeba v nemoci spoléhám na stanovisko lékaře: jsem to já, kdo se rozhodl pokládat za rozumné řídit se názorem lékaře (vědce, kněze). Může být rozumné opřít se i o rozum mně samému nedostupný, být však vždy připraven vážit, zda to bylo vskutku rozumné. Užívání rozumu v diskusi nezaručuje, že účastníci dospějí k společnému závěru, může se ukázat, že ani jeden z nich není schopen k spolehlivému závěru dospět.

Zdálo by se nyní, že slovem „věřím“ míním prostě to, že můj závěr je na základě shora uvedených opor – pravděpodobný, nikoliv však jistý. Je-li pravděpodobnost drtivě vysoká, neřekl bych „věřím“, ale spíše „jsem přesvědčen“ či „nemám pochyby“. Hodnocení pravděpodobnosti je už ovšem značně osobní. Ale kdybych nevěřil v univerzálnost rozumu, jaký by mělo smysl vést debatu?

Nedávají však lidé slovu „věřím“ i poněkud jiný význam? „Věřím svému příteli“ neznamená, že nemám pro přítelovu spolehlivost silné důkazy, ale spíše, že jsem se rozhodl důkazy nehledat, tedy vlastně příteli plně důvěřovat. Věřící v Boha asi míní svou víru takto. Zdá se mi, že spor mezi vědou a vírou, jak byl pociťován od nástupu vědy a kritického myšlení, se tím odsune na pole, kde přestává být námětem racionální diskuse.

Slyším nyní připomínku, že víra mívá ještě třetí podobu, vyjádřitelnou slovem „naděje“. Ano, vždyť i já jsem nedávno v Listech připomněl Russellovu „velkou neosobní naději“, která je podmínkou plného lidského štěstí. Šlo mi sice především o konkrétní naději, že si lidé poradí s klimatickým problémem, ale nyní cítím, že to byl jen specifický projev obecné víry – v co? Snad že svět je v podstatě dobrý a můžeme být rádi, že nám bylo dopřáno na něm pobýt? Že do tohoto pobytu vkládáme smysl, který nepodléhá času? Možná že toto je poslední, co zbude našim potomkům z víry, jak ji chápalo náboženství.

Lituji, že o tom nedovedu povědět nic přesnějšího. Možná, že to ani nejde a že jsem si zvolil pro fejeton nevhodný námět. Ale možná, že právě proto je to námět vhodný. Cítím jakousi úlevu, že jsem se odhodlal to takto neuměle říci.

Jan Novotný

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

O rozumu a víře

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu