Joseph Stiglitz

Daně funkční pro všechny

Zdá se, že mezinárodní společenství směřuje k uzavření přelomové dohody o zdanění mezinárodních korporací, která by měla ukončit závod ke dnu zavedením globální minimální daně. Lídři G20 na setkání v Římě podpořili základní rámec vytvořený pod záštitou OECD.

Současný sto let starý systém neplnil svůj účel. Postupem času se skutečná daňová sazba pro nadnárodní společnosti pomalu snižovala, což zvyšovalo zátěž zaměstnanců a malých podnikatelů, kteří nemohli využít globální systém dovolující korporátním kolosům vyhýbat se daňovým povinnostem.

Podrobnosti, o nichž informoval tisk a které se podle všeho stále ještě projednávají, jsou však znepokojivé. V první řadě jde o způsob, jakým bylo dohody dosaženo – v rychlosti, přičemž hlasy velkých zemí a jejich domovských korporací byly slyšet mnohem více než hlasy občanské společnosti a rozvojových zemí. Některým neunikl ironický kontrast mezi samotným obsahem návrhu a názvem procesu, kterému se začalo říkat „inkluzivní rámec“. Není to však žádné překvapení vzhledem k tomu, že vzešel z pařížského klubu vyspělých zemí OECD.

G24 – oficiálně Mezivládní skupina 24 zemí pro mezinárodní měnové záležitosti a rozvoj, sdružující postoje rozvojových zemí a rozvíjejících se trhů – předložila promyšlený a podrobný komentář (Comments of the G-241 on the Pillar One and Pillar Two proposals…, www.g24.org) k dřívějším návrhům. Prakticky žádný z těchto návrhů nebyl dosud zapracován. A výsledkem je, že tato široce ohlašovaná reforma přinese většině zemí sotva almužnu v době, kdy je o finanční prostředky připravil koronavirus.

Návrhy na globální skutečnou minimální daň ve výši 21 procent byly zamítnuty ve snaze prosadit nejnižší společný jmenovatel 15 procent – úspěch pro Irsko a další daňové ráje, ztráta pro zbytek světa. Tato sazba je nižší než podle stávajících předpisů v průměru ta současná, ale vyšší než skutečná sazba, což je dáno tím, jak se daň z příjmu právnických osob skutečně uplatňuje. Z tohoto důvodu je tak důležité znát podrobnosti dohody – včetně poskytovaných příležitostí vyhýbat se daňovým povinnostem. Přinejmenším pro příštích 10 let například existují rozsáhlé výjimky, které byly v konečné verzi rozšířeny pod tlakem Maďarska, Irska a dalších daňových rájů, tudíž je pravděpodobné, že společnosti s dostatečnou aktivitou v těchto zemích budou moci nadále platit méně než 15 procent.

Zklamáním je zejména takzvaný první pilíř, který určuje, kde největší nadnárodní společnosti mají platit daně, neboť do globální obchodní dohody zakotvuje vadnou ekonomickou teorii. Definuje koncept zbytkových zisků, přičemž dává právo zdanit pouze malý zlomek tohoto umělého konstruktu, který je už sám o sobě jen zlomkem správně definovaných zisků. Jako by se zapomnělo, že téměř ve všech zemích jsou odečitatelné nejen mzdy, ale také kapitálové náklady. Daň z korporátních zisků lze tedy nejlépe chápat jako daň z čistých zisků, nikoli jako daň z kapitálu. Tyto čisté zisky jsou generovány celkovou činností dané korporace, jež si jednotlivé jurisdikce nejlépe rozdělí podle vzorce, který bere v úvahu, kde dochází jak k výrobě, tak k prodeji.

Rozhodnutí přerozdělit daňová práva pouze na základě prodeje vytváří vítěze a poražené v rozvinutých i rozvojových zemích a znevýhodňuje země s relativně malými domácími trhy nebo s velkým turistickým sektorem a značným vývozem, zejména přírodních zdrojů. Vzhledem k tomu, že bohaté země mají větší spotřebu, alokace zisků pouze podle tržeb pravděpodobně povede k nespravedlivému rozdělení ve prospěch rozvinutých zemí, což je problém, který odhalila nedávná studie FEPS, FES a TASC (A European formula for global tax reform, 2021).

Po rozvojových zemích se rovněž žádá, aby se výměnou za dohodu vzdaly práva na „jednostranná opatření“, která by se mohla týkat zejména digitálního zdanění, přestože dřívější výzkum organizace Oxfam (The effect of the OECD’s Pillar 1 proposal on developing countries, www.oxfamireland.org) odhadoval, že 52 rozvojových zemí by mohlo získat srovnatelné příjmy zavedením tříprocentní daně z digitálních služeb. Mnoho rozvojových zemí a rozvíjejících se trhů tak může z prvního pilíře získat méně, než kdyby zavedly byť jen malou digitální daň. Není překvapením, že Keňa, Nigérie, Srí Lanka a Pákistán odmítly dohodu podpořit. Není také divu, že argentinský ministr hospodářství Martín Guzmán dospěl k závěru, že rozvojové země a rozvíjející se trhy jsou „nuceny se rozhodnout mezi špatnou a horší možností. Horší by bylo nedostat nic. Špatné je, co dostat máme. Je to velmi málo“.

Se všemi kompromisy a výjimkami, které si vymohly daňové ráje hájící korporátní zájmy, není divu, že dohoda, která se údajně snaží zajistit, aby největší a nejziskovější firmy na světě platily spravedlivý podíl daní a aby všechny nadnárodní společnosti platily alespoň minimální daň, má podle odhadů přinést tak málo. A z tohoto mála dostanou rozvojové země a rozvíjející se trhy nejmenší podíl. Charakteristickým rysem jednostrannosti dohody jsou ustanovení o tom, kdo bude zdaňovat případné nedostatečné zdanění, což je nezbytný prvek k zajištění výběru dohodnutého daňového minima. Ve hře nejsou pravděpodobně žádné velké částky, pokud vůbec nějaké – proč by jakákoli země danila méně, pokud by to jednoduše znamenalo, že příjmy dostane země jiná a pro danou firmu se nic nemění?

Vyspělé země se mohly chopit příležitosti prokázat velkorysost a přenechat tyto peníze těm nejchudším. Nebo se mohly řídit dlouhodobými zásadami a výnosy alokovat tam, kde došlo k ekonomickým činnostem generujícím zisk. Zcela sobecky však přenechaly práva na zdanění domovským zemím korporací – tedy téměř výhradně vyspělým zemím. V současné době zanechal očkovací nacionalismus globální solidaritu v troskách – v rozvojových zemích jsou naočkována pouhá 4 procenta lidí. Několik převážně evropských zemí stojí v cestě výjimce Světové obchodní organizace z práv duševního vlastnictví, která by mohla vést ke zvýšení dodávek vakcín na covid-19. Mnoho vyspělých zemí, včetně USA a Kanady, se zapojilo do masivního hromadění vakcín a mohlo si jich nakoupit takové množství, jež mnohonásobně převyšuje jejich potřeby.

K řešení řady globálních problémů budeme potřebovat globální solidaritu. Ale pokud vyspělé země prokazují takovéto sobectví na několika frontách, jak můžeme očekávat, že obětují svůj růst a rozvoj pro globální veřejné blaho, jako je například boj proti změně klimatu? Tato daňová dohoda nedělá dobrou službu ani těm na Západě, kteří věří, že vedeme boj s autoritářskými režimy a neliberálními demokraciemi o srdce a mysl světové populace. Hrubé uplatňování ekonomické moci vyspělými zeměmi je připomínkou jha útlaku koloniální éry. Starý kolonialismus byl nahrazen neokolonialismem, vojenská síla ekonomickou silou a vykořisťováním. Nerovnosti a nespravedlnosti přetrvávají.

Na nápravu však ještě není pozdě. Daňoví vyjednavači si nepochybně neuvědomovali širší kontext těchto jednání. Ale s ohledem na globální situaci, během níž se dolaďují poslední detaily dohody, by se mezinárodní společenství nemělo vzdát možnosti vytvořit konečnou verzi dohody, která bude se všemi zeměmi zacházet spravedlivě, nebo alespoň spravedlivěji, než to dosud vypadá.

Staré svahilské přísloví říká, že když se dva sloni perou, odnese to tráva.

Z anglického originálu přeložil Martin Babička.

Joseph Stiglitz (1943) je laureát Nobelovy ceny za ekonomii.

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Joseph Stiglitz

Daně funkční pro všechny

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu