Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Francie si v dubnu bude volit prezidenta. Na kampaň je ještě brzo, celá politická scéna a média už tou volbou ale žijí, kdejaké prohlášení či politický krok se už poměřují její perspektivou. Řada politiků a političek už také deklarovala svoji kandidaturu, některé už dostaly mandát z primárek svých stran (kandidátka republikánů i socialistů), někteří svou kandidaturu dosud neohlásili, ač se s nimi najisto počítá. Jak dnes vypadá prognóza výsledku?
Stručně řečeno tak, že Francie nejspíš zažije obdobu minulé volby, střet Le Penová versus Macron, a vítězství dnešního prezidenta ve druhém kole. Listopadové průzkumy pro takový případ hovořily o 55 procentech pro dnešního prezidenta a 45 procentech pro Le Penovou. Ta čísla platí s jemnými odchylkami už delší dobu. Tedy rozdíl deseti procent.
Kde jsou ty časy, kdy Chirac porazil v roce 2002 jejího otce v poměru 82 ku 18 procentům, anebo Macron v minulých volbách ji poměrem 66 ku 33 procentům. Fenomén Le Penové a krajní pravice s ním spojená ve Francii evidentně ztrácejí nepřijatelný odér radikálnosti a jsou pro stále větší část obyvatel něčím přijatelným. Zvlášť pro část mladší generace.
V minulých letech se Marine Le Penová snažila (proti vůli svého otce zakladatele) zbavit spojení s extrémem a mírní svá vyjádření, nemluví už o vystoupení z EU ani o nahrazení eura frankem. Jako symbol údajné změny přejmenovala i stranu z letité Národní fronty na Národní sdružení. Co jí zůstalo, je strašení nebezpečnými čtvrtěmi, národní preference, odpor k přistěhovalectví, k islamizaci Francie i ke globalizaci.
Popularita Le Penové léty neklesá, protože velký problém francouzské společnosti zůstává: integrace části africké a muslimské imigrace a jejich potomků se stále vymyká z rukou. O problému se mluví léta, stát se snaží a pumpuje do oprav a obnovy sídlišť miliardy, učitelé se snaží jak mohou, podobně nejrůznější nevládní organizace a spolky, ale problém tu je stále.
Většinové obyvatelstvo má dojem, že se věci nijak nepohnuly, že nelegální přistěhovalectví, „lidé bez papírů“, jak se jim říká francouzsky, i sídlištní mládež třetí generace přerostly státu přes hlavu. Že i ti, kterým soud přikáže, aby opustili zemi, jen zmizí na sídlištích – kde kvete byznys s drogami. Demonstrace kvůli nejrůznějším kauzám už dávno nejsou ty masové a mírumilovné, jaké bývaly za časů silných odborů. Ke každé z nich se připojí bandy, z krajní pravice i krajní levice, které vyhledávají potyčky s policií a chtějí rozbít nějakou výlohu.
A v tomto kontextu vypadá Le Penová jako alternativa. Ovšem nereálná, protože co říká, jsou slogany a hesla, nemá propracovaný žádný reálný program opřený o výzkum, sociologii, právo. Už léta se ví, že lidé ji volí jako protestní hlas, jako vzkaz vládním stranám, ať už to byla republikánská pravice, nebo socialisté, aby konaly.
Její strana Národní sdružení se v posledních volbách, červnových regionálních, ukázala jako velmi slabá. Měla dojem, že má našlápnuto na velké vítězství, média jí ho už přisuzovala, ale výsledkem byl propad. Nezískala jediný region, oproti minulu ztratila 30 procent krajských radních. Ukázalo se, že je stále stranou jedné osoby a jednoho jména, jak tomu bývalo už za otce Le Pena. Že má slabé lokální zakořenění a chybějí jí známé osobnosti. Že je kolem ní hodně povyku, ale málo výsledků.
Prezidentská volba je ale něco jiného, tam jde o jedince, o jedno jméno, a Le Penová tady může vypadat jako vyzyvatelka Macrona.
Stávající prezident se v průzkumech drží jasně jako favorit, a i když se bude moci vyslovit až s oficiálním zahájením kampaně, ví se, že bude znovu kandidovat. Téměř každý francouzský prezident si požádal o druhý mandát. Tím spíš Macron, který chce zemi hluboce reformovat a v jehož rozletu ho zablokoval covid (a žluté vesty). A ač Francie zažila v posledních letech hodně horkých chvilek, má Macron na konci svého mandátu větší popularitu, než měli ve stejné situaci jeho předchůdci, a způsob, jakým země zvládla covid, je ve svém souhrnu brán spíš pozitivně.
Macron koncem listopadu ukázal, že ohledně prezidentské volby nespí, a spolu s ostatními stranami „prezidentské většiny“ založil společnou platformu „Spolu, občané“, která by měla být zázemím jeho nadcházející kampaně, i potom kampaně do parlamentních voleb na podzim 2022. Pokud bude zvolen prezidentem, bude zase usilovat o parlamentní většinu. S takto pojatou koalicí ještě nikdo ve Francii nepřišel, je to novum. Kromě Macronovy strany tam je centristická UDF i nová strana prvního premiéra Macronovy vlády Édouarda Philippa „Činy a obzory“.
Ten ohlášený duel s Le Penovou může ovšem dopadnout ještě jinak, může se objevit jiné jméno Macronova vyzyvatele ve 2. kole, ale v této chvíli to není příliš pravděpodobné. I v jiných kombinacích než s Le Penovou Macron v průzkumech vždy vítězí, nejtěsněji s čerstvou kandidátkou pravicových Republikánů Valérií Pécressovou (53 proti 47 procentům). Opoziční politické strany jsou rozdrobené, stále se úplně nevzpamatovaly z toho, že si Macron z těch větších, od pravice i od socialistů, vzal někoho do vlády a vnitřně je tak rozložil. Každá má svého kandidáta a jediným výrazným asi bude kandidátka centristické pravice republikáni (neplést s americkými, francouzští jsou poŹkračováním strany Chiraca, Sarkozyho, někteří se hlásí stále ke gaullismu).
Na levici sice všichni mluví o nutnosti dát se dohromady, v čele chce však stát každý. Kandidát Zelených Yannick Jadot tvrdí, že by spojení mělo vzniknout kolem něj, protože dnes jsou zelené myšlenky velmi nosné; kandidátka socialistů, pařížská starostka Anne Hidalgová je přesvědčena, že to má být kolem ní, protože „socialisté jsou ústřední silou“; a populistický demagog Jean-Luc Mélenchon, který se uchází už potřetí o post prezidenta, chce být středobodem jakési „lidové unie“. Chová se, jako by byl automaticky uznáván za vůdce levice, je ale rozhádaný s kandidáty Zelených i socialistů.
Přičemž Jadot má v průzkumech do prvního kola 6–7 procent, Hidalgová 6 procent, Mélenchon 7–8 procent, komunista Fabien Roussel nedosahuje ani 3 procent. Což dává dohromady nějakých maximálně 23 procent hlasů.
Naproti tomu Emmanuel Macron má do 1. kola stabilních 25 procent a Marine Le Penová v listopadu 19–20 procent.
Tato roztříštěnost znamená, že nikdo z levicových kandidátů nemá šanci dostat se do druhého kola proti Macronovi, a že tedy ponesou zodpovědnost za skutečnost, že tam bude buď Le Penová, nebo pravicový republikán. Je smutné, že levicové strany svou roztříštěností mohou přispět k úspěchu Le Penové.
Tahle situace také ukazuje, kam až se propadli socialisté, kdysi vládní strana, která vygenerovala i prezidenta (Mitterranda) a po léta byla považovaná za hegemona levice. Octla se teď v podobné situaci jako ČSSD: po odchodu historických lídrů začali všichni bojovat proti všem, léta byli zvyklí, že jsou vládní stranou s ministerskými kabinety a posty v různých institucích, mysleli si, že takhle to bude věčně, zapomněli na obyčejného člověka. Zpapaláštěli. Výsledkem je, že na levici už nemají vliv, byli nuceni prodat své sídlo v centru Paříže a Anne Hidalgová je známá jen proto, že je starostkou hlavního města.
Silou na levici, která stoupá, jsou Zelení. V městských volbách v roce 2020 zažili chvíle slávy, kdy překvapivě dobyli místa starostů v největších městech Marseille, Bordeaux, Lyon a kdy se Anne Hidalgová udržela v Paříži jen díky tomu, že přišla s velmi zeleným programem a o socialistické straně nemluvila. Zelení mají ovšem podporu spíš jako myšlenka, jako koncept či jako ideál, zatím nevygenerovali nikoho, kdo by byl vážným kandidátem do čela státu. Jedno jejich křídlo klade důraz na klima a zelené záležitosti, druhé je spíš krajní levicí s důrazem na dekolonizaci, boj s patriarchátem a sexuální identitu.
Dvě jména ještě zahýbají preferencemi a zatím je předčasné říci, do jaké míry a jakým způsobem.
Především kandidátka centristické pravice republikáni Valérie Pécressová. Vybrali si ji v primárkách (volilo 110 000 členů) teprve počátkem prosince, kdy už byla známa všechna výraznější jména jiných formací. Její vítězství bylo dosti překvapivé, v prvním kole primárek se neumístila jako první.
Všichni čtyři další uchazeči, Michel Barnier, Xavier Bertrand, Eric Ciotti a Philippe Juvin jí ale ihned po vítězství vyjádřili podporu a ochotu pracovat s ní na vítězství a ona hned prohlásila, že si je bere do volebního týmu. Klasická pravice je už deset let, od časů Sarkozyho, odstavena od moci, a pokud neuspěje ani teď, hrozí jí rozpad. Instinktivně cítí, že teď musí držet pohromadě.
Pokud by se Pécressová dostala do druhého kola s Macronem, Francie by zažila duel mezi dvěma pravicovými kandidáty, kteří se od sebe politicky nijak dramaticky neliší.
Macron je liberál, centrista, je dynamičtější, chce Francii reformovat, pro část voličů je symbolem mládí. Zároveň je už ale minulým mandátem, žlutými vestami a koronavirem trochu opotřebován a přitahuje na sebe veškerou nespokojenost země, zleva i zprava. Jeho nevýhodou také je, že explicitně ohlásil reformy, které chce provést a jež musel kvůli covidu odložit.
Pécressová je v prezidentské kampani novým fenoménem, dosud neokoukaným, její strana (ač dosti machistická) bude jistě hrát i kartu toho, že jde o ženu.
Klasická politička pravice, z dobře situované rodiny, narodila se a žila ve čtvrti, kde byl starostou Nicolas Sarkozy, aktivní katolička, vystudovala ekonomii a Vysokou školu státní správy ENA, 54 let. Poslankyně, ministryně vysokého školství a vědy, později rozpočtu, také mluvčí vlády. Posledních šest let jako hejtmanka regionu Střední Francie byla často v konfliktu se socialistickou starostkou hlavního města.
Do primárek šla s výrazně pravicovým programem, ekonomicky liberálním (snížit daně, ořezat státní administrativu), ohledně funkcí státu přísným: důraz na bezpečnost, omezit imigraci (zavést kvóty, což Francie dosud neznala), „obnovme hrdost Francie a chraňme Francouze“, prohlásila po zvolení. V porovnání s Macronem znamená výrazně tvrdší pravici.
Má ale s takovým image šanci přitáhnout většinu Francouzů? Nalevo od středu jistě ne, a napravo má jednak Marine Le Penovou, jednak Erika Zemmoura.
Druhým jménem, které může zamíchat kartami, je Eric Zemmour. Zcela jiný než ostatní političtí kandidáti, člověk pera a mediální polemiky, dlouhá léta komentátor středopravicového deníku Le Figaro. Jméno si udělal jako moderátor několika velmi sledovaných televizních diskusních pořadů a autor několika hodně prodávaných knih o identitě a minulosti Francie.
Má jedno jediné téma: hrozbu islámu a neřízené imigrace pro Francii, bije na poplach před údajným „velkým vystřídáním“ domorodé francouzské populace a kultury jinými. Většinou médií a komentátorů je považován za extrémní pravici, je však jiný než Le Penová: vzdělaný, umí polemizovat, argumentuje historií. Na podzim začal objíždět zemi s knihou „Francie ještě neřekla své poslední slovo“, plnil velké sály, vypadalo to víc jako volební mítinky než jako setkání kolem knihy, provázel ho profesionální tým. Koncem listopadu ohlásil svoji kandidaturu a počátkem prosince na velkém mítinku (12 000 osob) oznámil vznik nové strany „Dobýt zpět“ (Reconquęte).
Jeho hvězda na podzim raketově stoupala a pochopitelně znervózňovala Le Penovou, byl jejím přímým konkurentem. V listopadu měl v průzkumech kolem 15 procent a ona maximálně 20 procent, někteří ji už začali odepisovat. Potom ale začal sestupovat.
Jeho slabinou je, že za sebou nemá pořádnou stranu ani místní zázemí, nemá dostatek financí na pořádnou prezidentskou kampaň ani podporu výraznějších jmen. Není ani jisté, zda sežene 500 podpisů starostů nutných pro kandidaturu. Nenabízí ani žádný celistvý program, ani slovo o zahraniční politice, sociálních věcech nebo zdravotnictví či energetice. Je monotematický kolem otázky imigrace a společnost polarizuje jako nikdo jiný.
A nakonec: všechno může být jinak. Vzpomeňme jak před deseti lety sexuální skandál zlikvidoval kandidáta levice Dominika Strauss-Kahna, jemuž se přitom připisovalo vítězství. A podobně v minulých volbách jiný skandál s fiktivními honoráři jeho manželky výrazně poškodil Françoise Fillona, kandidáta pravice.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
