Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Libor Rouček oceněn v Bavorském zemském sněmu
Šestého listopadu 2021 obdržel někdejší místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček hned dvě ceny najednou. Stalo se tak v Bavorském zemském sněmu. Cenu Wenzela Jaksche uděluje Seligerova obec, kde působí sudetoněmečtí sociální demokraté. Cenu Brückenbauer (stavitel mostů) uděluje bavorská sociální demokracie. Předání cen s pochvalnými řečmi se z důvodu epidemie opakovaně odkládalo, mělo k němu dojít už v loňském roce.
V sousedním Bavorsku už více než šedesát let vládne Křesťansko-sociální unie (CSU). Této straně se povedlo obsadit nejen politické, ale i kulturní kódy porozumění. Když je někde velký stan s dechovkou a pivem uvnitř, a bývá jich v Bavorsku hodně, automaticky ve vás vznikne dojem, že jdete kolem akce CSU. Ostatní strany to v Bavorsku mají těžké, přestože i CSU hodně ztratila v posledních zemských a spolkových volbách.
Sociální demokracie v Bavorsku není silná, a je také na sestupu. Z mála se sestupuje níž, takže přibývá míst, kde bavorská sociální demokracie není schopna postavit kandidátku, a míst, kde po mnoha desetiletích zrušila své základní organizace. V posledních volbách do bavorského zemského sněmu dosáhla sociální demokracie v roce 2018 výsledku 9,7 %. Oproti předešlým volbám spadla o polovinu. O podobné číslo v levém spektru posílili Zelení.
Sociální demokracie se v Bavorsku tradičně věnuje vyhnancům, utečencům a vystěhovalcům. Slavnost, při které byl oceněn Libor Rouček, patří k jejím tradičním akcím spojeným s tímto tématem. Dnes už není tak velký rozdíl mezi sociálně-demokratickou pozicí a pozicí křesťanských sociálů. Nebylo to tak vždycky, bavorská CSU v roce 2004 symbolicky v Evropském parlamentu hlasovala proti vstupu České republiky do EU. Na znamení nesouhlasu s českými poválečnými zákony obsahujícími kolektivní vinu sudetských Němců. Pro bavorské sociální demokraty je péče o vyhnaneckou problematiku příležitostí ukázat se jako zdatní zahraničně političtí komunikátoři v souvislosti s důležitým tématem. Bavorsko „adoptovalo“ sudetské Němce jako další kmen. Mluvčí všech sudetských Němců na světě, Bernd Posselt, sídlí v Mnichově a patří k CSU. Posselt udržuje živé kontakty napříč politickým spektrem v řadě zemí a je přesvědčený Evropan. Bavorští sociální demokraté ale mají své stranické přátele, své akce a tiskoviny na Sudetoněmeckém sněmu a svou slavnost v zemském parlamentu. Slabá politická strana se silnou tradicí se chytá silného politického tématu.
Pochvalnou řeč, laudatio, na Libora Roučka pronesl někdejší předseda Evropského parlamentu, sociální demokrat Martin Schulz. Schulze všichni znají a hodně lidí si ho léta váží. Vypracoval se z pozice knihkupce na provincii, vyrovnal se s alkoholismem, dosáhl nejvyšších politických pater. A pak hodně prohrál s Angelou Merkelovou a udělal při tom řadu chyb. Nyní je šéfem sociálně demokratické politické nadace Friedrich-Ebert-Stiftung. Pozvat někam výtečného řečníka Schulze znamená mediální pozornost.
Schulz svou řeč začal vtipem: nemyslel si, že bude někdy řečnit v Bavorském zemském sněmu a je mu líto, že není přítomen bavorský premiér. „Tak třeba příště,“ řekl žhavý Evropan Schulz o vlažném Evropanu Söderovi. Schulz pozdravil Bernda Posselta a konstatoval, že v jedné věci se v Evropském parlamentu nelišili. V zájmu o překonávání hranic. Hranice se překonávají prací, je k tomu nutné angažmá. Schulz do překonávání hranic zahrnul hranice kultur, náboženství, politických směrů. Konstatoval, že sudetoněmečtí sociální demokraté byli proti Henleinovi, přesto byli vyhnáni a v Německu místo vřelého přijetí naráželi na spousty potíží.
Příležitost pracovat s Liborem Roučkem Schulz označil za privilegium. Poznal ho, když ještě byl mluvčím české vlády, pak se v Evropském parlamentu objevil jako pozorovatel. Tenkrát ještě Česká republika nebyla členkou EU. Po vstupu České republiky do EU přišel Rouček jako europoslanec.
Martin Schulz v Mnichově řekl: „Libor mě něco naučil. Narodil jsem se jako Evropan, západní Němec, poblíž hranice s Belgií a Nizozemím. Mohl jsem s dlouhými vlasy cestovat Evropou jako mladý socialista, který všechno věděl líp. Mohl jsem žít ve všech svobodách, svobodě myšlení, vyjadřování, volného pohybu. (…) Říkali jsme si, že do EU přistoupí nové země, ale nebyli jsme si vědomi, jaký poklad zkušeností přichází. Zkušeností s tím, jak cenná je demokracie. A jak je zranitelná. Musí se každý den probojovávat a bránit. Demokracie nepřichází jako proud ze zásuvky. Neptáme se, odkud ten proud teče. Demokracie se musí nově konstituovat. Ti, kdo ji chtějí zničit, jsou velmi agilní. Libor nás učil, co to znamená budovat demokracii. Libor Rouček byl zkušený diplomat. Učil nás, jaké dialogy je třeba vést se zeměmi, které nově přistoupily do Evropské unie. Na co si dávat pozor. Libor pro mě byl učitelem. Za to ti, Libore, děkuji. Chystám se do Moskvy, hned po tomto setkání, které mělo proběhnout už loni. Sejdu se s ministrem Lavrovem. U ministra Lavrova jsme byli i s Liborem Roučkem, a zas pro mě bylo důležité dovědět se od Libora, jak se podle jeho názoru jedná s ruským ministrem zahraničí. I zde jsem se od tebe, Libore, mnoho naučil. Jsem rád, že jsi zůstal aktivní i poté, co jsi již nebyl v Evropském parlamentu. Libor Rouček, to říkám pro ty, kdo zatím nenáležejí k sociálně demokratickému hnutí, nebyl svou stranou znovu vyslán do Evropského parlamentu. Tato pokladnice vědomostí i moudrosti. Důležitý muž v naší frakci. Potřebovali jsme tě, abychom rozuměli, co vidíte z českého pohledu jinak. Čeští sociální demokraté se ale rozhodli tě už nevyslat. Zůstal jsi aktivní. Jsem ti za to vděčný. Seligerova obec také. Zažíváme znovuožití démonů, které jsme považovali za překonané. Kdy se znovu projevuje egoistická pozice – všechno ostatní až po naplnění mých zájmů‘. Evropské hodnoty jsou – respekt, tolerance a důstojnost. Edmund Burke řekl: Pro vítězství zlých stačí, když dobří nic nedělají‘.“
Libor Rouček v Bavorském zemském sněmu pronesl řeč, kterou by doma téměř neměl komu říkat. Do sebe zahleděné české prostředí pro takové formáty postrádá řečnické pultíky i auditorium. Rouček vzpomněl na sudetoněmeckého politika Wenzela Jaksche (1896–1966), demokrata, který se vždy staral o zájmy obyčejných lidí (viz také Sociální demokrat ze Šumavy, Listy 5/2021).
„Staleté soužití národů ve střední Evropě zničil nacionalismus ve druhé polovině 19. a v první polovině 20. století. Německý nacionální socialismus nebyl nic jiného než nejextrémnější forma nacionalismu; a taková byla česká odezva v roce 1945 v podobě vyhnání a odsunu sudetských Němců. Nikdy nesmíme opakovat tyto chyby, tyto lidské chyby.
Historie od 2. světové války nás učí, že nejlepším a nejúčinnějším prostředkem proti nacionalismu a proti vzplanutí národních konfliktů je evropská spolupráce a evropská integrace. Integrovat národy a jejich ekonomiky na základě individuálních svobod a lidských práv, demokracie a právního státu takovým způsobem, aby se válka stala nemyslitelnou. Evropská integrace nám přinesla nejdelší období míru, svobody a prosperity. Nikdy v evropské historii nežilo tolik lidí v míru, demokratické svobodě a sociální jistotě jako dnes. Přes všechny problémy a potíže, které máme, je EU úspěšným příběhem, snem a vzorem pro zbytek světa.
Němci a Češi se na tomto snu a úspěšném příběhu podíleli posledních dvacet nebo třicet let. Vzpomeňme jen na protesty českých a německých aktivistů za lidská práva v 80. letech; na pomoc, kterou obyvatelstvo Prahy poskytovalo východoněmeckým uprchlíkům na podzim 1989; první cestu Václava Havla do Mnichova jako prezidenta; na jasnou podporu, kterou Havel a ministr zahraničí Dienstbier vyjádřili znovusjednocení Německa; na pomoc, kterou mnoho německých občanů, Bavorů a sudetských Němců poskytlo při obnově české demokracie; na německo-českou deklaraci z roku 1997; na Česko-německý Fond budoucnosti a Diskusní fórum. Na německou podporu rozšiřování NATO a EU a tak dále a tak dále. Výsledkem všech těchto snah je, že dnes jsou naše dvě země institucionálně, ekonomicky, kulturně a také lidsky propojeny.“
Rouček dále mluvil o tom, k čemu mohou být Češi Němcům platní, což je také otázka, kterou si české prostředí nepokládá, přestože jsme na Německu v mnoha ohledech závislí:
„Po sjednocení Německa se Spolková republika postupně katapultovala do pozice hlavní evropské hospodářské a politické velmoci. Německo, a to se ukázalo po brexitu, nyní hraje hlavní roli v procesu evropské integrace. Břemeno a odpovědnost, kterou s sebou tato role přináší na evropské a světové scéně, nemůže nést samo Německo. Berlín potřebuje hráče, partnery a spojence, nejen větší, ale i menší země. Podobně jako Belgie, Nizozemsko nebo i malé Lucembursko by i ČR mohla být jedním z těchto hráčů a partnerů. Míč je na české straně. Praha se musí sama rozhodnout, zda chce země nadále hrát provinční, někdy euroskeptickou roli, nebo zda se i Češi budou více podílet na evropském integračním procesu. Je tu určitá naděje. V Praze se ustavuje nová vláda; a ve druhé polovině příštího roku bude Česká republika předsedat Radě Evropské unie. Jako Čech, který nahlíží i trochu do zákulisí, říkám zcela otevřeně: Praha bude potřebovat politickou podporu při přípravě a zejména při realizaci předsednictví v Radě. To otevírá mnoho příležitostí pro německo-českou spolupráci na evropské úrovni. A to nejen během předsednictví Rady, ale i po něm.
Pokud jde o mezivládní spolupráci mezi Prahou a Berlínem, mají obě vlády k dispozici nástroj, který je pro ostatní německé sousedy jedinečný: strategický dialog. Dialog byl zahájen před 6 lety, nyní zahrnuje 11 ministerských pracovních skupin a nabízí skvělé možnosti nejen pro výměnu názorů, ale také pro řešení různých problémů a koordinaci jednotlivých oblastí politiky. Strategický dialog však potřebuje více odvahy a kreativity a méně formalismu.“
Dále Libor Rouček vyjmenoval oblasti spolupráce, od zlepšení dopravních cest přes výuku jazyků až k politickému vzdělávání:
„Jsem přesvědčen, že i v našich zemích můžeme společně vystupovat proti nacionalismu a pravicovému extremismu. Když se podíváte na situaci například v severních Čechách a Sasku, vidíme, že sociální a sociálně-politické příčiny pravicového extremismu jsou v tamních postkomunistických společnostech velmi podobné. Potřebujeme více politického vzdělávání, více dlouhodobého vzdělávání k demokracii.“
Za pozornost stojí i reklama budoucí české vládě. Není to samozřejmost. Češi v zahraničí velmi často jiné Čechy pomlouvají:
„Budoucí český premiér Petr Fiala sice stojí v čele euroskeptické strany ODS, ale není euroskeptik ani antiněmec. V minulosti to několikrát prokázal. Co bychom tedy nyní měli dělat? Zorganizujte co nejdříve společné setkání obou premiérů, abychom znovu oživili spolupráci na vládní úrovni mezi Prahou a Mnichovem! A totéž platí i pro spolupráci mezi Bavorským zemským sněmem a Parlamentem ČR.“
Svůj projev Libor Rouček zakončil pasáží o sudetských Němcích:
„Přes všechen pokrok mi stále něco chybí, zejména na české straně. Sudetoněmecká národnostní skupina udělala v posledních letech a desetiletích téměř maximum: upravila svou historii, omluvila se za nacistické zločiny, změnila stanovy, hodně pomohla při demokratické a ekonomické rekonstrukci staré vlasti. I v České republice vidíme mnoho pozitivních příkladů. O vyhnání se píší knihy a točí filmy, pořádají se smírčí pochody, renovují se staré kostely a sudetoněmecké budovy. Zejména mladší generace má velký zájem o objevování vlastní i společné česko-sudetoněmecké historie; stále více lidí vidí, že masové vysídlování nebylo jen chybou, ale také nespravedlností.
Co mi však stále chybí, je oficiální postoj české politiky k vlastní historii. Přál bych si, aby český premiér nebo budoucí prezident prokázal odvahu jet třeba do Ústí nad Labem nebo Postoloprt, položit tam věnec na místě masakru německého civilního obyvatelstva v roce 1945 a říct pár morálních slov o tehdejší události. Nic víc, ale nic míň.
A druhá věc, která mi stále chybí, je oficiální postoj české vlády k sudetoněmecké národnostní skupině. Aby se někdo, nejlépe premiér, postavil a řekl: ,Jste naši krajané, jste srdečně vítáni a chceme s vámi spolupracovat na středoevropské a evropské integraci!‘ To mi ještě chybí! Ale jako věčný snílek a celoživotní optimista jsem přesvědčen, že toto gesto a tato slova ještě uvidíme a uslyšíme!“
Pouštět si na YouTube politické projevy z bavorského zemského sněmu v době pandemie je zvláštní činnost. Cena pro „Stavitele mostů“ existuje ještě jedna, uděluje ji Spolek Bavaria Bohemia v Schönsee (má od bavorské vlády pověření starat se o bavorsko-české kulturní kontakty). Dalo by se tedy říct, že existují mosty staré a nové.
Libor Rouček v bavorském zemském sněmu udělal dobrou reklamu České republice. Martin Schulz se divil, že takového člověka jeho strana už nenechala kandidovat na předním místě. Třeba někdy příště, s někým dalším. Hlavně se nenechat odradit. To je asi deviza všech evropských demokratů.
Vždyť pro vítězství zlých stačí, když dobří nic nedělají.
Videozáznam celého slavnostní ceremoniálu je k dispozici zde: https://youtu.be/cjG719_MKRE.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
