Martin Burian

(Ne)umění odejít, ponuré ozvěny

Rakousko na konci roku

Umění včas odejít rozhodně nepatří mezi silné stránky dvaapadesátiletého Heinze-Christiana Stracheho. Po zveřejnění ilegálně natočeného kompromitujícího videa ze španělského ostrova Ibiza byl donucen 18. května 2019 oznámit svůj odchod z funkce vicekancléře a šéfa strany Svobodných. Posléze byli on i jeho manželka Pia Philippa ze strany vyloučeni. Důvodem odebrání stranické knížky paní Stracheové byl fakt, že se odmítla vzdát poslaneckého mandátu v rakouském parlamentu. Nyní, jakožto bezpartajní, sedí v poslední řadě; aktivní politickou činnost v podstatě nevyvíjí. Do manželem nedávno založené ministrany, která ve vídeňských komunálních volbách zcela propadla, taktéž nevstoupila. Proti jejímu muži je vedeno několik soudních stíhání. V jednom procesu, který proběhl u vídeňského zemského soudu a ve kterém byl obviněný z úplatnosti, byl odsouzen k patnáctiměsíčnímu podmíněnému trestu. Rozsudek dosud nenabyl právní moci. V jednom z dalších procesů – jednalo se o údajný ilegální v hotovosti předaný peněžní dar – byl pro nedostatek důkazů osvobozen. Na fotografiích pořízených bývalým osobním strážcem, které se objevily i ve sdělovacích prostředcích, mají být sportovní tašky plné bankovek v kufru Stracheho auta. Údajný dar pro stranu Svobodných od ukrajinského podnikatele prý skončil v rukou obviněného. Nyní žádá na sociálních sítích své příznivce o finanční podporu. Tvrdí, že soudní poplatky ho přivedly na pokraj bankrotu. Jeho kritici upozorňují na skutečnost, že jeho manželka pobírá parlamentní plat, který činí 8930,90 eur hrubého, a to čtrnáctkrát do roka. Na předvánočním trhu by se měla objevit přibližně stodvacetistránková kniha s názvem Atentát na Ibize – Co se skutečně stalo a proč za vás i nadále bojuji. Autor HC Strache – takto rakouská média jeho jméno běžně zkracují – chce během křtu publikace vydražit své tričko, ve kterém je viděn na neblaze proslulém videu. Výtěžek má v úmyslu věnovat na sociální účely.

Odejít z politické scény nemínil ani bývalý spolkový kancléř Sebastian Kurz. Zůstával předsedou Lidové strany a jejího parlamentního klubu. Jeho politickou kariéru značně pošramotilo parlamentní vyšetřování skandálu z Ibizy. Na veřejnost se dostaly záznamy jeho komunikace s politickými spojenci a přáteli. Sebastian Kurz čelí mnohým obviněním, která právně trestná jsou. Více jeho příznivce dle mého mínění pobouřily poznámky, které v Źneveřejné komunikaci trousil o svých starších, navíc i spolustranických kolezích. Odhalení jeho intrikářských politických praktik mu na popularitě taktéž nepřidalo. Ještě ve funkci ministra zahraničních věcí v tehdejší vládě Lidovců a Socialistů s pomocí svého „agenta“ na ministerstvu financí negativně ovlivnil vládní rozhodnutí o takzvané celodenní škole, neboli o zajištění odpoledního zaopatření dětí ve školách. Na rozdíl od korupce, kterou mnozí voliči lakonicky komentují slovy to dělají všichni, se něco takového zapomíná přece jenom hůře. Sebastian Kurz přišel o svoji parlamentní imunitu. Dlužno podotknout, že se tomuto rozhodnutí nesnažil zabránit. Tvrdí, že se ve svém životě nedopustil ničeho trestného. Za nevhodný tón a vulgární formulace ve svých, ne veřejnosti určených rozhovorech s přáteli, se omluvil. Kurzův nástupce ve funkci kancléře Alexander Schallenberg zvolil poněkud odlišnou rétoriku. Jeho veřejné projevy působí spontánněji; směrem k odpůrcům očkování používá mnohem ostřejší slovník než jeho předchůdce. Nový kancléř pochází z bývalé šlechtické rodiny. Jeho otec působil v Indii, Španělsku a ve Francii jako diplomat. Alexander Schallenberg vystudoval ve Vídni a v Paříži právní vědy.

Ve čtvrtek 2. prosince dopoledne svolal Sebastian Kurz tiskovou konferenci, na které oznámil svůj odchod z politiky. V sedmnáctiminutovém monologu zhodnotil svou politickou činnost. Na dotazy novinářů neodpovídal. Lidová strana se v mnohém vrací ke starým pořádkům. Například k možnosti spolkových organizací ovlivňovat složení vlády. Okamžitě došlo ke značným posunům na politické scéně. Dle výzkumů veřejného mínění jsou nyní Socialisté nejsilnější stranou. V případných volbách by získali 26 % voličských hlasů; Lidovci 23%, Svobodní 21%, Zelení a NEOS 12%. (O tématu v tomto čísle též na str. 57.)

Pandemická situace v Rakousku se od té české včetně výkyvů a případných chyb příliš neliší. Jeden podstatný rozdíl však nyní nastal. Že od února tu bude očkování povinné, mnohé překvapilo. Tak rozhodný, mnozí by řekli radikální, postoj rakouské vlády se zcela liší od Źpůvodních proklamací o zachování dobrovolnosti. Na kovid pozitivně testovaný a v karanténě se nacházející šéf Svobodných Herbert Kickl prohlásil, že rakouský stát už není demokratický, nýbrž že jde o diktaturu.

Pod výrazným až nepřehlédnutelným titulkem K sadistické radikalizaci Polska vyšel v deníku Der Standard článek rakouského spisovatele a polonisty Martina Pollacka. Článek vypovídá o tom, s jakou pozorností a znepokojením autor politický vývoj v Polsku sleduje. Redakční podtitulek zní: „Náš kontinent se stává stále více pevností. Obzvlášť radikální výhonky přináší evropský, k cizincům nepřátelský postoj v současnosti v Polsku. Expert na východní Evropu o cynické a sadistické radikalizaci polské politiky.“ Martin Pollack, znalec východoevropské historie a příznivec Polska, psal tento příspěvek nepochybně s těžkým srdcem. Připomíná dobu v roce 1938, kdy téměř nikdo nebyl schopen či ochoten pomoci vyháněným či pronásledovaným Židům v Německu a v anektovaném Rakousku. Nikdo nechtěl ohrožené přijmout, hranice se neprodyšně uzavřely. 26. října 1938 nařídil Reinhard Heydrich okamžité vyhnání všech v Německu žijících polských Židů. Tisíce lidí byly brutálně vytlačeny do Polska. Avšak ani zde nebyli vítaní. Mnozí zůstali v nelidských podmínkách v zemi nikoho. Podobné scény se odehrávaly na burgenlandské hranici do Čes-koslovenska, Maďarska a Jugoslávie. Dělo se tak před zraky celého světa. Martin Pollack v žádném případě nechce zjednodušeně přirovnávat tehdejší situaci k tomu, k čemu nyní dochází na polsko-běloruské hranici. Nicméně to, co se zde děje s lidmi, již sem byli vlákáni a nyní jsou oběma státy strkáni tam a zpět, srovnatelné je. Bezbranní lidé, kteří z donucení či v naději na lepší život opustili svou vlast, se stali oběťmi sporu mezi Evropskou unií a běloruským diktátorem. Vyhlášením výjimečného stavu v této pohraniční oblasti polská vláda zamezila vstupu nechtěným svědkům, novinářům, neziskovým a humanitárním organizacím. Pollack nepochybuje o tom, že zde každodenně dochází k porušování ženevských dohod o utečencích a k pošlapávání lidských práv. Prohlašuje, že o očerňování Polska mu nejde, a dodává, že na mnohých místech Evropy včetně jeho vlasti je možné pozorovat podobné tendence. Konstatuje, že v Polsku existuje silná občanská opozice, která nesouhlasí s oficiálním politickým směřováním. Cituje varování protirežimní kritičky, světoznámé režisérky Agnieszky Hollandové. S povděkem vítá nedávnou iniciativu čtyř nositelek Nobelovy ceny Elfriedy Jelinekové, Herty Müllerové, Světlany Alexijevičové a Olgy Tokarczukové. Ty v otevřeném dopise upozorňují vrcholné orgány Evropské unie na humanitární katastrofu, která se děje na její východní hranici. Od demokraticky zvolených reprezentantů Evropy požadují, aby neodvraceli od této tragédie oči.

Martin Burian(1960) je výtvarník, spoluvydavatel Listů. Žije v Dolním Rakousku.

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Martin Burian

(Ne)umění odejít, ponuré ozvěny

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu