Václav Jamek

Éra obojího násilí, aneb Sprostota a Útlocit

Protože mě úděl společenského tvora řadil a řadí hned do několika lidských skupin, jichž si příslušníci mého druhu příliš nebo vůbec neváží, pokud k nim přímo nechovají nenávist, musel jsem si už zamlada položit otázku, kde pro mne leží hranice únosného a co už ve vztahu k sobě nemohu nechat být, nemám-li opovrhovat sám sebou. Neboli, výchozí bod, aby se člověk uchránil před pokušením veškeré přemrštěnosti: sám sebou neopovrhuji a opovrhovat nehodlám; pak mě ani tolik nerozhází, když mnou opovrhují jiní lidé: protože se znám a vím, co jsem. Musím si vytvořit oporu sám v sobě.

Druhý ohled: síla toho, kdo nebo co mi dává najevo svou nadřazenost a snaží se mě ponížit. Je-li ta síla příliš velká a může-li snadno zničit můj život, budu asi mít sklon svou nedůtklivost moudře spolknout a nestavět se protivníkovi čelem. Spíš ho budu obcházet, kudy to jen půjde, protože s výjimkou amerických televizních padouchů není naštěstí žádný člověk všudypřítomný, vševědoucí ani všemohoucí.

Když bude někomu vadit, že nejsem komunista, ale existencialista, navíc homosexuál, který píše básně a pouští si nahlas vážnou hudbu, a ten někdo si na mě dovoluje tím víc, že za ním stojí státní moc, nebudu se uraženě nebo neurvale domáhat svých nezadatelných práv, začnu manévrovat, tříbit svou chytrost a lstivost, a také se obejdu beze všeho, co je podmíněno plazením. Ochotu plazit se nesmím projevit za žádných okolností. Smířím se s vlastní nenápadností, a bude-li to nutné, odejdu, do lesů, jinam. A budu-li hodně odvážný, budu státní moci jen připomínat, k čemu se sama zavázala, a žádat, aby dodržovala vlastní zákony; ke kterýmžto zákonům nicméně patří také diskriminační zákony o veřejném pohoršení, o legální způsobilosti k pohlavnímu životu, o zneužití příbytku, o trestném činu „prostituování“ poskytnutím daru, večeře nebo noclehu (neboli civilizovaným jednáním).

Mám zkušenost, že ten, kdo se nesnížil a neplazil se, nemá ani přílišnou potřebu se mstít. Člověk se nejčastěji mstí za vlastní slabost. Na komunistické vládě mi tolik nevadil její program jako její neukojitelná záštiplnost, krutost, ubohost, malost. Ukazuje se, že krutost, ubohost a malost jsou vlastní i nástupnickému režimu, protože takoví jsou prostě u nás lidé; asi nejen u nás. Ale nová moc má nové způsoby, ovládaní si smějí ulevovat, jak je libo, nic to neznamená, nebo až dosud neznamenalo.

A lidé si vskutku dopřávají: u nás, protože jsme neotesanci, se rozmáhá především sprostota a hrubost, méně už choroba, která zachvátila ušlechtilejší Západ, stejně nesmiřitelná přecitlivělost. Sprostota přitom naříká, jak ji utlačuje jemnocit (a vůbec všechno i trochu méně sprosté), a jemnocit zase, jak ho utlačuje sprostota (a vůbec všechno i trochu méně jemnocitné). Sprostota je ve vztahu k sobě najednou tuze jemnocitná, a jemnocit ve vztahu k druhým nadmíru sprostý.

Jak jsem řekl, přemýšlel jsem o mezích toho, co mohu od druhých snést, a tedy i toho, co jim smím projevovat. Dospěl jsem k závěru, že mám-li se cítit svobodně, nesmím dopustit jedno ani druhé. Protože mi nelze zakázat uštěpačnost, ba ani jistou míru neomalenosti, musím stejnou míru dopřát i druhým, leč míru, která sprostotu neospravedlňuje. A protože i moje citlivost může být zraňována, nesmím sám zbůhdarma zraňovat jiné; ale rány k životu patří, musím se naučit přijímat je, a nelze ani dovolit, aby člověku začala nasazovat těsnou svěrací kazajku šílená policie citu. Druhý má i právo nemít mě rád a posmívat se mi; ale ne mi škodit, jak uzná za vhodné.

Proto musí mít každý člověk možnost se bránit – proti hrubosti a podlosti, ale také proti útlocitu – a získat zadostiučinění, je-li k tomu důvod, ale na tom by mělo zůstat; zvlášť proto, že neexistuje žádná jednotná fazóna sprostoty ani citlivosti: lidé jsou nastaveni všelijak. Vnucenou úpravou slovníku nebo gramatiky, natož jejich proškrtáním, ani proškrtáním literatury, umění a dějin, se nedá získat vůbec nic; jen hodně ztratit.

Ve skutečnosti jsou sprostota a nedůtklivá přecitlivělost dvě strany jedné mince, v jedné se vždy skrývá i ta druhá; obě mohou být odpovědí na nespravedlnost, ale rozhodně jde o dvě podoby frustrované, a tedy nepřiznané vůle k moci i faktické bezmoci, o dvě formy stejného plíživého násilí. A vypadá to, že v západní civilizaci právě nastala éra obojího násilí, ke škodolibému potěšení těch, kterým jsme trnem v oku.

Opozice mezi „politickou korektností“ a „nekorektností“ je tedy pouhé zdání: z té druhé násilí křičí, v té první se skrývá. V případě útlocitu, který si vzal za rukojmí křivdy světa a jehož požadavky dávno přesáhly meze „dobrého mravu“, je to tudíž méně zřejmé, ale stačí povážit: když fanatici (a bohužel především fanatičky), kteří vidí zločin rasismu a urážku nemužského pohlaví všude a vidí jenom to, veřejně pálí knihy ze školních knihoven, protože jejich autoři netušili, kam až to budoucnost dopracuje, jsou přece ve své „přecitlivělosti“ a pod záminkou spravedlivého zúčtování skutečnější násilníci než hulváti, kteří ve svých představách klidně nechají pomřít všechny běžence z třetího světa, ale zatím jen křičí (tím křikem ovšem ospravedlňují zločiny, kterých se s odkazem na něj dopouštějí státy).

Přitom je zřejmé, a právě z tohoto počínání, proč by mentální ustrojení našich předků mělo zůstat v naší živé paměti a proč by se to měly dozvídat už děti: pořád to známé poučení o tom, jak se v dějinách každá tragédie opakuje jako ještě horší tragédie; a zrovna když si myslíme, jak jsme z toho venku. Odporný je přitom i stupeň pokrytectví, který dělá z těch emancipačních hnutí maškarádu. Když černošský fotbalista, kterému jiný fotbalista ve své pitomosti něco zašeptá do ucha, začne jako pravý chlap místo jadrné odpovědi kňourat, že byl rasisticky uražen, nemůže být pochyb o tom, že hraje komedii; je to stejné, jako se při sebelehčím soupeřově dotyku svíjet v křečích po trávníku. Já bych na místě toho fotbalisty odpálil: „Jdi se spláchnout, bledule vyblitá!“ A bylo by vystaráno. (Dělám to tak v jiné věci už dávno.) Ani bych nemusel čekat v tunelu, až bleduli zákeřně vrazím jednu pěstí. Že potom celá mezinárodní organizace kolem černého komedianta úslužně poskakuje, jako by mu věřila, je už přímo ubohost, která k rasismu naopak povzbuzuje, a skutečně povzbudila.

Tmavá barva kůže není morální hodnota. Takže nezaručuje nic. Je to jen barva kůže.

To mravnostní tažení už ostatně začíná požírat své vlastní děti. Před pár dny jsem se pročítal jedním francouzským gay-blogem, diskutovalo se v něm mj. dost roztomile o tom feministickém požadavku, aby měli muži zakázáno sedět v pařížském metru roznož (pokud to ženám vadí, naše náruč zůstává otevřená), potom se autor podivoval nad tím, že nějaká antirasistka odsoudila používání obvazů, protože jsou bílé, a nakonec už se pohoršoval, že gay organizace pořádající průvod Gay-Pride rozhodla, že se bílí účastníci zařadí až na jeho konec. (Není mi zřejmé, jak dlouhý musel ten konec být, při složení veškeré francouzské gay populace; totiž pokud většina bílých z průvodu radši neodešla.) Vypadá to špatně, psal autor. Budu se muset odstěhovat do Polska nebo do Maďarska.

Přímá surovost i lítý útlocit ve společenském bytí jsou extremismy. Už jsem napsal, že jejich vzestup je důsledkem bezradnosti, ve které se západní společnost ocitla jako v bludném kruhu: to, co ztratilo důvěru, není čím nahradit. Je tu jen ztracená důvěra. Zdrženlivost a jistá kázeň by nám aspoň ulevily, kdyby k tomu byl někdo ochoten. Ale jak vybřednout z té bezradnosti? Nevím. Jsem touhle dobou dost bezradný.

Václav Jamek

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Éra obojího násilí, aneb Sprostota a Útlocit

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu