Za demokratickou levici

Alena Wagnerová

Lepší svět už na zemi

Do diskuse o vnímání a konceptech levice již přispěli moderátor Milan Znoj, Matěj Metelec, Ondřej Slačálek, Apolena Rychlíková, Kateřina Smejkalová, Jaroslav Fiala, Anna Kárníková, Petr Drulák, Ľubica Kobová, Vladimír Špidla, Václav Bělohradský, Matyáš Křížkovský, Patrik Eichler, Oto Novotný a Alena Zemančíková.

-red-

„Komunistické strany vyrůstají a mizí. Myšlenka práva a svobody je stará a věčná. Nemůže nikdy zahynout. Vždycky se znovu vynoří, jako se vždycky vynořila v temnotách,“ napsala Milena Jesenská v článku Co zbývá z KSČ po jejím zákazu na podzim 1938.

Její tehdejší slova jsou znovu aktuální právě dnes, kdy doslova před našima očima selhává a rozkládá se systém neoliberálního kapitalismu, který po rozpadu socialistického východního bloku ovládl jako politicko-mocenská ideologie celý svět; na kapitalistickém Západě už nebrzděn čtyřiceti lety žité demokracie a sociálního tržního hospodářství.

Zvláštní na této situaci je, že přestože neoliberální kapitalismus se svým tržním fundamentalismem je už léta v desítkách, ne-li stovkách knih a tisících článků ostře kritizován a jeho systémové selhání se stalo zkušeností pandemie naprosto zřejmým pro celé lidstvo, nic se tím nezměnilo. Právě naopak, jeho pozice jako světového pořádku se spíš upevnila; bohatí zbohatli, chudí zchudli a mezinárodně organizovaný finanční kapitál ještě posílil svou moc nejen ekonomickou, ale i politickou. Měřítkem pro všechny lidské činnosti zůstal zisk a jeho maximalizace.

Všeobecná a rostoucí nespokojenost s žitou praxí globální neoliberální ekonomie dosud nevedla ani k velkým veřejným demonstracím kromě lokálních a regionálních protestů, například proti pesticidům nebo stavebním zásahům nejrůznějších developerů neoliberálního původu. Jakkoliv je v individuálních rozhovorech celková nespokojenost se současným společenským pořádkem téměř běžným tématem, končí obvykle deprimovaným konstatováním, „že s tím stejně nejde nic dělat“.

Dosud také nevzniklo silné antineoliberální společenské hnutí, které by se zformovalo v politickou stranu, ani bojová nálada vůči celému systému a jeho politice zvětšující – i historicky viděno – nebývale rozdíly mezi chudými a bohatými.

Znamená to snad, že lidé jako jednotlivci jsou ve své nespokojenosti jen osamocenými individui, přestože nespokojených jsou miliony? Ale kolik z nich se zúčastní shromáždění odmítajících očkování proti koronaviru, zcela v neoliberálním duchu, s argumentem, že je jen hrubým omezením jejich osobní svobody?

Vůbec si přitom neuvědomují, jak málo svobodní a jak velice osamělí vlastně jsou. Ale právě pro svou osamělost se tak snadno stávají kořistí populistů, od Marine Le Penové přes Donalda Trumpa, německou AfD až po Andreje Babiše nebo Tomia Okamuru. V množině osamělých pak cítí pospolitost.

Kam ve svém hnutí dojde Fridays for Future jako nejvýraznější reprezentant protestu mladé generace proti současnému stavu světa i politiky a ekonomie, stane-li se jejím předvojem v boji za sociální a ekologickou transformaci společnosti a tím překonání neoliberální ideologie jako falešného vědomí, je ještě otevřená otázka. Ale i naděje, protože našlo řeč, která oslovuje právě mladé lidi a tím i budoucnost. A nové myšlenky potřebují novou řeč.

Jestliže má ale myšlenka práva a svobody konečně vystoupit z temnot, je třeba si uvědomit, že už v její formulaci jde o oslovení všech lidí, a ne jen jedné, byť utlačované a vykořisťované společenské třídy. Tak úzce to často praktikovaly komunistické strany, ale i sociální demokracie, pokud si svou zkázu samy nepřivodily přijetím neoliberální mantry privatizace, deregulace a nesociální politikou.

Právo a svoboda se týká všech, ale musí je oslovit, má-li vzniknout a politicky se prosadit skutečná demokratická levice. A stát se znovu nositelkou univerzální ideje svobody jako rovnosti a bratrství, která platí buď pro všechny, nebo pro nikoho. A tím znovu nabídnout a dát společnosti neoliberalismem ztracený lidský rozměr. Řadu podnětů k tomu lze najít v článku Martina Profanta Levice a bída těch druhých (Listy 5/2020).

Nedostatky a selhání neoliberálního kapitalismu jsou sice, jak už bylo řečeno, konstatovány, popisovány a kritizovány v odborné literatuře, co ale chybí, je jeho hluboká analýza, která by uchopila podstatu jeho moci a jeho ahumanitu a udělala z ní otázku politickou a systémovou. Tedy otázku veřejnou, která je programem ve Sněmovně a Senátu působící politické strany.

Ta potřebuje ovšem také široké a fungující „podhoubí“ v občanské společnosti, která využíváním trhlin v neoliberálním systému a vytvářením solidárních ekonomických struktur neoliberální systém, jak formuloval Erik Olin Wright, zdola „podhrabává“. S tím se do jisté míry dotýká i absolutní moci finančního kapitálu a nadnárodních koncernů, zatímco co ve Sněmovně a Senátu jde o opozici vůči politickému systému.

Nutnou politickou alternativu ovšem nemůže vytvořit nikdo jiný než levice, a to levice demokratická. Ta je ale do jisté míry blokována obavou z ještě stále existujícího strašení komunismem, což jak pro analýzu, tak pro kritiku neoliberalismu tvoří v bývalých socialistických zemích určitou hráz. Po každé zásadní a jen trochu radikální analýze neoliberální ekonomie a politiky se jí začne strašit jako nebezpečným levičáctvím ohrožujícím náš tak dobře fungující svět a blahobyt, což v širších společenských kruzích může stále ještě působit. Typické jsou tyto výpady proti A2larmu a jeho kriticky myslící a analyzující redaktorce Apoleně Rychlíkové a jejím kolegům.

Skupina ekologů z platformy re-set soustředěných kolem programu tzv. Nové dohody, jejímž cílem je sociálně-ekologická transformace české společnosti, tu zvolila zajímavou a pravděpodobně i na širší společenské kruhy pozitivně působící taktiku. Formulovány jsou tu sice všechny problémy současného světa i konkrétní odpovědi na ně, ale rozvážným tónem, aniž se v úvodním textu objeví slova neoliberalismus, tržní fundamentalismus nebo finanční kapitál. A tak v jejich textu čteme: „Klimatickou a ekologickou krizi i krizi sociální nerovnosti největší měrou způsobila orientace na maximalizaci zisku a výroby. Mají společné kořeny v ekonomickém systému, který byl v posledních desetiletích u nás i ve světě nastaven tak, že až příliš upřednostňuje soukromý zisk těch největších korporací na úkor lidských potřeb i na úkor zdraví naší planety. Rozdíly mezi úzkou skupinou nejbohatších a zbytkem obyvatelstva jsou přitom jedny z největších v historii a tato nerovnost se ještě zvyšuje. Zatímco většina společnosti bojuje s následky pandemie i klimatické krize, nejmovitější procento obyvatel v České republice i na celém světě naopak využívá těchto krizí k dalšímu bohatnutí. Ekonomická nerovnost a moc velikých peněz se totiž promítá i do politické sféry, kde vede k oligarchizaci politiky a postupné erozi demokracie.“

A dodejme, že dokud tyto „veliké peníze“, jinak řečeno finanční kapitál a nadnárodní koncerny, budou mít jak hospodářskou moc, tak politický vliv, které mají dnes, sociální a ekologické transformaci nejen České republiky, ale Evropy a světa budou stát v cestě, protože by tím byly ohroženy právě jejich zisky. Bojovat s mocí peněz je daleko obtížnější než bojovat s ideologií.

Vznikající demokratická levice, chce-li se skutečně stát vedoucí politickou silou, by měla v současné situaci dát na chvíli prázdniny teoriím. Jako první a nejdůležitější by si měla položit otázku po člověku, tomto nadvládou ekonomie zapomenutém stvoření, jeho postavení v neoliberální ideologii, a tím i v současném světě. Měli bychom se znovu ptát, co je člověk, jaké jsou jeho základní duchovní potřeby, jeho místo v přírodě, zda je jeho potřebou vztahovat se k něčemu mimo něj, a co pro něj znamená a v čem mu chybí lidské společenství. Protože život pochopený jako finanční záležitost už není životem, ale živořením.

Pro neoliberální ideologii je tu člověk především proto, aby sloužil svou pracovní silou rozmnožování kapitálu, protože cílem podnikání je zisk, ne uspokojování lidských potřeb.

O míře jeho pracovní schopnosti přitom rozhoduje neviditelná ruka trhu, na němž svou pracovní sílu – vedle ostatního zboží – jako homo oeconomicus nabízí. Podle její hodnoty měřené jeho výkonem, bude ve společnosti zařazen mezi úspěšné nebo neúspěšné, přičemž – a to je velký trik ekonomického neoliberalismu – za jeho neúspěch nenese vinu systém, tedy neviditelná ruka trhu, ale on sám. Je to jen jeho osobní selhání, což ale znamená ztrátu sebedůvěry, osobní důstojnosti i životní jistoty. Pro liberální myšlení je člověk jako svobodné individuum odkázán sám na sebe a není důvodu, proč by společnost měla nějakým způsobem dokonce i finančně podporovat ty, kteří selhali z „vlastní neschopnosti“. Když se v době velké hospodářské krize ve třicátých letech ve Spojených státech nezaměstnaného někdo zeptal, kdo ztrátu jeho práce zavinil řekl: no, kapitalismus. Dnes naproti tomu odpoví, a to není jen americká zkušenost: „Je to moje chyba, selhal jsem.“

Místem, které vlastně není viditelné, kde se ale odehrává a rozhoduje osud člověka, je dnes trh. A svět je – díky jemu – plný zatracených duší prekariátu. V každém případě se trh stal absolutní kategorií neoliberální teorie a praxe, svého druhu sekularizovaným božím hlasem. Poslední soud se tu odehrává vlastně neustále. Kantovo hvězdné nebe nade mnou potemnělo a mravní zákon ve mně se pro mnohé, především pro ty nejbohatší z bohatých, stal něčím zcela neznámým. Že bohatství kdysi znamenalo závazek vůči společnosti, jak to vyjadřuje ono anglické noblesse oblige? Dnes právě bohatství umožňuje všechno.

Současné neoliberální tržní hospodářství ovšem nic podobného jako noblesse oblige nezná. Jeho hodnotovou maximou je zisk, a podle toho se dnešní multimilionáři také chovají. Být užitečný pro společnost, a že bohatství morálně zavazuje, o něčem takovém nemá většina z nich ani potuchy. Společnost má být přece užitečná pro ně, ale to pro ně znamená i lidé, půda, zkrátka naše planeta sama o sobě. Důsledky tohoto tržního typu hospodaření a jeho podíl na klimatické krizi všichni známe. „Starej se o zisk a na všechno ostatní se vykašli“ by tu mohlo být náhradou za ono překonané noblesse oblige.

Ne zcela nezajímavé v této souvislosti je, že bývalé koloniální státy západní Evropy se právě nedávno začaly intenzivně kriticky vyrovnávat s negativním dědictvím svého kolonialismu především v Africe a se zločiny, které tu napáchaly. A zatímco se zabývají touto otázkou, jsou to tisíce pracujících nevolníků z východní Evropy, k nimž se dnes tytéž země od Německa až po Španělsko chovají, jako kdyby byli lidmi nižší rasy. Pro přenocování, o bydlení se tu sotva dá mluvit, jsou jim k dispozici zanedbané ubikace bez jakéhokoliv soukromí, jejich pracovní den trvá dvanáct až třináct hodin a jejich zaměstnavatelé se k nim většinou chovají hrubě a odmítavě. V každém případě „vezmou do úschovy“ jejich pasy, čímž oni de facto ztratí svéprávnost. A jaký je výdělek farmáře a jaký jejich, z něhož je ještě odpočítáno mizerné ubytování, si dovedeme představit. Jak chřest, tak okurky, rajčata a řadu dalších plodů země můžeme jíst jen proto, že je sklidily jejich ruce. A vepřové máme na talíři, protože stovky jich pracovaly v obrovských kombinátech pro zpracovávání vepřového masa. V jakých podmínkách tu pracují, odhalila ale teprve pandemie, když se jich díky tamním pracovním podmínkám mnoho nakazilo koronavirem. A někteří nepřežili. S koupenou okurkou v ruce i v řadě jiných případů stojím i já na ramenou prekariátu, ať už mluví česky, německy nebo ukrajinsky.

Proto by také otázka po člověku pro formující se demokratickou levici měla být otázkou zásadní a prvotní. K tomu by ovšem patřilo i oddělit člověkovu existenci jako základní lidské právo, jak je to formulováno v listině lidských práv, od jeho pracovní síly, která z tohoto existenčního základu může teprve vyrůst. Existence člověka je hodnotou sama o sobě. A jeho pracovní síla je teprve produktem jeho existence, není její neoddělitelnou součástí. On sám jako entita pracovní silou není. To znamená člověka jako takového neredukovat na pracovní sílu, kterou prodává na trhu, a tímto prodejem teprve získává společenský status.

Tak to vidí neoliberální ekonomie a začala definovat průmyslová revoluce, jako kdyby tu šlo o pokrok v existenci člověka, když se prodejem své pracovní síly může (i musí) uživit. Podle Polanyiho by člověk neměl muset pro zajištění své existence prodávat svou pracovní sílu na trhu. „Právě zde totiž začíná ahumanita kapitalismu, která člověka redukuje na pouhou pracovní sílu, se všemi důsledky, které to pro jeho bytostnost má.“

V tomto smyslu doplňuje Polanyiho tezi idea a vize nepodmíněného základního příjmu, který člověka tímto způsobem vidí a tyto obě části rozlišuje. Rozlišoval je ovšem už Marx, který je ale zároveň uváděl do vzájemného vztahu, protože bez něho by svoboda člověka nemohla existovat: „Říše svobody začíná teprve tam, kde se přestává pracovat pod tlakem nouze a vnější účelnosti, leží tedy podle povahy věci mimo sféru vlastní materiální výroby (...) Za říší nutnosti začíná rozvoj lidských sil, který je sám sobě účelem, pravá říše svobody, která však může vyrůst jen na této říši nezbytnosti jako na své základně.“

A když tyto Marxovy řádky čteme, je tu najednou přítomno i hvězdné nebe nad námi a mravní zákon v nás. I proto, že kdo žije v souladu s oním mravním zákonem v sobě, je podle Immanuela Kanta svobodným člověkem.

„Vyschnou-li oázy utopie, šíří se poušť banality a bezradnosti,“ napsal Jürgen Habermas v roce 1985 ve své studii Nová nepřehlednost. A to je právě naše dnešní situace. Poušť banality se rozkládá kolem nás, poušť bezradnosti v nás. Ne proto, že by neoliberální oázy utopie vyschly, ale protože neoliberalismus žádnou společenskou utopii nikdy neměl. To jediné, co vlastně slibuje, je blahobyt, který v přirozené harmonii vytvoří neviditelná ruka trhu. Myšlen je tím ovšem blahobyt jednotlivců, ne to, co nazýváme obecným blahem, které zažívá celá společnost jako projev své pospolitosti a sounáležitosti. Ani klasický předneoliberální kapitalismus nějakou velkou společenskou vizi neměl, jeho úsilí bylo obráceno především na rozvoj a pokrok průmyslové produkce.

Ona velká oáza socialistické utopie, nejvýznamnější, kterou industriální společnost měla, ovšem nevyschla, ale byla spíš postupně vysušována v procesu jejího uskutečňování po vítězství říjnové revoluce ve formě totalitního socialismu sovětského typu.

Je ovšem třeba si uvědomit, že socialistická utopie byla první systematicky vypracovanou utopií, která chtěla uskutečnit lepší svět už na zemi. Byla jistě i dítětem osvícenství, procesu sekularizace a industriální revoluce. Pro středověkého člověka a svým způsobem až do osvícenství měl tento lepší svět eschatologickou podobu v životě posmrtném. Teprve po smrti nastával pro středověkého, ale i barokního člověka onen lepší život, rovnající se spasení. A tato vize byla bez lidské kontroly, což byla výhoda.

S uskutečňováním ráje na zemi ale lidé neměli dosud žádnou zkušenost. Tím víc po něm toužili, protože to jejich jednání a životu dávalo smysl a pozvedalo jej nad obyčejný všední den. Byli to oni, pěšáci revoluce, kteří v sobě původní ideál lepšího světa udrželi, věřili mu a byli stále ještě ochotni pro něj zemřít, když kominterna a její funkcionáři už jej proměnili v dogma a násilí. Dnes už víme, že k cíli dokonalé společnosti budeme stále jen na cestě. Usilování o spravedlivou společnost, i když jí nikdy nebude plně dosaženo, dává ale našemu jednání a životu smysl a prostor.

Existují ovšem nejen vyschlé, ale i zapomenuté oázy utopií, které by nám mohly – a to vydatně – pomoci při hledání a otevírání nových konceptů budoucnosti. A to i české levici. Takovou (polo)zapomenutou oázou utopie je i odkaz pražského jara. Právě na pozadí nelidskosti současného neoliberálního kapitalismu se stávají neobyčejně zřetelnými kontury tehdejšího úsilí o marxistický humanismus. I toto úsilí, tento společenský diskurs, se vyvíjelo na pozadí nelidskosti, jen jiného společenského systému, stalinismu s jeho deformacemi a zločiny, které s sebou přinesl. Čteme-li dnes texty z této doby, v neposlední řadě Dialektiku konkrétního Karla Kosíka, uvědomujeme si, jakou pravdu měl Milan Kundera, když odkaz pražského jara prohlásil za jedinečný v evropském myšlení. Československo bylo totiž jedinou zemí východního bloku s reálnými předpoklady pro spojení socialismu a demokracie jako východiska z krize nejen komunismu, ale i kapitalismu. Byl to historicky daný egalitární charakter české společnosti, široká vrstva generace čtyřicátníků, reformních komunistů, které nebyla cizí dělnická třída – protože ji v totálním nasazení v továrnách za války dostatečně poznala – a byla socializována v demokratické první republice. Takové předpoklady zcela chyběly například Gorbačovově perestrojce. V podstatě tu šlo o něco velice prostého a přirozeného: „vytvořit v socialistickém životě všechny podmínky pro to, po čem touží, co k životu nezbytně potřebuje lidské srdce,“ jak to ve svém projevu na liblické konferenci o Franzi Kafkovi v roce 1963 vyjádřil tehdejší šéfredaktor Plamene Jiří Hájek.

Mluvit o lidském srdci nepatří dnes k výbavě neoliberální pravice. Jde o to, aby na tyto jeho potřeby nezapomněla demokratická levice.

Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka a překladatelka, fejetonistka Listů. V češtině jí v posledních letech vyšla mj. sbírka povídek Cestou životem (2019) anebo edice dopisů předáka odbojového Předvoje Karla Hiršla Zůstat plamenem neohnutým (2018).

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Lepší svět už na zemi

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu