Josef Kuthan

Vědec a umělec

V předchozím pojednání (Listy č. 3/2021, str. 22–25) jsem vyslovil pochybnosti, zda pouze vědecké bádání může být výlučným povoláním některých vysoce kvalifikovaných zaměstnanců institucí zaměřených převážně na základní a aplikovaný výzkum, tedy včetně ústavů Akademie věd. Proti tomu lze ale vznést argument, že v oblasti umění bývá původní tvorba přinejmenším stejně významným zdrojem obživy mnoha reprodukčních umělců. V čem se má tedy lišit společenské postavení a význam soudobého vědce a umělce?

K získání vhodné odpovědi na tuto otázku je vhodné srovnávat úlohu a postavení obou těchto intelektuálů v naší společnosti samozřejmě s vědomím, že právě můj pohled nebude zcela objektivní. Oba působí v trvale se vyvíjející široké aktivitě chápané v mém pohledu pod pojmem kultura, která ale bývá žel také v České republice neprávem zužována jen na uměleckou činnost. Proto máme třeba Ministerstvo kultury, správně by mělo být Ministerstvem umění, a Ministerstvo školství a tělovýchovy by spíše mělo být Ministerstvem vzdělávání a tělovýchovy. Teprve pak by bylo na prvý pohled patrné, která státní instituce nejen podporuje, ale i materiálně zabezpečuje umělce a vědce z povolání.

Při analýze těchto vztahů by se mělo ale vždy sledovat, zda v pracovní aktivitě zaměstnance dané instituce převládají tvůrčí a/nebo reprodukční rysy, i když u některých osob to může být obtížné, zvláště mezi umělci. Nezřídka vynikající skladatelé byli a jsou zdatní i jako reprodukční umělci přinejmenším v některém instrumentálním oboru. Původní umělecká tvorba má obvykle svojí rychlejší realizaci v umění reprodukčním, bez něhož by nepronikla do povědomí širší veřejnosti. Naproti tomu i významné objevy stěžejní pro rozvoj exaktní vědy mívají menší odezvu mezi laickou veřejností a čekají obvykle mnohem déle na své praktické využití, pokud k němu alespoň během života jejich původců vůbec dojde.

Omezím-li se jen na pole vědy, pokládám za podstatné rozlišovat úlohu a význam tvůrčích badatelů na jedné straně a výzkumných specialistů na straně druhé. V mé vlastní specializaci (organické chemii) jsem se často setkával s tvůrčími chemiky přicházejícími s novými nápady a náměty pro základní výzkum. Ten ale obvykle lépe než oni dokázali uskutečňovat až jejich spolupracovníci (experimentátoři, výpočetní specialisté), bez nichž by původní záměry zůstávaly jen zbožným přáním svých původců. Ohlas a společenský dopad této badatelské činnosti dokázali také významně ovlivnit popularizátoři vědy, i když se uskutečňování těchto tvůrčích záměrů sami neúčastnili. Právě jejich působení, zejména ve veřejných sdělovacích prostředcích, pokládám za velmi užitečné a mají dle mého soudu svoji nezastupitelnou úlohu v žádoucím přibližování skutečné vědy širšímu publiku.

Věda a umění mají tolik společných funkcí a rysů, že jejich úplnou institucionální separaci na akademické půdě lze stěží obhajovat. Moderní společnost by měla považovat vědce a umělce za vzájemně se obohacující činitele a hybatele pokroku, založeném nejen na racionální logice a experimentálním ověřování lidského poznání, ale i na jeho ztvárňování uměleckou formou. Společně tak zobrazují dle mého soudu trvalý duchovní vývoj druhu Homo sapiens sapiens.

Jaké závěry z těchto úvah se nabízí formulovat? Tvůrčí činnost nelze přikazovat, či dokonce plánovat a jejich nositelé by neměli být materiálně závislí na grantové podpoře cíleného výzkumu. Těžiště vědy by mělo být převážně orientováno do institucí, jejichž zaměstnanci vykonávají své pracovní povinnosti v rámci výuky studentů v příslušných vědních a uměleckých oborech, tedy do vysokoškolského (univerzitního) prostředí, v němž jejich existence není podmiňována plněním časově limitovaných výzkumných úkolů. Naproti tomu je žádoucí, aby těžiště základního i aplikovaného výzkumu bylo orientováno do specializovaných ústavů, jejichž zaměstnanci řeší cílené (grantové) projekty směřující k jejich co nejrychlejší aplikaci ve společenské praxi. Je proto rozumné přesouvat stále více vědeckého bádání na mimouniverzitní půdu a pod vliv grantových agentur, jak jsme toho stále častěji svědci? Ponechávám na čtenáři, aby podle vlastních zkušeností posoudil, zda a jak jsou tyto problémy v České republice řešeny.

Josef Kuthan (1934) je chemik a vysokoškolský profesor, působil na VŠCHT v Praze a na univerzitách v Jeně a Freiburgu.

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kuthan

Vědec a umělec

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu