Oto Novotný

Proměny vědy a jejich reflexe

K Listům 5/2021

Filozofický spor o liberalismus, který vedu se stoupencem „konzervativního socialismu“ Petrem Drulákem (potažmo s J.-C. Michéou), se může na první pohled zdát příliš teoretický. Každá taková sporná teze nás ale v důsledku vede k odlišné politické praxi. V politické rovině jde o spor, zda chceme žít ve společnosti liberálně-demokratické, anebo ne-liberálně demokratické či autokratické. Zda chceme žít ve společnosti, která tvoří jádro Evropské unie, anebo se budeme pomalu a jistě posouvat k orbánovskému Maďarsku anebo Kaczyńského Polsku. Právě to jsou vzorové země, kde se nyní vede „kulturní válka“ nacionálního konzervatismu proti liberalismu. Tato „válka“ je vedena i na filozofickém poli. Drulákův a Michéův „konzervativně socialistický“ narativ a spory kolem něho jsou českým příspěvkem k témuž.

Drulák reagoval na můj text (Slabiny Michéovy kritiky liberalismu, Listy 4/2021) svou replikou (Další liberální omyly, Listy 5/2021). Podle mého soudu však přitom stále vychází z premis, které slabiny konzervativního socialismu jenom potvrzují. Dotknu se hlavních Drulákových argumentů a zároveň lépe osvětlím ty své.

Drulák tvrdí, že „pro aktivisty a ideology dělnického hnutí byli Marx a někteří křesťanští myslitelé důležitější než kterýkoliv z liberálních klasiků; jejich díla přitom nebyla rekonstrukcí liberalismu, nýbrž jeho důsledným odmítnutím“.

Vůbec nepochybuji o tom, že křesťanští myslitelé sehráli u zrodu moderního socialismu významné místo. Ale pokud jde o Marxe, jeho ústředními postavami, o které opíral svoji ekonomickou teorii, byli A. Smith a D. Ricardo – tedy liberálové jako polena. Marx je zkritizoval jako buržoazní ekonomy, ale mnohé z toho, co hlásali, zasadil do svého historického materialismu. O tom, zda šlo o „kritickou rekonstrukci“ liberalismu, anebo jeho odmítnutí, se můžeme dohadovat. Podstatné je tu něco jiného. Marxova snaha „odmítnout“ liberalismus prosazující trh ve prospěch komunismu, ve kterém je instituce trhu zrušena, se v praxi prokázala jako katastrofa. Odmítnutí trhu vedlo k naprosto neracionálnímu direktivnímu ovládání ekonomiky a celé společnosti státem (státnímu kapitalismu). Sociální demokracie tuto teorii a praxi odmítla a vydala se cestou veřejné regulace soukromého vlastnictví a trhu. S ohledem na Smithe a Ricarda tak můžeme o sociální demokracii skutečně mluvit spíše jako o rekonstrukci než jako o odmítnutí liberalismu. Pro „konzervativního socialistu“ to může být jen důkaz úpadku levice, ale vzhledem k tomu, že nenabízí za instituci „logiky trhu“ nic než esoterickou „logiku daru“, nedělá na mne tento „důkaz“ žádný dojem.

Ponechávám bez většího komentáře Drulákův argument, že Michéa nepaušalizuje, když mluví o osvícenské ideji pokroku jako metafyzicko-teleologické. Michéa každopádně vidí v metafyzicko-teleologickém pojetí pokroku raison d‘etre liberalismu. Liberalismus tak pojímá zjevně tímto paušalizujícím způsobem. Činí tak proto, že se mu to hodí jako logické zdůvodnění „výstřelků“ současného kulturního progresivismu. Jak jsem ale uvedl v prvním článku, klasický liberalismus se neopíral pouze o metafyzicko-teleologickou ideu pokroku. Drulák zjevně neporozuměl mým poznámkám (poněkud zkratkovitým) k epistemologickém diskursu osvícenství, na jehož pozadí se idea pokroku formulovala.

Drulák správně konstatuje, že odmítám racionalistickou ideu pokroku opírající se o absolutní metafyzický rozum. A správně říká, že proti tomuto metafyzickému rozumu stavím experimentální rozum a experimentální pojetí pokroku. Avšak už ne zcela dobře registruje, že to není klasický empirismus, kde toto pojetí primárně nalézám. Klasický empirismus má k experimentální vědě blíže než racionalismus, protože odmítá ukotvovat naše kognitivní schopnosti ve „vrozených“, „transcendentálních“ či „apriorních“ předpokladech a za zdroj poznání považuje výlučně zkušenost. Ještě ji ale ne zcela domýšlí jako experimentální zkušenost (experimentum jako periculum facere – úmyslné provádění experimentu). Abychom pochopili moderní vědecký výzkum jako experimentální zkušenost, musíme se obrátit, jak dobře radí Kuhn a postpozitivistická filozofie a historie vědy, nikoli k dějinám racionalistické či empirické filozofie, ale k dějinám vědy. Kuhn popisuje, že když začal zkoumat dějiny vědy, byl velmi překvapen, jak jsou filozofie vědy (vycházející z klasického racionalismu a empirismu) na hony vzdáleny od její reálné praxe.

Drulák dále argumentuje, že „Kantův transcendentalismus není čistým racionalismem, nýbrž pokusem překonat rozpor mezi racionalismem a empirismem“. Je však třeba zdůraznit, že tento pokus Kantovi nevyšel. Právě svým transcendentálním ukotvováním jednoty reflexivity a smyslovosti jenom rozpor vyhrotil (všechny kantovské dualismy). Kantova transcendentální metoda de facto tlačí empirismus zpět k metafyzice. Kant je kritikem metafyzického „čistého rozumu“, ale jen aby jej znovu odůvodnil jako nejvyšší stupeň poznání. Kant tak vůbec nepodal výklad praxe experimentální vědy, ačkoli to v úvodu první kritiky slibuje. Místy se k takovému cíli hodně blíží, ale svým trváním na transcen-dentální metodě provozované ve „vnitřním okruhu“ (Rorty), tedy ve vědomí individuálního subjektu, jej nemohl naplnit. Na této metodě je založena i jeho morálně politická filozofie. Kantův liberalismus má transcendentální základ. Jestliže může Michéa na nějakém osvícenci legitimně uplatnit svoji kritiku metafyzicko-teleologického rozumu a pokroku, jako východiska liberalismu, pak je to Kant. Kantův liberalismus se neopírá o experimentální, ale transcendentální rozum, a je proto konzervativní (ale i radikálně demokratickou) kritikou zranitelný.

Drulák píše, že v kritice metafyzického rozumu „podceňuj(i) filozofické zakotvení raných průkopníků vědy“ (zmiňuje Newtona a Galilea), jelikož jejichž věda stojí na „odvážných metafyzických předpokladech, např. že přírodověda mluví jazykem matematiky“. Avšak já vůbec nepodceňuji „filozofické zakotvení“ moderní vědy. K ujasňování jejích normativních základů (epistemických i morálních) dochází od Platóna. S moderní vědou, která se mění na experimentální, se však něco zásadního mění. Tato věda se rychle odpoutává od metafyziky jako poznání, které nutně předchází vědeckému výzkumu. Trvalá snaha racionalistických filozofů stavět metafyziku nad vědu, je to, co bylo experimentálními vědci radikálně odmítnuto. Dokonce jeden z nejvlivnějších metafyziků Leibniz konstatoval, že je třeba se smířit s tím, že vědci už pro své poznávání přírody metafyziku nepotřebují.

Pokud jde o Newtona, byl to právě on (a jeho kolega Boyle z Královské akademie v Londýně), kteří stáli ve filozofické reflexi moderní vědy na počátku této cesty. Racionalisté experimentální vědu zprvu zcela odmítali. Empiristé ji naopak podporovali, ale ve svých výkladech byli zaujati řadou „premoderních“ otázek, které nebyly „uspokojivě“ zodpovězeny. Týkalo se to např. kategorie substance, kterou karteziánští myslitelé stále považovali za své filozofické východisko. Na Lockovi je dobře vidět, že i když nemá o této kategorii valné mínění, přece jen se s ní snaží v rámci své empirické epistemologie pozitivně vypořádat. Je si ale vědom její nicotnosti v těch pasážích Esejí, kde je nucen mluvit o rozumu „vnějšího okruhu“, tedy vázaném na společenskou zkušenost usazenou v návycích a tradici; a nikoli pouze o rozumu „vnitřního okruhu“, tedy situovaného do vědomí individuálního subjektu. Mimochodem, toto je „konzervativní“ prvek Lockovy „epistemologie“, který se výrazně objevuje i v jeho liberální politické filozofii. Kdyby Drulák domyslel tuto ne-metafyzickou linii Lockova myšlení, možná by více pochopil meze své anti-liberální obsese.

Pár slov k Newtonovi. Je znám jeho výrok hypotheses non fingo, tedy že nevymýšlí hypotézy. Vymýšlet hypotézy pro něj znamenalo dedukovat závěry z metafyzických, tedy mimo zkušenostních premis. Tvrdil, že všechny jeho závěry mají empirický původ a jsou experimentálně verifikovatelné. Když tedy v Principiích píše, že příroda mluví jazykem matematiky, vůbec tím neodkazuje na nějakou její metafyzickou noumenální strukturu, tedy na skutečnost v transcendentálním smyslu. Newtonovo tvrzení, že příroda mluví jazykem matematiky, je třeba chápat jako metaforu bez jakéhokoli metafyzického nároku. Přírodní filozof Newton je na cestě od metafyziky. Je to patrné také tehdy, když říká, že jeho vědecký výklad světa se nemusí nutně opírat o některý z dobových mechanistických obrazů. Je pravda, že Newtonova filozofie vědy, kterou zdůvodňuje svoji experimentální praxi, není zcela adekvátní. To, co jako praktikující vědec dělá, a to, co o tom jako filozof říká, se ne vždy shoduje. Je ale jisté, že Newton vyvazuje filozofii vědy z metafyziky a směřuje k experimentální filozofii vědy, tedy filozofii rozumějící její skutečné praxi.

Fakt, že se adekvátní filozofický výklad moderní experimentální vědy více než dvě století zpozdil, je důsledkem přetrvávání vlivu klasického racionalismu a empirismu (v postosvícenském novokantovství, analytické filozofii, realismu a logickém empirismu). Adekvátní filozofické pochopení toho, co experimentální věda dělá a co svědčí o skutečném smíření racionalismu a empirismu, je Bachelardův výrok, že „když (věda – pozn. aut.) experimentuje, musí uvažovat; když uvažuje, musí experimentovat“. Bachelard ale nebyl první filozof moderní vědy, který podává adekvátní výklad její experimentální praxe. Mnohem dříve ji pochopil pragmatista Peirce, když řekl, že doposud všichni filozofové vědy byli „karteziánci“, kteří nechápou jejího „laboratorního“ (experimentálního) ducha. Americký klasický pragmatismus je filozofií experimentálního rozumu a na tomto epistemologickém pozadí přemýšlí o moderní liberální demokracii a liberalismu. Michéa dokonce se sympatiemi Deweye cituje, ale zjevně nechápe, že jej nemůže ani trochu využívat ve své kritice liberalismu. Dewey by se mu vysmál. Je pragmatistou, který dotahuje vnitřní tendenci empirismu k experimentalismu. Na jeho základě promýšlí demokracii a liberalismus. Liberální demokratické instituce mají být podrobovány svědomité kritické reflexi svých sociálních důsledků a za tímto účelem podléhají transformaci, aby lépe sloužily veřejnému blahu.

O neporozumění tomuto experimentálnímu pozadí liberalismu svědčí u Druláka to, že experiment pojímá primitivně jako nějakou činnost ve stylu ad hoc „pokus-omyl“ ovládanou nahodilostí, kterou připisuje fungování trhu. Trh je jistě institucí, která dává mnoho signálů o nepřímých důsledcích soukromých transakcí. Je ale trh a trh. Můžeme mít trh neregulovaný veřejnými zájmy, tedy jakýsi tržní chaos, v němž se ocitáme zmateni, neschopni promyšleně na tyto důsledky reagovat, anebo můžeme mít vysoce seřízený trh, v němž se veřejné moci daří je co nejlépe odhadovat a regulovat. Nicméně nemůžeme se nikdy ocitnout v situaci, kdy dosáhneme nějakou „nadlidskou“ schopnost zbavit se všech nepřímých důsledků našich činů a nahodilostí jejich vzniku. Spíše tedy než s trhem je třeba experimentální rozum spojovat s bio-sociální interakcí člověka a světa a s reflexivní schopností člověka lépe zvládat její komplexnost. (To je také důvod vzniku moderního environmentalismu.)

Zdržuji se toho, abych detailněji reagoval na Drulákovu interpretaci Lockova liberalismu. Jsem rád, že alespoň připouští, že Locka nemusíme zcela řadit mezi ony zlotřilé liberály, kteří „si zaslouží být smeteni“. Drulák však stále mluví o Lockově „ontologickém individualismu“, v němž je jednotlivec pojat jako asociální bytost. Mnohé lockovské studie ale vyvracejí tuto „ontologickou“ tezi, která se opakuje v různých souvislostech. Vzpomínám si, že když jsem před více než čtyřiceti lety studoval filozofii, učili mne o Lockovi právě tohle. Pak ovšem Locka můžeme lehce vyobrazit, jak to dělá i Drulák, že je to fanatický stoupenec soukromého vlastnictví či „neomezeného tržního vykořisťování“. Tuto starožitnickou karikaturu Locka odmítám. Připomínám jen jeho široké vědecké zájmy, které jej stejně jako jeho přítele Newtona vedly na cestu od metafyziky k experimentalismu, takže jej můžeme považovat ne prostě za otce individualistického liberalismu, ale otce liberalismu experimentálního, ve kterém vědění je cestou progresivní kritické sebe-reflexe. Vůbec nechci podceňovat esencialistické tendence v liberální demokracii, které by ji mohly změnit v něco jako „liberální oligarchii“. Mám však za to, že Michéa a Drulák tento problém jenom vyhrocují, aby mohli do lepšího světla postavit svůj agonistický anti-liberalismus, který je metodou „konzervativní (kontra)revoluce“. Teoreticky se tak stavějí proti liberálním demokraciím podobně, jak to politicky vyhlašují Orbán s Kaczyńským. Čelit těmto postojům by měl nejen liberál, ale i sociální demokrat pojímající liberální demokracii jako experimentální projekt, jehož současná praktická verze není zdaleka posledním slovem. A tak si dovoluji tvrdit, že „konzervativní socialismus“ sázející na ne-liberální demokracii je v této perspektivě contradictio in adjecto.

Oto Novotný je filozof a sociolog, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie, v minulosti dlouholetý člen odborného zázemí ČSSD.

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Oto Novotný

Proměny vědy a jejich reflexe

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu