Antonín Rašek

Sedm setkání

Ke dvěma jubileům vůdčí osobnosti obnovy demokracie v Československu (5. 10. 1936–18. 12. 2011) přinášíme příspěvky dvou autorů, které dělí dvě generace.

-red-

Je to skoro neuvěřitelné, kdyby to nebyla pravda: na podzim letošního roku by Václav Havel oslavil pětaosmdesátiny, od jeho smrti uplynulo deset let. U seniorů je takové vnímání času vysvětlitelné. Malíř Oscar Kokoschka na konci dlouholetého života řekl, že mu nyní jeden rok uplyne tak rychle jako v dětství den. Profesor Pavel Hrubý o tom napsal studii. Rozlišuje v ní čas astronomický, ekonomický, politický, sociální a psychologický, které probíhají v lidském vědomí rozdílně. U toho posledního je jeho vnímání podmíněno množstvím nových poznatků a prožitků. Pro dítě je téměř vše prožívané nové, ve stáří člověka už tak něco nezaskočí. Pokud nejde o revoluční proměny. Dekáda let mezi pátým a patnáctým rokem je rozhodně něco jiného než dekáda mezi pětasedmdesátkou a pětaosmdesátkou.

Zatímco Václava Klause a Miloše Zemana jsem znal dlouhá léta už v době normalizace, a to nejen z návštěvy jejich seminářů, o Václavu Havlovi jsem se dozvídal jen z médií nebo nelegálně šířených textů včetně jeho vlastních.

Poprvé jsem právě před několik dny zvoleného prezidenta Václava Havla na počátku ledna 1990 poznal na generálním štábu českosloŹvenské armády, kde ho ministr obrany Miroslav Vacek jako nového vrchního velitele seznamoval s přísně tajnými informacemi o stavu obrany a armády. Přítomen byl náčelník generálního štábu Anton Slimák, který krátce před tím převzal funkci po Vackovi. Prezidenta doprovázel jeho poradce pro bezpečnostní otázky Jiří Křižan a ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier.

Ministr Vacek, který prošel všemi stupni velení od velitele čety, roty, praporu a pluku přes divizi, sbor, armádu a okruh až do čela generálního štábu, informoval přítomné nejen zasvěceně, ale i suverénně. To Havlovi zjevně imponovalo. Určitě už začal mít osobní zkušenosti nejen s loajalitou, ale i snahou se zalíbit. To mezi nimi vytvořilo předpoklady přinejmenším k vzájemnému respektu.

Prezident těžko mohl mít jiné osobní zkušenosti s armádou než jako voják základní služby. Přesto jeho otázky svědčily o schopnosti orientovat se i v této pro něho málo známé problematice a chápat ji v geopolitickém kontextu.

K výročí útoku československých parašutistů na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha mě prezident pozval k prohlídce chrámu svatých Cyrila a Metoděje, po které následovala pietní mše. Byla nekonečná, každý jsme drželi v ruce vysokou tenkou a zapálenou svíci. Ostatní kolem ji někomu předali, jen my dva jsme ji statečně drželi dál. Byli jsme až příliš v centru pozornosti. Většina lidí si myslela, že patřím k jeho osobním strážcům. Snad bych to byl tehdy jako bývalý voják ještě zvládl. Prezident byl vlastně můj vrstevník. Při stanném právu v době heydrichiády mu bylo pět a mně sedm. Nevím, jak prožíval tuto událost on, jistě za jiné situace. Pro mne byla heydrichiáda po celý život měřítkem krizových situací, kterou žádná jiná svou krutostí nepřekonala.

Bylo rozhodně správné, že Havel uctil památku padlých parašutistů jako významnou součást našeho domácího a zahraničního odboje, na niž se stále nezapomíná.

Nedlouho poté, na podzim roku 1990, mne prezident Havel za přítomnosti svého poradce Jiřího Křižana pozval na Hrad. Chtěl údajně uspořádat výstavu tzv. socialistického umění a od někoho se asi dozvěděl, že mám v podřízenosti Armádní výtvarné studio. Málokdo věděl, že nezrodila jen díla, jako „Hold československého lidu Josipu Vissarionoviči Stalinovi“, ve svém žánru cosi jako Stalinova socha na pražské Letné, ale byly tu i práce nesmírné a trvalé umělecké hodnoty.

Měl jsem však pocit, že půjde o něco jiného, chtěl mě blíž poznat. O výstavě už poté nikdy nebyla řeč. V závěru se prezident jakoby mimoděk zeptal, co by mohl udělat pro minstra Miroslava Vacka. Už mi to začalo docházet. A tak jsem prezidentovi logicky navrhl, aby ho povýšil do hodnosti armádního generála. Jak jsem se později dozvěděl, prezident kvůli Vackovi čelil kritice poslance Ladislava Lise, disidenta a bývalého tajemníka ÚV ČSM. Prezident přesto Vacka povýšil. Když se ministr od někoho dozvěděl, že jsem byl v pozadí, vytkl mi to, že jsou situace, kdy je lepší mlčet, nepřivolávat pozornost. V říjnu 1990 Havel Vacka odvolal. I když měl prezident svého kandidáta, ministr obrany navrhl za sebe Luboše Dobrovského, který Vacka jmenoval svým poradcem. Jejich spolupráce však trvala jen krátce, nerozešli se očekávaně v dobrém.

V následujícím roce proběhlo na Hradě jmenování rektorů. Armáda měla v tu dobu šest vysokých škol, vojenskou katedru na Fakultě tělovýchovy a sportu a dvacet středních škol. Pracovalo tu dvacet tisíc lidí. Z titulu své funkce jsem byl na jmenování pozván, vojenské školství mi jako zástupci ministra obrany bylo podřízeno.

Když slavnostní ceremoniál skončil, vojenští rektoři se v jednom rohu sálu shromáždili kolem mne. Na druhém konci zase ti civilní kolem prezidenta. Snad se to každému člověku již někdy stalo, mimoděk jsem se podíval tímto směrem a stejně tak ve stejném okamžiku Havel na mne. Ve vteřině se lidem kolem omluvil a přes celý sál vyrazil k naší skupině. Jen si po celou dobu kontroloval rukou, jak si navykl ve vězení, jestli má v kapse cigarety. Myslel jsem si, že si chce promluvit s našimi vojenskými rektory. On si mne však vzal stranou: „Pane doktore, vy jste byl u té naší protichemické jednotky v Saúdské Arábii, a já mám u sebe, jak víte, toho Teodora Pištěka, Myslíte si, že by tam mohl dělat cosi jako politického pracovníka?“ Popsal jsem mu otevřeně, jaká je tam situace, že to rozhodně chce člověka připraveného. Prezident však bojoval dál a oponoval: „On je ale dobrej, v létě projeli s Formanem západní Evropu na kole!“ Musel jsem mu to slíbit a šel s tím za Lubošem Dobrovským. Ten mi řekl, abych to pustil z hlavy, že to zařídí. Nevím, jestli a jak, ale už nikdy o tom nebyla řeč.

Ale nemohlo mi ujít, že prezident byl ochoten se angažovat i za splnění takových přání. Někdy bylo těžké je realizovat.

Krátce po svém odchodu z armády jsem byl s manželkou pozván na každoroční armádní ples na Hradě. Snad také proto, ironicky řečeno, abych na vlastní kůži poznal, jak se na Valech, kde sídlí ministerstvo obrany, po nástupu ministra Antonína Baudyše vše postupně mění.

Úsměvně jsem přijal, že nás spolu s několika dalšími rehabilitovanými vojáky posadili do posledního sálu. Vždy jsem se hrdě hlásil k plebejství, jak tento charakteristický rys českého národa chápal profesor Zdeněk Mahler. Snad jsem se jen pozastavil nad nepřehlédnutelně přehlíživým chováním některých mých někdejších spolupracovníků, z nichž někteří se kdysi ke mně chovali až servilně.

Ale na konci plesu zafungovalo cosi jako kouzlo pro ně nechtěného. Po obou stranách chodby se vytvořil špalír účastníků plesu, aby se rozloučili s odcházejícím prezidentem. Zastavil se jen u mne a podal mi ruku. Jako by si teprve teď mnozí z nového vedení a velení uvědomili, že mně taky pozvali. Několik jich druhý den i zavolalo, sondovali, o co jde. Politika má své rituály. Nedokázal jsem si odpustit sarkasmus: „Při tvé inteligenci by ti to mělo dojít!“

Několik let se poté nedělo nic. Ale na konci devadesátých let se rozneslo, že stejně jako po odchodu Miroslava Vacka prezident chce, abych se stal ministrem obrany. Museli jsme vypnout telefon, drnčel by od rána do noci. Taková je politika, nejen česká.

Z podnětu Luboše Dobrovského a prezidentových spolupracovníků jsem byl pozván do lánské vily Amálie. V tu dobu jsme v Centru pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd UK s Martinem Potůčkem, Milošem Balabánem a dalšími pracovali na projektu Komplexního systému řízení bezpečnosti. To Dobrovského něčím zaujalo. Projekt reagoval na známou skutečnost, že máme ne jednu, ale dvě i tři zahraniční politiky, vázne kooperace a koordinace nejen mezi resorty Źzahraničních věcí, obrany a vnitra, ale i dalšími, protože se začalo mluvit také o bezpečnosti energetické, kybernetické, ekologické, ekonomické, potravinové a dalších. Nebyl jsem si však i přes naléhavost problematiky jistý, zda pro ni nastala doba a jestli v neznámém prostředí uspěji.

Prezident přicházel do osvětleného vchodu vily tiše a nepozorovaně. Bylo to na konci letního dne a na počátku noci. Blížil se již s tmou v zádech. Proběhlo pár vteřin těžko definovatelného kouzla, ať by přicházejícím byl kdokoli, tím spíš hlava státu. Nebylo možné přehlédnout, že měl osobní charisma.

Mé obavy se potvrdily. I když bych nikdy neočekával a nepředpokládal, že projekt bude odmítnut kvůli čemusi, co nikoho na mnoha jednáních výzkumné týmu nenapadlo: mohlo by to připomínat někdejší ministerstvo národní bezpečnosti z první poloviny padesátých let minulého století. Tehdy existovalo mezi tímto resortem a ministerstvem vnitra napětí. Vzniklo i cosi jako bonmot podle jmen tehdejších ministrů, že „mráz kopřivu nespálí“. Ale tehdy šlo z dílny sovětských poradců o cosi zcela jiného.

Modifikovaný koncept komplexního řízení využil ve své vládě Miloš Zeman. Za jednotlivé subsystémy exekutivy odpovídali místopředsedové vlády: Pavel Rychetský za legislativu, Pavel Mertlík za ekonomiku, Vladimír Špidla za sociální oblast a Egon Lánský právě za bezpečnost a po jeho odchodu ji převzal Jan Kavan. Model byl v mnoha směrech úspěšný. Jak se však následně ukázalo, v našich politických podmínkách byl průchodný jen v jednobarevné vládě.

Nyní chce Petr Fiala ve své vládě, nejspíš podle amerického vzoru, ustavit funkci poradce pro bezpečnost. Reakce jsou zatím rozpačité, takže se při hodnocení tohoto návrhu asi nelze vyhnout alibistickému zakončení: uvidíme.

Naposled jsem Václava Havla viděl na prezentaci jeho pravděpodobně poslední publikace. Byl viditelně unavený. Jak je obvyklé, v závěru svou knížku podepisoval. Do řady se připojila i moje manželka. Já jsem jen stál opodál s anglickou verzí díla pro mého přítele žijícího v zahraničí. Vzdal jsem to, bylo zřejmé, že Havel tolik zájemců nezvládne. Mnoho lidí se podpisu nedočkalo. Možná nejen pro jeho vyčerpanost, hnal ho s vysokou pravděpodobností program. Odcházel. A jako kdysi při jmenování rektorů a na armádním plesu si mne všiml, šel ke mně a knížku mi i se známým srdíčkem podepsal.

Antonín Rašek (1935) je sociolog, publicista a spisovatel. V letech 1990–1992 byl náměstkem ministra Źobrany pro sociální a humanitární věci.

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Sedm setkání

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu