Adam El Chaar

Neoblomné volby Václava Havla

Ke dvěma jubileům vůdčí osobnosti obnovy demokracie v Československu (5. 10. 1936–18. 12. 2011) přinášíme příspěvky dvou autorů, které dělí dvě generace.

-red-

Je tomu deset let, co opustil tento svět. Velký vliv na něj měly knihy Franze Kafky, a nebýt zvratu v devětaosmdesátém, jeho život by byl veskrze kafkovský – promarněný v boji se zlovolným systémem. Nakonec nabyl rysů amerického snu prvky Forresta Gumpa – odvážného jelimana, který se bezelstně nachomýtl k dějinným událostem.

Havel jelimanem samozřejmě nebyl, ale trochu se tak jevil svým zadrháváním, ráčkováním a větami končícími sebepotvrzujícím dotazem: e? Mluvil tiše, jako by se k tomu musel nutit. Neustále pochyboval o světě i o sobě, zároveň byl ale rozhodný. Možná právě díky tomu důkladnému pochybování. Neměl rád, když se někdo bral příliš vážně. Vystavoval se tak podle něj nebezpečí být vysmát. Určujícím životním pocitem pro něj byla absurdita, tedy pocit ztráty pevné půdy pod nohama. V šedesátých letech ji jako tvůrčí princip aplikoval spolu Ivanem Vyskočilem a potom Janem Grossmanem na prknech divadla Na Zábradlí. Průlom znamenala jeho hra Zahradní slavnost.

Absurditu vnímal jako hybnou sílu dějin. V obrozujících se šedesátých letech k ní společnost přistupovala tvůrčím způsobem. V letech sedmdesátých se jí podle něj nechala ubít k depresi. Ve společnosti viděl zvíře, kterému nelze nikdy věřit tvář, kterou právě nastavuje. Člověk nikdy neví, jaká bude následovat. Kdo by byl řekl, že po letech padesátých, kdy se jen švejkovalo, dojde na sebeuvědomění let šedesátých, aby se to v těch sedmdesátých zase zvrhlo v agónii, kterou symbolizovalo sebeupálení Jana Palacha. To mělo národ vyburcovat ke vzpouře, národ ale rukavici nezvedl – Havel to označil za morální sebevraždu.

Pevný a volný zároveň

Jeho věčným tématem byla lidská identita. Co nás činí samy sebou a co nás sobě odcizuje? Sartre řekl, že člověk je svoboda. Svoboda, kterou si sice nezvolil, ale kvůli které volit musí. Když se své volby vzdá a bude hrát mrtvého brouka, stejně to bude mít následky. Lépe volit alespoň nějak, zaujmout postoj. Nebýt lhostejný, protože pak se vzdáváme své moci. I když to je třeba jen moc bezmocných.

Havel nebyl přívržencem hrdinských gest. Dobře věděl o prchavosti silných emocí. Jednou se obrátí tam, podruhé opačně. Neústupnost v menších věcech stavěl nad monstrózní požadavky. Tato neústupnost měla být ale neoblomná. Když byl tedy postaven před volbu mezi svobodou vnější a vnitřní, rozhodl se pro tu podstatnou – vnitřní. Spisovatel Milan Kundera v tom spatřoval divadýlko a mesiášský komplex, sám se vydal za francouzským snem.

K tomuto přístupu Havel v době zrodu Charty 77 vyzval i filozofa Jana Patočku, který se vedle něj a reformního komunisty Jiřího Hájka stal jedním z jejích mluvčích. Do té doby filozof svobodu jenom vysvětloval a teoreticky hájil na svých přednáškách. Když Havla zavřeli a Patočka po jednom z mnohahodinových výslechů STB v březnu 1977 dostal infarkt a zemřel, vypadalo to bledě.

Kdyby tehdy Havlovi někdo řekl, že z Hrádečku, jak se říkalo jeho samotě v Krkonoších, povede jeho cesta až na Pražský hrad, asi by ho měl za blázna. Zvládl to i díky Olze plíchalové, někdejší uvaděčce divadla Na Zábradlí, kterou si vzal v roce 1965. Jejich vztah byl pevný a volný zároveň. Havel byl, jak tomu říkal, citově odstředivý.

Relativní pravda

Po druhém zatčení v roce 1979 Havlovi jeho věznitelé nabízeli únik do USA, jehož květinové nadšení poznal na výletě v roce 1968. Navštívil tam herce Jiřího Voskovce nebo novináře Ferdinanda Peroutku. Viděl, že ve vyhnanství nejsou moc šťastní. Své první věznění v roce 1977 nesl špatně. Do žádosti o milost tehdy napsal něco v tom smyslu, že už se necítí být způsobilým pro roli mluvčího Charty 77.

Jeho věznitelé pasáž vytrhli z kontextu, označili ho za zrádce vlastní myšlenky a propustili. Přitom on to tak vůbec nemyslel. Nebo ano? Uvědomil si, že nositelem pravdy není jenom samotná myšlenka, ale i to, kdy, jak, proč a komu je sdělena. Z otupujícího podvolení měl od té doby hrůzu. Svůj následný, o to zatvrzelejší postoj označoval za převlečenou zbabělost.

Kriminál, do kterého v tom devětasedmdesátém putoval místo do Ameriky, vůbec nebyl fešácký, spíš hodně pracovní. V noci se mu zdávalo o kamarádovi z jinošských let, režiséru Miloši Formanovi, který se po filmové české nové vlně šedesátých let svezl za oceán. Havla propustili v únoru 1983 na mezinárodní nátlak po sérii zápalů plic. Poslední se jevil jako fatální a on to zmínil v jednom dopisu manželce Olze. Ta zavolala do Vídně Pavlu Kohoutovi, který informoval další známé.

Následný měsíc v nemocnici na Petříně označil Havel za nejhezčí ve svém životě. Netrpěl už tvrdým vězeňským režimem, ale ještě ani šedivou svobodou tam venku. Po Palachově týdnu v lednu 1989 strávil několik měsíců opět ve vězení. Krátce zatčen byl ještě v říjnu. Nevědomky vedl díky pokrytí ve stranickém tisku prezidentskou kampaň. Listopadových demonstrací se napřed neúčastnil, protože na sebe nechtěl strhávat pozornost, ale nakonec neodolal. V únoru devadesát už si povídal na Pražském hradě Rolling Stones. O půl roku později jeho projevu tleskal americký Kongres.

Významný precedent

Měl vzácnou schopnost formulovat stav, ve kterém se nacházela společnost. Zároveň i drzost a odvahu do něj mluvit. Vůdčí roli v nové zemi, kterou nasměroval západním směrem, mu přinesla hlavně rozhodnost, se kterou se v minulosti stavěl za svůj názor váhou vlastní svobody.

Komunistický režim položila hlavně mezinárodní geopolitická situace, blahosklonný Gorbačov a zaostávání Sovětského Svazu v technologiích. Neoblomný postoj protirežimních bojovníků ale znamenal významný precedent, podobně jako atentát na Heydricha za protektorátu. Vykoupen byl mnoha oběťmi, i když revoluce byla sametová. Až podezřele, za svobodu se přece obvykle platí smrtí.

V některých konspiračních teoriích se Havel objevuje jako komunistický agent. I proto, že polistopadová vláda neudělala krátký proces předchozí stranou a nechala bez potrestání spousty jejích zločinců. Havlovým mottem bylo: Nejsme jako oni. Týden před smrtí v Praze přivítal svého přítele a vrstevníka tibetského dalajlámu. Ten má dnes osmdesát šest let. V českých luzích a hájích je kvůli politickému vlivu jedné Číny personou non grata.

Adam El Chaar (1984) je prozaik, básník a redaktor. Věnuje se internetovému blogovaní. Autor knih Praha Zlín Praha, Zlín Praha Zlín, BerZlín a Ženy

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Adam El Chaar

Neoblomné volby Václava Havla

Pevný a volný zároveň

Relativní pravda

Významný precedent

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu