Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Kudy půjde život dál?

Máme tendenci přemýšlet o lidském životě tak, že je nepřetržitý. Že začne nějakým okamžikem, na který v dlouhém řetězci navazují další okamžiky, než na sklonku dní docela skončí. Biologie odlišuje živé a neživé tím, zda v daném organismu probíhají biologické procesy. Mimo vědeckou komunitu chápeme život, jmenovitě pak lidský život, poněkud šířeji než procesy zajišťující prostý chod těla. S jeho uchopením nám místo biologie pomáhá spíš filozofie, etika, psychologie nebo náboženství. Součástí tohoto běžnějšího pojetí lidského života není jen názor, který máme sami na sebe a na smysl či oprávněnost našeho vlastního bytí, ale i názory, které máme na druhé, na společnost, na hodnotový systém. Život, jak o něm běžně přemýšlíme, je mnohem víc souhrnem našich postojů a sociálních vztahů než kontinuálním řetězcem nějakých objektivních projevů našeho bytí. Mnohem víc řešíme život společenský než život holý, naštěstí.

Zatímco v případě biologického života je poměrně oprávněná domněnka, že probíhá podle vzorce „narodí se – nepřetržitě žije – zemře“, v případě života společenského je to o poznání složitější. Žádný společenský systém, smlouva nebo zřízení, nedává univerzální záruku, že bude společenský život v jeho rámci probíhat v každém okamžiku nepřetržitě, bez náhlých zásahů v podobě katastrof, válek, disruptivních technologických změn nebo třeba epidemií. Neexistuje žádný důvod si myslet, že během našeho života nepřijde nějaký zlom, který náš sociální život dočasně (nebo i trvale) utlumí. A není hned nutné sahat po katastrofických scénářích. Na individuální úrovni může takový útlum života vyvolat nemoc, ztráta blízkého člověka, psychické problémy nebo klidně i materiální deprivace.

Přesto je myšlenka „přetržitelnosti“ lidského života pro mnohé těžko přijatelná. To se projevuje třeba v situaci, kdy je společnost nucená v krátkém čase zvládnout velké společenské změny, což přirozeně vyvolává sociální napětí, nejistotu a nedůvěru v novoty. Na takovou situaci je mnohem snazší uplatnit optiku „buď – anebo!“, tedy „buď bude život pokračovat jako dosud“, nebo „tady všichni zemřeme“. Připustit si, že jsme se ocitli ve stavu jakési hibernace – útlumu života, jak o něm běžně přemýšlíme – vyžaduje opustit zažité schéma myšlení.

Nejde přitom o nějaký projev konzervativismu, ačkoliv příběh o nepřetržitém lidském bytí má samozřejmě kořeny v křesťanském pojetí věčného života. Odráží se ale i ve východiscích osvícenského racionalismu, tedy pokrokové ideologie v podobě důvěry v lineární charakter vědění (lidstvo dokáže nepřetržitě navyšovat své poznání).

Představte si situaci, kdy se v důsledku zvětšování Slunce zvýší intenzita jeho záření, které dopadá na povrch Země. Záhy se ukáže, že to lidem způsobuje vážná onemocnění, rychle roste počet případů s rakovinou kůže. Společnost tedy v krátkém čase přejde na nový režim, vycházet se bude v noci, spát se bude přes den. Přesto zůstává společenský život omezený, protože v noci se hůř hraje fotbal, neuděláte pořádné svatební fotky, noční dovolená u moře taky nic moc… Do toho přijdou vědci s prototypem biologického čipu, který má schopnost zmírnit dopady intenzivního záření a s 80% pravděpodobností brání tomu, že se rozvine rakovina kůže.

Pro osvícenské pojetí je to jasný důkaz, že nic jako diskontinuitu programově řešit nepotřebuje. Vynález ochranného čipu je totiž potvrzením jeho lineárního východiska, kterému můžeme pracovně říkat třeba „lidstvo má schopnost poznat problém a najít na něj díky vědě a technologii účinné řešení“. Je zcela v souladu s osvícenským myšlením prosazovat, aby se všichni lidé chránili díky nově vyvinutým čipům a aby se společenský život mohl vrátit do kolejí, kde byl před náhlou sluneční událostí.

Úplně jinak to ale vypadá z křesťanských hodnotových východisek. Jejich součástí je totiž od počátku i úvaha o lidské přirozenosti, o původu člověka, který stojí mimo kompetence lidského rozhodování. Tady je etický problém mnohem větší a může dovést i k závěrům, že biologický čip nepřípustně ovlivňuje právě tuhle nedotknutelnou rovinu lidského bytí. Právě aplikací čipu by došlo k přetržení lidské přirozenosti. A protože sluneční aktivita zůstává pořád vysoká a přes den nejde venku být, budeme si raději zvykat na život ve tmě. Třeba se slunko jednou zase ustálí.

Oba pohledy tedy nakonec dojdou k nějakému vyústění, které jim umožňuje říct: podívejte se, cesta, kterou jsme zvolili, žádné přetržení neobsahuje a život pokračuje dál. Problém je, že v tomto konkrétním případě jsou ve vzájemném rozporu. A je tu ještě jeden faktor, který výrazně nahrává jednomu z konkurujících pohledů. Faktor typický právě pro naši dnešní společnost, ne pro doby, kdy se debatovalo o konci abolutismu a volebním právu.

Tím faktorem je role technologií, respektive jejich stále intenzivnější pronikání do našich každodenních životů. Jak obstojí argument „nedotknutelnosti bytí“ ve světě, kdy navzdory našim nejlidštějším úmyslům komunikujeme s našimi blízkými skrze systém jedniček a nul? Skrze technologii, která naše projevy rozkládá do kódu, přes který se výsledné sdělení zase „složí“, aby ho mohl přečíst na svém přijímači adresát? Vzdání se přímého kontaktu, přímé promluvy a její neproblematické svěření do sféry technologií, o jejíchž principech máme jako uživatelé obvykle pramalé povědomí – to není něco, co by zasahovalo do sféry přirozeného lidského bytí?

Americká feministka Donna Harawayová už v roce 1985 upozornila na trend stírání hranice mezi člověkem jako bytostí a něčím, pro co používá označení „kyborg“. Kyborg ztělesňuje schopnosti, které nám dává technologická nadstavba, ať už v podobě přímých nástrojů, jež ovládáme (třeba mobil nebo počítač), tak v podobě umělých kloubů, přístrojů na podporu srdeční činnosti nebo nakonec i vakcín. Podle ní je lpění na identitárních kategoriích, spjatých s přirozeností člověka, přežitek, který do budoucna nemá opodstatnění. Čím víc budeme „jedničkami a nulami“ ve stále rozvinutější technologické síti, tím méně jasné budou hranice mezi člověkem a kyborgem.

Ve světle dnešní diskuse o vakcínách je až zarážející, že nástup nových technologií u nás nevyvolal větší hodnotovou debatu v době, kdy k němu docházelo, érou mobilních technologií počínaje a 3D tiskem konče. Faktem je, že jsme je přijali jako neproblematickou součást fungování našich životů dávno před pandemií. Češi dokonce patří dlouhodobě k nejméně skeptickým národům v Evropě, co se digitalizace týče, a příliš je netrápí ani nová rizika spojená s kyberkriminalitou, natožpak otázka nějaké rovnosti v souvislosti s technologiemi. Je naprosto normální požadovat od zaměstnanců, že budou komunikovat online, případně třeba dokonce mít účet na Facebooku. Technologické „patche“ k naší přirozenosti, jako je mobil, počítač a účty na internetových službách, už dávno společensky prošly a málokdo je popíše jako zhoršení. Naopak, leckdo je vnímá jako pomůcky, jak se právě přerušení sociálního života vyhnout.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Kudy půjde život dál?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu