Anna Kárníková

Příštipkaření proti programu

České a německé koaliční smlouvy nejen pohledem ekologické modernizace

Na konci listopadu představily koaliční strany v Česku a v Německu své vládní vize. Lze z nich vyčíst mnohé nejen o konkrétních záměrech, ale také o pojetí politiky a sebechápání v obou zemích.

Koaliční smlouva sociálních demokratů, zelených a svobodných demokratů ve Spolkové republice se v preambuli snaží ukotvit v čase a prostoru – zamýšlí se, jaká je role státu, který bude po čtyři roky řídit, v kontextu globálních pohybů, jako jsou zostřující se geopolitická konkurence, digitalizace a dekarbonizace či koronavirová pandemie. Její odpovědí je modernizace státu, získání výhody skrze lídrovství v sociálně-ekologické transformaci a přelití této dynamiky do celé společnosti.

Německá koalice se také nebojí velké symboliky. Svou výzvou „odvážit se více pokroku“ (Mehr Fortschritt wagen) se chce propojit s nikým menším než s prvním poválečným sociálně-demokratickým kancléřem Willym Brandtem a jeho „manifestem nového začátku“, jak jej nazval v 80. letech politolog Wolfgang Jäger. Ve velkém stylu tak koalice ohlašuje konec šestnáct let dlouhého konzervativního statu quo. Pokud chceme nechat představivost rozlétnout ještě o trochu víc, v trojslovném podtitulu můžeme vidět i obměnu revolučního hesla pro 21. století („svoboda, spravedlnost, udržitelnost“).

Takovému rozletu ale zároveň text smlouvy rychle přistřihne křídla. Smlouva skutečně některé dlouho neřešené oblasti posouvá – odstraňuje malé, ale významné konzervativní bariéry v oblasti dostupnosti potratů nebo legalizuje marihuanu, revoluce se ale zcela jistě nekoná v oblasti sociálního zajištění nebo obrany (kde zelená feministická ministryně bude nasazovat bojové drony). Ucho jehly přijde na mysl, když se snažíme modernizační plány vecpat do klaustrofobického prostoru mezi závazkem aktivovat od roku 2023 dluhovou brzdu a zároveň nezvyšovat daně. Český plán je v tomhle paradoxně o něco přesvědčivější – protože velké modernizační plány nemá, zato má evropské fondy.

Právě jakákoliv symbolika, snaha spojit se s dějinným kontextem nebo osobnostmi, v českém textu zcela chybí. Není to ale nijak zvláštní – tento druh politické symbolické práce se v Česku moc nenosí. A pokud ano, pak lacině, například kýčovitými odkazy na Václava Havla či nepřesnými referencemi k prvorepublikové demokracii či ekonomice. Český text si v preambuli vystačí s obecnými až pohádkovými hesly („moudrá a zodpovědná správa země“) a vymezením se proti vládě minulé. Jako kontext zmiňuje pouze koronavirovou pandemii a nárůst cen energií a bydlení. Pro nastupující českou vládu svět zjevně končí titulky českých novin, žádné velké pohyby nad rámec každodenních strastí nevnímá.

Pokud si ale neumíme dobře definovat strategickou situaci, neumíme si ani určit, kam se chceme jako stát a společnost v příštích letech posunout. Jde ale také o to, jakou pozici ke změně zaujmeme. Německá koalice si troufá na to, že se v situaci mnohačetných a vzájemně propojených zvratů příštího desetiletí zorientuje a udá těmto změnám směr, který se přetaví do proměny celé společnosti. Nic menšího. Může to jistě být sebevědomí velké společnosti a světově relevantní ekonomiky, které se samo o sobě a skrze své spojení s EU může považovat za globálního hráče, který není megatrendy pouze zasažen.

Selbstbewusstsein jako vědomí si sama sebe, své pozice a svých možností a z toho vycházející sebevědomí být aktérem ale není jen otázkou velikosti v globálním prostoru. Může zrovna tak být produktem střízlivé úvahy, když se nenecháme zmást různými národními mýty a zvážíme naše možnosti účastnit se velkých pohybů z pozice periferie. Skrze jaké struktury máme napojení na velké dynamiky dnešního světa? A jak je můžeme využít k našemu prospěchu? K takové diskusi by se hodilo obnovit spor o smysl českých dějin a diskusi o progresivních tradicích v našich novějších dějinách, na které má smysl v procesu nového ukotvení navazovat.

V německé koaliční smlouvě také najdeme momenty, které pro lidi otrlé z českého diskursu vyloženě potěší – jako když se nebojí obhájit biodiverzitu etickým argumentem (nesnaží se vypočíst její ekonomickou hodnotu či vysvětlit, proč ji lidé potřebují k životu) nebo když říká, že lidé potřebují v době zvratů základní jistotu, která jim dodá odvahu jít do nových věcí.

Ministerstvo pro hospodářství a ochranu klimatu

Ochrana klimatu jako průřezové téma je v německém textu výrazně přítomná – najdeme ji u tématu veřejných zakázek, globální obchodní politiky či u volebního práva pro šestnáctileté. V české smlouvě nemá klima vlastní kapitolu (je podřazeno do části o životním prostředí) a neproniká výrazně ani do dalších. Obě smlouvy se odvolávají na Zelenou dohodu pro Evropu jako na motor modernizace. Jen z německé smlouvy jsou ale zjevné obrysy takové modernizace, česká smlouva příštipkaří a přešlapuje.

Zatímco česká smlouva mluví vágně o potřebě „úzké spolupráce mezi ministerstvy“ a v hovorech s politiky zaznívá leda návrh na symbolické přejmenování ministerstva životního prostředí, německá koaliční smlouva navrhuje robustní institucionální strukturu pro naplňování klimatických cílů.

První ze změn je vytvoření superministerstva pro hospodářství a ochranu klimatu pod vedením prvního zeleného ministra průmyslu a spolupředsedy strany Zelených Roberta Habecka. V rámci superministerstva tak bude kromě agendy průmyslu a energetiky také klimatická agenda z ministerstva životního prostředí. Superministerstvo chce mít prsty ale ve veškeré legislativě skrze tzv. klimacheck, mechanismus ověření a obhájení souladu jakékoliv předkládané legislativy s národními cíli v ochraně klimatu. Aby se z takového nástroje nestalo jen formalistické cvičení (jak jej známe například z českého hodnocení souladu strategií s cíli udržitelného rozvoje), musí za ním být politický kapitál.

Habeck se ale nebude muset opírat pouze o svou politickou pozici. Má totiž silné zázemí v rozsudku německého ústavního soudu z letošního jara. Ten prohlásil, že aktuální podoba zákona o ochraně klimatu (Klimaschutzgesetz) z roku 2019 zasahuje do práva na svobodu mladších generací, protože pro období po roce 2030 nestanovuje jasné kroky k dosažení celoevropského cíle klimatické neutrality v roce 2050. Při pomalém snižování emisí a vyčerpání uhlíkového rozpočtu do roku 2030 pak hrozí, že bude muset dojít k „závažným zásahům do osobních svobod“, protože prostor pro technologickou a společenskou změnu bude kvůli urgenci klimatické změny výrazně zúžený. O tento rozsudek může zelený superministr opřít konkrétní dlouhodobé cíle pro všechny sektory a také nastavení ročního monitoringu vývoje emisí, jak slibuje koaliční smlouva. Není ale vše jen růžové – Klimacheck může rychle narazit na Finanzcheck – finance a tedy hlavní zdroj předestřené modernizace drží v ruce předseda FDP Christian Lindner, jehož strana prosadila do programu už výše zmíněný úzký prostor pro fiskální politiku.

V oblasti ochrany ekosystémů a rozvoje tzv. propadů (přírodních systémů zadržujících uhlík) jsou si obě smlouvy velmi podobné, byť německá má o trochu větší ambice (např. chce FSC certifikaci pro veřejně vlastněné lesy, což je dlouhodobý požadavek ekologických organizací, který se nicméně do českého textu nedostal). Obě vládní koalice se soustředí na odolnost lesních porostů a pravidla pro obnovu a zásahy do nich a také roli regionálního zpracovatelství dřeva a dřevostaveb pro dlouhodobé ukládání uhlíku.

Až zarážející je v české koaliční smlouvě absence vize pro automobilový průmysl a nízkoemisní dopravu – zmiňuje v zásadě pouze, že „dostupnost elektromobilů zajistí technologický pokrok“, a pak dílčí dopravní projekty a obligátní přesun nákladní dopravy na železnici. Automobilový průmysl představuje 5 procent HDP a kolem 800 tisíc zaměstnanců v Německu a 9 procent a cca 120 tisíc zaměstnanců v Česku. Hned po energetice je dopravní sektor druhým největším zdrojem emisí (v Česku 15,7 % CO2 eq., v Německu ještě o 5 více), je to ale také jeden z mála sektorů, ve kterém emise dále rostou. Toto klíčové ministerstvo v Německu zároveň obsadí kandidát FDP a její ústřední tajemník Volker Wissing a právě zde můžeme očekávat hned po financování klimatických opatření druhé nejtvrdší soupeření o klimatickou politiku.

Ochutnávkou byla předvolební diskuse o zavedení rychlostního limitu na německých dálnicích, rychlého podzákonného úkonu, který by podle výpočtů ekologických organizací mohl ušetřit do roku 100 milionů tun CO2 (v roce 2020 byly celkové emise Německa přes 700 milionů tun), tedy žádná zanedbatelná suma. V této otázce, která mírou emocí a odkazů na práva a identitu připomíná americkou diskusi o zbraních, stojí FDP tradičně proti oběma dalším koaličním stranám. Do koaliční smlouvy se tak tento návrh nedostal.

Koaliční smlouva přitom nastavuje vizi jasně – Německo chce být do roku lídrem v elektromobilitě a v roce 2030 má mít na silnicích 15 milionů elektrických aut (nyní to je 517 000), vystavět 1 milion nabíjecích míst a svůj dopravní sektor pohánět z 80 % elektřinou z obnovitelných zdrojů. Je jasné, že česká představa, že se evropským emisním cílům pro auta vyhneme, je scestná. Německo je chce splnit dříve a bude naopak požadovat rozšíření také na užitkové vozy. Další vizí je proměna letecké dopravy – cílem je omezit krátké lety ve prospěch železnice a stát se lídrem v oblasti klimaticky neutrálních paliv (pohonných hmot vyráběných z čisté elektřiny).

Pohonem tohoto dopravního systému budoucnosti je čistá elektřina – právě její zajištění označuje budoucí německá vláda za svůj centrální projekt a oznamuje „drastické zrychlení“ rozvoje kapacity obnovitelných zdrojů. Kde česká vláda mluví o 100 tisících fotovoltaických střech do roku 2025, chce německá vláda využít všechny, co jsou k dispozici. Německo vyhradí pro větrnou energii 2 % svého území – česká smlouva ji nezmiňuje ani slovem, pravděpodobně kvůli požadavkům starostů (místní politici se snaží jejich stavbu dlouhodobě omezovat). V energetice se tyto dvě vlády shodnou snad na jediném – že pokud budou z čistých zdrojů energie těžit místní, podpoří to přijetí OZE lidmi – jen německá smlouva ale také druhým dechem dodává, že cestou k tomu je zajistit, aby místní těžili i z velkých obnovitelných instalací ve svém katastru. Je to hezká představa – větrný park je takovou skládkou budoucnosti – když ji máte jako obec na svém území, máte rozpočtově vyhráno.

Anna Kárníková (1983) je ředitelka Hnutí DUHA.

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Anna Kárníková

Příštipkaření proti programu

Ministerstvo pro hospodářství a ochranu klimatu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu