Lukáš Jelínek

Pravolevé kyvadlo mimo provoz

„Současný posun levice k malým výsledkům je otázkou normálního politického kyvadla,“ řekl deníku Právo ihned po volebním výprasku tehdy ještě předseda KSČM Vojtěch Filip. Když chce žít v bludu, může, vysokou politiku ostatně už opustil. Ale kdyby měla situaci takto chybně číst i česká levice, mohlo by to pro ni být zdrcující na hodně dlouhé období.

Nečekaně výrazné vítězství středopravicového tábora v říjnových volbách do Poslanecké sněmovny je vysvětlováno především vyšší volební účastí, v první řadě schopností antibabišovské opozice mobilizovat voliče. Následkem toho se třeba částečně zmírnila polarita mezi bohatším centrem a chudou periferií.

V minulosti pravice bodovala v Praze a velkých městech, ANO, levice a extremisté v regionech s výraznými sociálními problémy. Nejviditelněji ložené karty byly v oblastech Sudet na severu Čech a severozápadě Moravy, kde řada lidí sociologům pídícím se po jejich stranických preferencích odpovídá, že volit nepůjdou, poněvadž mají jiné starosti a systému nevěří. Nyní v těchto regionech překvapila středně velká i menší města, kde zejména u středních vrstev uspěl konzervativní trojlístek Spolu, ale také tandem Pirátů a STAN nabízející mimo jiné lokálně známé osobnosti. Zásluhu na tom má i zhuštění politické nabídky na pravici a ve středu spektra do dvou koalic.

Tato zjištění ještě nejsou v přímém rozporu s Filipovou úvahou o pravolevém kyvadle. Vrásky však nahání změna chování levicového elektorátu. Zatímco komunisté a sociální demokraté vypadli ze Sněmovny, politické hnutí ANO získalo přes sedmadvacet procent hlasů a za vítěznou koalicí Spolu zůstalo jen o zhruba pětatřicet tisíc hlasů. Ty už ale na rozdíl od voleb 2013 a 2017 nepřišly zprava.

Analýza společnosti PAQ Research, jež je součástí širšího projektu Život během pandemie, prozradila, že ANO úspěšně luxovalo své partnery při dosavadním vládnutí, ale i Šlachtovu Přísahu, kterou někteří naivně měli za černého koně voleb. Od těchto tří stran získalo ve finiši kampaně na dvě stě tisíc voličů. ČSSD a KSČM sice ještě dosáhly na část svých někdejších fanoušků mezi dříve narozenými, avšak ztratily zaměstnance s nízkými příjmy a nezaměstnané.

Čím to? Vždyť to byla ČSSD, která prosadila růst minimální mzdy a zaručených mezd, návrat k proplácení prvních tří dnů nemocenské, vyšší rodičovský příspěvek, náhradní výživné pro samoživitelky či úspěšný program Antivirus, jenž zabránil propuštění stovek tisíc zaměstnanců ohrožených dopady koronavirové epidemie na firmy! Je víc problém v tom, že si tyto kategorie vybíraly na základě kulturně-civilizačních kritérií (strach z migrace, Bruselu, Pirátů), anebo že podlehly pohádkám o štědré dlani krále Andreje? Kdykoliv se zatoulám do hospody na rodném Ostravsku, slyším varianci na téma „Babiš nám dal…“

Těžko říct, co si špičky ČSSD a KSČM slibovaly, když své partaje dovedly do Babišovy náruči. Výsledek je výmluvný. A Andrej Babiš v listopadovém rozhovoru pro Právo na konstatování redaktora, že zničil své bývalé partnery, sociální demokraty a komunisty, protože jejich voliči teď volí ANO, opáčil: „To je dobře, že nás volí. Už ty strany nepotřebují a můžou volit nás. Jsme nejsociálnější hnutí, protože hájíme zájmy důchodců, zaměstnanců, sociálně slabších a zdravotně postižených.“

Navrch se Babiš natřásá, že hnutí ANO je catch-all-party, jelikož plnilo „program ČSSD ve vládě a program ODS ve Sněmovně“. Při troše fantazie už ani další strany nejsou nutné, vždyť ANO zhusta používá rétoriku Okamurovy SPD a – když se to hodí – předstírá modernizační zápal jako Piráti. Nebo to snad nebyl Babiš, kdo ve své knize před volbami 2017 vychvaloval sdílenou ekonomiku?

Ačkoli česká populace dlouhodobě hodnotově inklinuje spíše k levici, nastává paradoxně zlatá éra pravice. Ve Strakovce premiér za ODS, ve Sněmovně v roli lídra opozice miliardář se slabostí pro program ODS. Anebo zkusí ANO tentokrát brnkat na levicovou strunu? Proč by ne, může to vynášet. A co když mu to lidé uvěří? Vždyť ČSSD a KSČM jsou mimo Sněmovnu, do médií proniknou pouze sporadicky a jejich návrhy se k uším občanů jen tak nedonesou.

ODS, ale i TOP 09 či lidovci se zase mohou inspirovat v blízkém zahraničí. Proč tak dlouho vydržela s CDU u moci Angela Merkelová? Posunula svoji stranu do středu a předvedla empatii. A je jen náhoda, že konzervativci v Polsku a Maďarsku v sociální a ekonomické oblasti kopírují sociální transfery coby jednu z důležitých částí programů levice?

Nezapomínejme ani na Piráty a Starosty. První se co nevidět stanou v rámci koalice se sto osmi sněmovními mandáty otloukánky. Tři ministři, čtyři poslanci, reálný politický vliv blížící se nule. Když přijdou s nějakým nápadem, buď si jej silnější partneři osvojí, nebo je s ním pošlou k šípku. Mezitím bude u Pirátů sílit dosud poměrně slabá vnitropartajní opozice. Tu zatím reprezentuje hlavně šéf evropských Pirátů Mikuláš Peksa, jenž odmítá rezignovat na střet liberálního a konzervativního vidění světa. Časem u nich mohou přibýt též výhrady k daňové či sociální politice kabinetu.

Tu druhou bude mít pod palcem předseda KDU-ČSL Marian Jurečka. Udělal strategicky chytrý tah, když si řekl o křeslo ministra práce a sociálních věcí. Není žádné ořezávátko a – bude-li chtít – může v něm svoji stranu profilovat coby sociálně citlivější než zbytek vlády, klidně i za cenu koaličních konfliktů, k nimž mají lidovci tradičně vlohy. Prostor bude, jen jej vytěžit.

Levice za takových okolností může být všude a nikde. Kyvadlo, jak jsme je znali, se stalo minulostí. Kmitat sice bude mezi vládou a opozicí, ale jejich označení za levici a pravici je krajně nespolehlivé. Sociálně laděné návrhy budou příležitostně přicházet z babišovské a okamurovské opozice i z některých koaličních stran. Doufat ale, že půjde o autentickou, důslednou a konzistentní levicovou politiku, může jen nenapravitelný snílek.

Přirozenou komunistickou odpovědí je radikalizace, na niž sází nová předsedkyně Kateřina Konečná. Bylo by překvapením, kdyby komunisté, připomínající spíš skanzen než politickou stranu, dobyli ztracené kóty. Každopádně nejlogičtějším východiskem pro ně je návrat k revolučním tradicím.

Na ČSSD zbývá integrace nekomunistické levice – nejen stran, ale i spolků, sdružení, neziskovek a autonomních jedinců. Buď se tomuto procesu Lidový dům postaví do čela (je ale otázkou, zda bude mít dostatečnou autoritu), anebo se ČSSD stane jen jeho součástí. Doba stejně svědčí spíš koalicím a širokospektrálním hnutím než historickým značkám. Je nejvyšší čas přestat dělat levicovou politiku na partajních schůzích a začít s ní na ulicích, ve firmách – a když na schůzích, tak například domovních nebo občanských iniciativ.

Jinými slovy, má-li se demokratické levici vrátit podpora, musí vycházet zdola, z komunální sféry a zdánlivě drobných municipálních aktivit. K tomu se mohou hodit sociálně demokratičtí starostové i krajští zastupitelé, i znalost politického soukolí na všech patrech, kterou ČSSD nikdy nikdo nevezme. Alfou a omegou však bude vzkříšení levice ve velkoměstech.

A program? Jeho těžiště musí samozřejmě ležet v sociální politice a hájení zájmů jak zaměstnanců, tak seniorů a rodin s dětmi. Ovšem musí se prolínat s akcenty environmentálními, lidskoprávními i protikorupčními, aby uspokojil pestré výhonky levicového hnutí. Na sektářství ani nafouknuté kulturní války není čas.

Ideální by byl návrat pravolevého sporu, který činí politiku přehlednou a srozumitelnou. Dokud bude ale nejsilnějším klubem ve Sněmovně disponovat nevyzpytatelné ANO a dokud budou růst ideově nevyhraněné strany vzývající coby štěpnou linii modernitu vs. tradici (Piráti) či municipality vs. centrum (STAN), musí být levice přichystána hrát na tomto hřišti. Její návrat nebude rychlý. Má ale šanci vzít svoji obrodu z gruntu. Levicový myslitel Jaroslav Šabata mluvíval o svlékání staré kůže a narůstání nové.

Potom se jí může podařit adaptace na poměry, v nichž ani voličské chování není konzistentní a odráží se na něm spousta vlivů, od osobních zkušeností přes programy a styl politiky stran až po věrohodnost konkrétních aktérů. V turbulentním prostředí si bude muset levice každý jeden hlas zasloužit a tvrdě odpracovat.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor.

Obsah Listů 6/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Lukáš Jelínek

Pravolevé kyvadlo mimo provoz

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu