Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 5 > Ivan Pros: Vlak do pozítří

Ivan Pros

Vlak do pozítří

Jindřiška Smetanová kdysi radila svým posluchačům malostranských příběhů: Než začnete vyprávět, rozhoupejte lustr. Hezká rada. Chci tím ale říct, že v tomhle příběhu, na který se v následujících řádcích můžete podívat, se žádný lustr ani nic jiného houpat nebude. Je to všechno čistá, čiročirá skutečnost.

Okolnosti mě totiž donutily cestovat do hlavního města, což znamenalo pro mě už nadpozemskou vzdálenost cca 150 km překonat tentokrát vlakem. Vlakem jsem nejel už hezky dlouho, a tak jsem byl lehce vzrušeně naladěn. Jízdenka Senior za 38 Kč mě trochu svou cenou zneklidnila, ale bylo rozhodnuto a příští dopoledne jsem se ocitl na nádraží a očekával příjezd rychlíku, který můj dopravní problém vyřeší. Představoval jsem si něco jako Eurocity nebo Amtrack, střižený tady pro nás Jihočechy trochu do skromna (asi tak za těch 38,- Kč). Dílny ČD vypravily vlak ve stylu retro, rychlík Karel Havlíček přijel téměř na čas a asi desítka mých spolucestujících se mnou překlopýtala dvoje koleje k nástupišti a nastoupili jsme. Jelo málo lidí, a tak jsem seděl v kupé sám. Vlak jel z Brna přes Jihlavu, a na Prahu se ve Veselí nad Lužnicí přesedalo do protisměru.

Všechno proběhlo skvěle, ale potom, sám v kupé, trochu jsem se nudil, jsem si něčeho všiml. Odhazoval jsem do koše pod stolkem zbytečnou místenku, ale koš byl po okraj plný. Což o to, vlak nebyl žádný Hugo Boss či Karl Lagerfeld pana ministra, čistotě tady moc nedají. Inu, přijde zase nový ředitel a třeba se budou věci na dráze jen zlepšovat, ale když jsem se znovu podíval, uviděl jsem v koši odhozený útržek z novin 28. dubna 1980. Bylo to divné, ale vlak vjel zrovna u Sudoměřic do tunelu, a tak mě tam potmě napadaly jiné věci a na novinový ústřižek jsem skoro zapomněl. Vzpomněl jsem si na odjezdy vlaků kdysi dávno z nádraží Marktredwitz, z kterého se pokračovalo dál do Německa také v protisměru, jako ve Veselí. Díval jsem se tam někdy na nádražní hodiny a na dobu odjezdu, a když ručka skočila na určenou minutu, vlak se dal vždycky neslyšně do pohybu. Dnes jsem ve Veselí čekal marně, odjeli jsme s hrknutím osm minut po stanovené době.

Potom mě ve tmě v tunelu u Votic, blízko Čapího hnízda, náhle napadla hrozná věc: co ten ústřižek v odpadkovém koši! Na madle okna jsem navíc našel otisky umazaných prstů, mastných, jakoby od klobás. Pane Čapek, to bylo silnější než já. Zvedlo mě to ze sedadla a rychlým horečnatým krokem jsem procházel vlak, vagon po vagonu. Samozřejmě, můj vůz, zcela vepředu za lokomotivou, ve kterém jsem cestoval, byl jediný, kde tekla v umývárně voda! Na okně na záchodě byl sice již smazaný, přemytý, ale stále matně čitelný nápis: SLOBODU CHARTISTOM. Nebylo pochyb. Byl to tentýž vagon, stejný vlak, ve kterém cestovali před jednačtyřiceti lety přátelé Charty, samizdatu, dobrého vína a Ludvíka Vaculíka do téhož Brna, ze kterého tenhle vlak přijížděl.

Tento vlak čtyřicet let neviditelně krouží naší zemí nepoznán a nepřestrojen, a dnes vstupuje do dalšího nového povolebního období. Tento přízrak normalizace bloudí naší krajinou na cestách plných nových tunelů a starých pravidel, a marně se pokouší připojit na tratě Evropy a dosáhnout jejich rychlosti a bezpečí. Je vybledlou připomínkou doby své velké smutné slávy před mnoha lety, která mizí. Je pozdě, vlak se znova rozjíždí. Výhybky na cestu mu nastavují noví traťmistři, pokeroví hráči ve starých rolích a omšelých kostýmech v novém, povolebním aranžmá. Ionesco, Jarry, nebo že by hráli Václava Havla?

Staronové drama pokračuje a začíná páté dějství. Doplňme ten retro příběh ještě o nějaké výraznější dobové postavy a bude úplný. Třeba Leonida Brežněva by mohl s velkým nadhledem zahrát pan Zeman, Gustava Husáka by s přesvědčivou historickou věrností jistě podal pan Babiš. Pozadu by nezůstali ani ostatní účinkující. Publikum v oněmělém hledišti bude jen odevzdaně čekat, až herci dohrají. V kulisách spálené země jen popel doutná na jazyku.

Ivan Pros

Obsah Listů 5/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.