Jindřiška Smetanová kdysi radila svým posluchačům malostranských příběhů: Ne začnete vyprávět, rozhoupejte lustr. Hezká rada. Chci tím ale říct, e v tomhle příběhu, na který se v následujících řádcích můete podívat, se ádný lustr ani nic jiného houpat nebude. Je to všechno čistá, čiročirá skutečnost.
Okolnosti mě toti donutily cestovat do hlavního města, co znamenalo pro mě u nadpozemskou vzdálenost cca 150 km překonat tentokrát vlakem. Vlakem jsem nejel u hezky dlouho, a tak jsem byl lehce vzrušeně naladěn. Jízdenka Senior za 38 Kč mě trochu svou cenou zneklidnila, ale bylo rozhodnuto a příští dopoledne jsem se ocitl na nádraí a očekával příjezd rychlíku, který můj dopravní problém vyřeší. Představoval jsem si něco jako Eurocity nebo Amtrack, střiený tady pro nás Jihočechy trochu do skromna (asi tak za těch 38,- Kč). Dílny ČD vypravily vlak ve stylu retro, rychlík Karel Havlíček přijel téměř na čas a asi desítka mých spolucestujících se mnou překlopýtala dvoje koleje k nástupišti a nastoupili jsme. Jelo málo lidí, a tak jsem seděl v kupé sám. Vlak jel z Brna přes Jihlavu, a na Prahu se ve Veselí nad Lunicí přesedalo do protisměru.
Všechno proběhlo skvěle, ale potom, sám v kupé, trochu jsem se nudil, jsem si něčeho všiml. Odhazoval jsem do koše pod stolkem zbytečnou místenku, ale koš byl po okraj plný. Co o to, vlak nebyl ádný Hugo Boss či Karl Lagerfeld pana ministra, čistotě tady moc nedají. Inu, přijde zase nový ředitel a třeba se budou věci na dráze jen zlepšovat, ale kdy jsem se znovu podíval, uviděl jsem v koši odhozený útrek z novin 28. dubna 1980. Bylo to divné, ale vlak vjel zrovna u Sudoměřic do tunelu, a tak mě tam potmě napadaly jiné věci a na novinový ústřiek jsem skoro zapomněl. Vzpomněl jsem si na odjezdy vlaků kdysi dávno z nádraí Marktredwitz, z kterého se pokračovalo dál do Německa také v protisměru, jako ve Veselí. Díval jsem se tam někdy na nádraní hodiny a na dobu odjezdu, a kdy ručka skočila na určenou minutu, vlak se dal vdycky neslyšně do pohybu. Dnes jsem ve Veselí čekal marně, odjeli jsme s hrknutím osm minut po stanovené době.
Potom mě ve tmě v tunelu u Votic, blízko Čapího hnízda, náhle napadla hrozná věc: co ten ústřiek v odpadkovém koši! Na madle okna jsem navíc našel otisky umazaných prstů, mastných, jakoby od klobás. Pane Čapek, to bylo silnější ne já. Zvedlo mě to ze sedadla a rychlým horečnatým krokem jsem procházel vlak, vagon po vagonu. Samozřejmě, můj vůz, zcela vepředu za lokomotivou, ve kterém jsem cestoval, byl jediný, kde tekla v umývárně voda! Na okně na záchodě byl sice ji smazaný, přemytý, ale stále matně čitelný nápis: SLOBODU CHARTISTOM. Nebylo pochyb. Byl to tentý vagon, stejný vlak, ve kterém cestovali před jednačtyřiceti lety přátelé Charty, samizdatu, dobrého vína a Ludvíka Vaculíka do tého Brna, ze kterého tenhle vlak přijíděl.
Tento vlak čtyřicet let neviditelně krouí naší zemí nepoznán a nepřestrojen, a dnes vstupuje do dalšího nového povolebního období. Tento přízrak normalizace bloudí naší krajinou na cestách plných nových tunelů a starých pravidel, a marně se pokouší připojit na tratě Evropy a dosáhnout jejich rychlosti a bezpečí. Je vybledlou připomínkou doby své velké smutné slávy před mnoha lety, která mizí. Je pozdě, vlak se znova rozjídí. Výhybky na cestu mu nastavují noví traťmistři, pokeroví hráči ve starých rolích a omšelých kostýmech v novém, povolebním aranmá. Ionesco, Jarry, nebo e by hráli Václava Havla?
Staronové drama pokračuje a začíná páté dějství. Doplňme ten retro příběh ještě o nějaké výraznější dobové postavy a bude úplný. Třeba Leonida Breněva by mohl s velkým nadhledem zahrát pan Zeman, Gustava Husáka by s přesvědčivou historickou věrností jistě podal pan Babiš. Pozadu by nezůstali ani ostatní účinkující. Publikum v oněmělém hledišti bude jen odevzdaně čekat, a herci dohrají. V kulisách spálené země jen popel doutná na jazyku.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.