Tomáš Tichák

Užitečné přelomy

Kde jsou dávné časy, kdy bylo nutno den co den aspoň maličkou glosou okomentovat nějakou událost. Naše noviny totiž v devadesátých letech byly deníkem, a to znamenalo jejich nenasytné stránky neustále krmit – jako parní lokomotivu uhlím, řekl bych jen s malou nadsázkou. Teď mívám problém opačný: inspirace mi po dva měsíce protéká mezi prsty a pak, těsně před posledním zvoněním, ji bolestně a většinou neúspěšně lovím z chátrající paměti.

A teď ještě nervózně vyhlížím listonošku s doporučeným dopisem, který byl odeslán z Prahy před osmi dny, leč na Moravu dosud nedoputoval. Jistě, nabízelo by se začít od poštovních zaměstnanců, kteří se rozhodli stávkovat zpomalením práce. Jenže, čtu mezitím, se prý stávka nekoná. A když jsme včera volali na poštu, vlídně nám vysvětlili, že „týden u rekomanda se může stát“. Takže nic.

Běžím zas ke schránce, a tam: nové radniční listy a obálka Od Andreje Babiše, důležité a osobní. Totéž jistě dnes, tři dny před volbami, obdržel každý adresát našeho stotisícového města. Kontrolní otázka: Kdo na radnici vládne? Obálku neotevřu, s odesilatelem nechci osobně mít nic. A psát o tom taky nebudu.

Nezbývá tedy než téma nadčasové, třeba o tom, že toto číslo Listů je svého druhu myšlenkový experiment. Vzniká před parlamentŹními volbami, leč čteno bude až po nich. Budou prý – pardon, měly být – přelomové. Z hlediska experimentu však přelomové opravdu jsou. Mohu si totiž teď představit, jak nám bude po oznámení součtu hlasů. A vy zase, když je otevíráte, to můžete porovnat s povolební realitou. Takže jsou jejich stránky jakousi týden starou zprávou budoucím ve věžní makovici. Anebo Alenčinými zrcadly. Vy, kteří je otevíráte, jste, předpokládám, v říši divů.

Zrcadla se možná ukázala být fikcí a vše zůstalo při starém, ale byla by to škoda. Mám jedinečnou příležitost k jinému zpětnému Źsrovnávání: přelom v listopadu 1989 nastal právě v půli mého dosavadního života. Mohu tak vyváženě poměřovat někdejší představy o normálním svobodném světě s dnešní skutečností. Jak vystihl lapidárně Jiří Suchý – je to lepší, než to bylo, ale horší, než jsme čekali. Pamětník může jít ještě víc dopodrobna. Například vzpomenout, jak pokládal za absurdní svědectví jistého turisty, který po návratu zpoza železné opony tvrdil, že v Nizozemsku jsou lidé nespokojení s tamní politickou situací. Copak by mohl být někdo nespokojen, když může svobodně mluvit, psát, cestovat i volit?

Přináší to, nám, hráčům obou poločasů, tež výhodu opačnou. Čteme-li někde, že za takřečené normalizace vládl v ulicích strach, lidé se nebavili a krčili se doma v úzkosti, kdy na jejich dveře zaklepe tajná policie, dokážeme to uvést na pravou míru. Tedy snažit se o to. Protože ty, kteří zapomněli, že hloupé filmové komedie a televizní seriály lidé sledovali se stejným zaujetím jako seriály dnešní a bez okolků předstírali loajalitu, kdykoli to bylo potřeba, nepřesvědčíme. Notabene když se odvážíme říci, že právě o konformitu obyvatelstva se režim opíral a žádný viditelný teror nebyl potřeba. Ten se totiž používal jen v nutných případech proti hrstce „nepřizpůsobivých“. Ostatním ani nebylo třeba připomínat, že reptání nemá žádný smysl.

Už skoro polovina současného obyvatelstva srovnávat nemůže, protože se narodila teprve do pomyslného druhého poločasu. Těm je potřeba vysvětlovat, že zlopověstné časy, byť ve své podstatě temné, určitě nebyly černobílé. Ostatně si vzpomínám, že ze slova totalita jsme si dělali legraci ještě pár let po revoluci, než nám došlo, že jazyku nové doby nelze uniknout.

Žijeme ve šťastné epoše. Vezměte si, že Ramesse druhý vládl 66 roků, jaké z toho mohlo komu vzejít poučení? Dnes mají i ti nejmladší šanci dočkat se změn. Naše poločasy mohou být jejich tenisové gamy.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 5/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Užitečné přelomy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu