Pavla Bergmannová

S rozumem a citem zrozená Pýcha a předsudek

Jako svou první zářijovou premiéru po nekonečně dlouhé covidové přestávce uvedlo Městské divadlo Zlín dramatizaci románu Jane Austenové Pýcha a předsudek. Inscenaci nastudovala hostující režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová podle adaptace, kterou hercům zlínského souboru přímo „na tělo“ připravila dramatička Anna Saavedra. Ta uvedla nesmrtelný příběh prologem, v němž vystupuje Virginia Wolfová, která coby moderátorka fiktivní reality show konfrontuje zástupce dvou protichůdných názorů na tvorbu Jane Austenové – Marka Twaina, známého odsudky autorky, a vůči němu se vymezující Austenové obhájkyně Emily Brontëové. V slibném, až ambiciózním úvodu, později ovšem nijak nerozvíjeném, je pak divák přímo vyzván, aby o kvalitě díla Jane Austenové rozhodl sám, na základě zhlédnutí představení. Následuje relativně pietní dramatizace, jejíž decentní úpravy zásadněji nemění původní vyznění románu. Dostáváme se tak na anglický venkov přelomu 18. a 19. století, který se ale nápadně podobá naší současnosti. Děj se logicky soustředí na osudy rodiny Bennetových a hlavně na snahy provdat všechny dcery. Prostor dostává jak líčení vztahů mezi společenskými vrstvami, tak i motivy emancipace a boje s konvencemi, či dokonce romantická láska, která nakonec zvítězí nad pýchou a předsudky.

Inscenace je oděna do moderního hávu, kdy se současné prvky prolínají s těmi dobovými, nicméně režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová k dílu Austenové přistupuje s velkou pokorou a s rozumem a citem. Vyzdvihuje nadčasovost příběhu a zdůrazňuje životnost konfliktů, které rozhodně nepatří dávné minulosti. Jednotlivé situace pak velmi důsledně buduje a vede k pointám, v duchu předlohy mísí vážné tóny s romantickými prvky, zároveň nejednou dává velký prostor ironii, když až s jistým cynismem zesměšňuje postavy zastupující konvenční představy o starém dobrém světě. Díky těmto kontrastům se do poměrně dlouhé, tříhodinové inscenace dostává silné napětí i strhující tempo. Režisérka se zároveň nebojí závěrečného romantického gesta smíření se ústřední hrdinky Elizabeth s panem Darcym, které ale rozhodně nesklouzává k lacinému kýči.

Režisérčin dvorní výtvarník David Janošek pracuje s náznakovou, ale až překvapivě funkční scénou, která ožívá společně s hereckou akcí. Pomocí několika málo konkrétních rekvizit – jako jsou židle, sofa, postel, stůl, klavír, náznak okna – dokázal v zajímavých aranžmá zaplnit obrovské jeviště zlínského divadla a vymezil jednotlivá místa a prostředí, v nichž se příběh odehrává. Při změně dějišť si napomáhá využitím točny, zároveň tu najdeme řadu symbolických objektů – v podstatě vizuálně zajímavých dekorací (např. naddimenzované luční květiny při návštěvě přímořských lázní nebo množství křišťálových lustrů během plesu), které prostor formují do podoby mimořádných výtvarných obrazů. Funkční je i jeho pojetí kostýmů, kdy kombinuje dobové i současné střihy, a ony pak – zejména v případě ženských postav – fungují jednak jako nesmírně působivé výtvarné objekty, ale zároveň přesně vystihují charaktery postav. Např. kýčovité šaty a naddimenzované paruky matky Bennetové jsou adekvátní její netaktnosti a vulgárnosti, naopak vzdušné a skromné kostýmy Elizabeth zase zdůrazňují její uzavřenost, přemýšlivost a hloubavost.

Herecká stránka inscenace se nese ve dvou polohách. Evidentně nevyrovnané a méně sympatické postavy – jako např. povrchní matka Bennetová, nejmladší dcera Lydia – pošetilá dívka slepě toužící po vdavkách, krasavec Charles Bingley či nabubřelý bratranec – pastor Collins – jsou záměrně vedeny v až expresivní zesměšňující karikatuře výrazů. Oproti tomu představitelé sympatických, vizionářských postav – zejména Elizabeth, její otec nebo pan Darcy – se více noří do psychologického herectví, protože jejich hrdinové mnohem podstatněji rozvažují o světě kolem, přemýšlejí, jsou mnohovrstevnatější a vlastně modernější. V tomto ohledu je potřeba zmínit výkon Marie Vojtěchové v roli ústřední hrdinky Elizabeth a současně i alter ega Jane Austenové. Ta své postavy pojala s výraznou rozvahou, zároveň v proměně hlasu ironicky a s odstupem Źkomentuje dění, je schopna hrdinky skromně upozadnit, i když pod povrchem cítíme jejich velké vnitřní pnutí. Za pozornost stojí také výkon Luďka Randára v roli otce Benneta. Toho zahrál jako sympatického moderního muže, který spravedlivě a s určitým životním nadhledem podporuje emancipaci své dcery, zároveň svébytně koriguje hloupou manželku. Tu zase herečka Tamara Kotrbová ztvárnila ve výrazné, až negativní karikatuře jako ženu, která sice touží provdat své dcery, ale s jistým primitivismem, až vulgaritou na sebe strhává pozornost, užívá si, byť kolikráte působí hlavně ostudu. Většina postav vlastně může připomínat kohokoli z nás.

V Městském divadle Zlín se zrodila životná inscenace, jejímž velkým plusem je, že díky svému širokému záběru i silné divadelní energii může oslovit diváky napříč různými zájmy i generacemi. Velkému jevišti navíc velmi sluší!

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 5/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavla Bergmannová

S rozumem a citem zrozená Pýcha a předsudek

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu