Alena Zemančíková

Melancholie, sebevraždy a život ve lži

29. Mezinárodní festival Divadlo v Plzni dostál své mezinárodnosti uvedením litevské, slovenské, polské a belgické inscenace.

Litevský soubor Valstybinis Jaunimo Teatras (Divadlo Mladých) pozval k hostování uznávaného žijícího klasika polského divadla Krystiana Lupu. Ten vytvořil pětihodinovou inscenaci podle románové předlohy německého autora G. W. Sebalda, nazvanou podle titulního hrdiny Austerlitz. Inscenace, hraná v pomalém tempu, předkládá svět své titulní postavy jako nekonečné moře melancholie, kterou mu způsobil duševní otřes z toho, že byl jako židovské dítě sice zachráněn převezením do Anglie, ale navždy poznamenán ztrátou vlastní rodiny a z toho plynoucí všeprostupující nejistotou.

Román, jenž se prostřednictvím analogií noří hluboko do vrstev paměti a temných stránek nedávných evropských dějin, je kombinací historie, autobiografie a fikce (místa, jež známe, v románu vypadají jinak). To, co W. G. Sebald ve svém klíčovém románu započal, režisér Krystian Lupa dál rozvádí, vede nás, částečně za pomoci projekce, do Mariánských Lázní, do Terezína, vodí nás Prahou a připomíná svým způsobem historii, kterou známe. Na rozdíl od Sebaldova rodného Německa se o 2. světové válce u nás mluvilo i za socialismu a o holokaustu nejpozději od 60. let (tísnivostí atmosféry těžko překonat Ladislava Fukse), po roce 1989 téma svým charakteristickým způsobem na divadle rozevřel Arnošt Goldflam. Českému diváku se tedy inscenace mohla zdát příliš dlouhá, doslovná a vlastně konzervativně přehrávající, co jsme si zvykli vídat v překvapivějších interpretacích. Jenže zahraniční hosty nezveme na naše festivaly proto, abychom viděli inscenace podle našeho vkusu, ale hlavně pro to, co na divadle zajímá tvůrce z jiných zemí a národů. V případě Sebaldova a Lupova Austerlitze tedy někdejší tabu: v literární předloze německé a v inscenaci nynější polské (litevské asi také).

Melancholií až patologickou byla prostoupena i Źinscenace Rodina belgického souboru NTGent. Podnětem se stala novinová zpráva: v Calais roku 2007 spáchala hromadnou sebevraždu oběšením rodina (rodiče a dvě dospělé dcery) v pěkně zařízeném středostavovském domě, bez zjevného důvodu, psychiatrické diagnózy, finančních potíží nebo čehokoli reálně představitelného. Režisér Milo Rau si vybral pro svou inscenaci také herce z jedné rodiny. Ti na elegantní scéně, tvořené realistickým interiérem bytu, a za pomoci kamerového snímání aktérů, které chvílemi v pouze tušených zákoutích místností vidíme jen nezřetelně, přehrají poslední den života rodiny. Všichni se chovají, jako by vše bylo v pořádku, dcera se učí angličtinu, matka si myje vlasy, otec vaří večeři – pak večeři snědí a jen těsně před samotným sebevražedným aktem (před nímž nedokážou zformulovat smysluplný dopis na rozloučenou) na chvíli propadnou zmatku, ale uklidní se a pak to udělají (herci velmi iluzivně provedou). Celé je to nesmírně divné, vlastně strašné, a přitom strhující, nesmím zapomenout, že hrají i dva domácí psi neurčité rasy. Už nežít dál, rozhodne se rodina, které zjevně nic nechybí, a my se nedozvíme (ani vyšetřovatelé reálné sebevraždy se nedozvěděli) důvod.

Slavný vlámský režisér Luk Perseval, jehož si pozvali spojení herci národních divadel z Varšavy a Krakova, přistoupil ke klasické předloze Čechovových Tří sester podle svého zvyku svévolně. Několik postav škrtl, jiným změnil texty a motivace, veškeré jevištní dění podivně zkroutil, zkrátil hru na hodinu a půl, přičemž se hrálo opět nevýslovně pomalu. Hluboký smutek a beznaděj prostupovaly i touhle inscenací, k sebevraždě (oproti Čechovově předloze, kdy je baron Tuzenbach zastřelen ve zbytečném souboji) došlo také, veškerý časoprostor Čechovovy hry byl prosáklý stářím, alkoholem a zoufalstvím. Scénografie byla založená na zrcadlové stěně, šikmo předělující celý prostor od podlahy až do výše provaziště, takže člověk i těžko identifikoval, kdo mluví a jestli vůbec vidí postavu skutečnou, nebo jen její zrcadlový odraz, zatímco herec je skryt třeba v portálu. V chladném interiéru Nové scény plzeňského divadla to působilo jako ukázka toho, jak si poradit s takovým neosobním prostorem, v té nejistotě, kdo je kdo a odkud mluví, to bylo i strhující, ale vcelku mělo publikum asi oprávněný dojem, že slavný režisér si se smyslem inscenovaného dramatu hlavu moc nelámal.

Slovenská inscenace Komorního divadla v Martině, nazvaná D1 (pracovní název) byla dílem zcela autorským a postdramatickým. Lukáš Brutovský, režisér, umělecký šéf a autor textové předlohy, jakési litanie o stavbě dálnice, přeměnil jeviště v cosi jako propagační dílnu, v níž se vyřezávají písmena a symboly politické agitace a současně tvoří i metafora stavby dálnice D1. V inscenaci hraje osm herců, kteří se proberou všemi možnými aspekty stavby, stále posouvanými termíny, střídajícími se vládami, ekologickými posudky, pracovními úrazy, korupčními aférami, návštěvami celebrit, pochybami i pochybeními za pomoci až překvapivě krásné modernistické hudby Eugena Suchoně a folklórních choreografií. Mohl by to být i kabaret, nebýt té vážné a důstojné připomínky slovenské krajiny, drcené a rvané stavebními stroji a nástroji ekonomického růstu, kterou evokuje hudba.

Jako divák jsem byla slovenské inscenaci vděčná za její temperament i humor, za příslušnost k místům, kde se stavba dálnice zadrhla při stavbě tunelu Višňové mezi Žilinou a Martinem. Za připomenutí faktu, že si v každé zemi, nejen na Slovensku, přejeme dopravní dostupnost a rychlost, protože naše životy a každodenní existence jsou na nich závislé, a přitom nenávratně ničíme to, k čemu se na druhé straně pateticky upínáme (Aká si mi krásna, ty rodná zem moja...).

Jestli jsou zoufalství a zdánlivě bezdůvodné sebevraždy důsledkem takového dvojího života ve lži, pak právě to bylo téma festivalu Divadlo 2021 v Plzni.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 5/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Melancholie, sebevraždy a život ve lži

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu