Jan Novotný

Králi, díky

Jeden z mezníků mého života byl položen někdy na podzim 1981, kdy Václav Burian přede mnou a maminkou rozevřel klokaní kapsu na své bundě a předal nám první číslo nového časopisu Ječmínek, který se rozhodla vydávat skupina mladých Olomoučanů. Byli jsme potěšeni už volbou názvu. Maminka byla za svobodna Ječmínková a jako uměření regionální vlastenci jsme se ke svému královskému původu rádi hlásili. Na pěší pouti po Moravě jsem se kdysi stavoval na noc v Chropyni v hotelu Ječmínek a hoteliérka mě tam pozvala na snídani, kterou připravila speciálně pro mne.

Pověst o králi Ječmínkovi je zvláštní tím, jak obtížné je najít pro jejího hrdinu vzor z historie. V nejstarších mně dostupných variantách Ječmínek nechodí tajně mezi lid, ale beze stopy mizí a zanechává pouze naději, že se (podobně jako blaničtí rytíři) vrátí, až bude nejhůře. Mám hypotézu, že podoby známé od Jiráska pověst nabyla v dobách těhotných josefínskými reformami. Tenkrát se asi opravdu vyskytovali Ječmínkové kteří potají a ohrožováni panskými slídily šířili naději. Jirásek se zázračnou jasnozřivostí umělce v závěrečných pasážích svého podání pověsti předpověděl atmosféru normalizace, jak vypadala v době, kdy k nám před čtyřiceti lety přišel časopis Ječmínek

Ječmínek ve skromném oděvu z průklepového papíru, ale v elegantním plášti tvořeném fotografií či výtvarným dílem, přicházel mne a maminku povzbudit několikrát do roka. Do poloviny roku 1985 vyšlo pod původním názvem 14 čísel, pak ještě čísla nazvaná K vánocům 1965, Jaro a K vánocům 1986. S nezměněným vzhledem, ale pod novým názvem Listopad vyšel časopis ještě třikrát v roce 1987. Pak už bylo možno v jeho duchu psát i do státem povolených časopisů a Ječmínek se nenápadně ztratil v ječmeni.

Připomínám si Ječmínka nikoliv nad jeho původními čísly (ta se mi beznadějně roztoulala), ale nad kompletním vydáním dostupným na síti. I čtenář nepamětník z něho rozpozná důvod Ječmínkova vzniku: mladí lidé s intelektuálními a uměleckými zájmy se chtěli volně vyjádřit k soudobé tvorbě, ocenit kladné hodnoty a vyjádřit opovržení kýčařům, uplatnit vlastní práce, pooteŹvřít okna do světa. Vyslovit přitom svůj názor na neradostnou současnost tak, aby to nevyznívalo jako hrdinství, ale jako samozřejmost. (V prvních dvou ročnících psali autoři Ječmínka pod značkami či pseudonymy), roku 1983 přešli k vlastním jménům.)

Aby si nyní čtenář udělal představu, co pro mě Ječmínek znamenal, prolistuji jej a vyjmenuji, co si i po desetiletích živě vybavuji (čísla vydání uvádím podle prezentace na síti).

Ročník 1981

1. Poprvé poznávám velkého básníka Czesława Milosze (v pěkném překladu). 2. Značka -rk- uvažuje o přiměřenosti patosu ve Wajdově filmu Člověk z ocele. 3. -prr- v článku Kultura jediná připomíná, že umělecká díla máme hodnotit podle nich samých, nikoliv podle politických postojů či nepostojů autorů. Rozkošná je kresba malého krále na obálce.

Ročník 1982

1. V úvodníku se -rk- táže, co zbylo z odkazu Jana Palacha. Píseň v tonině g-mol polského básníka Jana K. Keluse reaguje na vyhlášení výjimečného stavu v Polsku. Doprovází ji program Solidarity Kdo jsme a kam směřujeme z roku 1981. 2. R. Koutek v povídce Setkání jemně naznačuje dopad doby na lidské osudy a vztahy. 3. -prr- v Úvaze na galileovské téma píše o tom, co dělat, když se mnoho dělat nedá, a nakolik je přijatelný kompromis. Okouzlující mi připadá (i s inkoustovými ilustracemi) báseň Leporello od Slavomila Nerada. Leszek Kołakovski mě na celý život převědčil, že je možné být liberálně konzervativním socialistou.

Ročník 1983

1. Ladislav Šenkyřík obhajuje i kritizuje na svou dobu zdravě provokativní Prozaickou skutečnost Jana Lukeše. 2. Setkáváme se s Václavem Burianem jako s mimořádným básníkem. 3. Půvabné jsou akrostichy Ladislava Šenkyříka. Poznávám polského spisovatele Tadeusze Konwického, krásný je zejména text o Bílé Rusi.

Ročník 1984

1. Literární lahůdkou jsou povídky a úvahy Sławomira Mrožka a Šenkyříkovy překlady z mladé anglické poezie. 3. Burianův překlad nás seznamuje s filozoficky laděnou poezií Zbigniewa Herberta, povídka Tomáše Ticháka Malá noční hudba ukáže, že Mozartovi rozuměli nejen Pražané. Rozhovor s Bobem Dylanem Dnes náboženství, zítra otroctví zajímavě kontrastuje s Whiteheadovou úvahou Náboženství a věda.

Ročník 1985

Nejvíce mě zaujali básníci 1. Stanisław Barańczak v Burianově překladu a 2. slovenský básník Ivan Trebichavský.

Ročník 1986

1. Nezapomenutelný text je Může být ďábel spasen od L.Kołakovského a 2. úvodní část I. B. Singerova románu Otrok v překladu L. Šenkyříka. Unikátní Havlíčkův Dopis z Olomouce našel v jeho Politických spisech V. Burian.

Ročník 1987

Skvělou a jasnozřivou Šaldovu úvahu Ve věku železa a ohně jsem už znal, zaujal mě Miloszův Dostojevskij a Sartre.

Tímto výběrem nechci říci, že čtenář nenajde vynikající čtení i na jiných stránkách Ječmínka.

Zbývá říci několik slov o vlastní spolupráci. Na jaře 1984 jsem se chtěl podělit s Václavem Burianem o svůj objev z katalogu olomoucké Univerzitní knihovny: velmi mě zaujalo Sedm listů Melinovi od (mně do té doby zcela neznámého) Josefa Šafaříka. Pro Václava to ovšem žádný objev nebyl. Řekl mi, že Šafařík má mezi čtenáři Ječmínka mnoho ctitelů a že bych o svých úvahách nad jeho knihou mohl pro Ječmínka napsat. Vzhledem k mému zaměstnání na univerzitě nebude považovat za žádnou morální vadu, když tak neučiním pod vlastním jménem. Myslím, že jsem na to řekl: Když se nebojíš ty Ječmínka vydávat, proč bych se já měl bát do něho psát? Ale opravdu jsem se nebál. Fakultní hlídači dobrých mravů jistě o Šafaříkovi v životě neslyšeli a možná by ani v mých myšlenkách o něm nebyli schopni odhalit kacířství. Bezpochyby by se jim nelíbilo, že píšu do úředně nepovoleného časopisu, byl jsem si však jist, že už sami pozorují, jak se trůny vládců nad nimi třesou, a chápou, že nad ideovými zločiny menšího kalibru je nejlépe přimhouřit oči. Nebylo by ovšem dobře, kdybych se dostal do hledáčku státní policie, která by mohla odhalit větší ideové zločiny, na nichž se podílela i moje maminka. Ale věřil jsem, že nějaký anděl strážný nad námi drží ruku. A skutečně, neuplynul rok, nastoupil Gorbačov, čas oponou trhnul a změněn svět.

Do Ječmínka jsem ještě napsal tři články a také jsem v něm uplatnil překlady svých oblíbených filozofů Whiteheada a Poppera. Ovšem okamžik, kdy jsem se rozhodl tisknout v nepovoleném časopise, zůstal v mém životě mezníkem. Jako bych tím podepsal přihlášku do klubu svobodných lidí. Vyjádřil jsem to úpravou Nezvalovy básně:

My z měst, my z venkova, my z hor, my odkudkoli jsme malá zrníčka vsypaná do soukolí velkého kardanu zvůle a blbosti.

Cítil jsem nadále morální závazek se podle toho chovat. Odvážněji jsem sokratovsky kazil mládež, neservilně vyplňoval dotazníky pro kádrování, a jak to kdysi napsal Václav Burian, psával sprostým novinám. Mohl jsem se tak radovat ze svobody už několik let před Listopadem.

Zakončím charakteristikou Aloise Jiráska, která se hodí i na náš časopis:

Král Ječmínek, všech utiskovaných živá útěcha, všech věrných vtělená naděje v lepší budoucnost.

Díky, králi.

Jan Novotný

Obsah Listů 5/2021
Archiv Listů
Autoři Listů