Magdaléna Platzová

Září, růže

Vzpomínka: Jdu po bílé pláni směrem ke stolové hoře, výrazně ohlodané erozí. Kamenný zub vyčnívá nad náhorní plošinu. Je ráno, pod mrakem, ve vzduchu sněhové vločky.

Jestlipak tam dosud je? Ne hora, ale Conchettine. Bojím se, že nevydržela druhou a potom třetí vlnu covidové pandemie, že to vzdala, ani Yvon ji nedokázal udržet. Prodala hotel a odjela.

Už vloni v září přece říkala, jak ji osamělé vězení v zámku, během jara, kdy se nesmělo vycházet, vyčerpalo. Mentálně, finančně i fyzicky.

Jestli tam Conchettine není, zůstala alespoň její nádherná zahrada s růžemi, které kvetou ještě v září a šplhají k oknům pokojů v prvním patře?

Už je to rok, co jsme vystupovali z vlaku v Clelles plni odhodlání a naděje. Všechno mezi námi půjde opravit. Nebude to lehké, ale půjde to. Stačí se hodně milovat, pevně se držet, být blízko u sebe, být bdělí a nenechat žádné nedorozumění už nikdy zapustit kořeny.

Děti byly s námi, všechny tři. I ony potřebovaly zahájit proces hojení.

Rozhodli jsme se, že nový život začneme slavnostně, víkendem v horách. Budeme ubytováni v zámku přebudovaném na hotel, ať mají děti na co vzpomínat. Od nádraží v Clelles je to čtyři kilometry, půjdeme pěšky, dobrodružně, podvečerní krajinou. Když půjdeme dost svižně, dorazíme na místo právě při západu slunce.

Nakonec jsme do mělkého údolí s plochým dnem sestupovali až za šera, zpomalil nás jeden strmý výstup. Před vchodem do hotelu jsme si nasadili roušky. I majitelka (ještě jsem nevěděla, že je to Conchettine) měla zakrytou tvář, když vyšla z kuchyně nás uvítat a zeptat se, zda budeme večeřet.

Nahoru k pokojům vedlo úzké točité schodiště z ošlapaného světlého kamene.

Seděli jsme v jídelně a pili víno, děti usínaly nad talíři. Uložili jsme je do komnaty s obložením z tmavého dřeva, s kazetovým stropem a tapiseriemi, do tří starodávných postelí, a šli jsme se milovat do jiného pokoje, mnohem jednoduššího, který na nás zbyl. Iluze zámku měla nakonec smysl hlavně pro děti. My nepotřebovali postel s nebesy, možná ani postel ne, nové začátky patří na holou zem.

Milovali jsme jinak než dřív, za zvuku slov, která jsme jeden před druhým dosud nevyslovili, která nás vzrušovala a zároveň zakrývala naše zranění. Slova nás uváděla do stavu neosobního vzrušení a spolu se světlem lampy odháněla stíny, které se pletly mezi nás.

Jako první se z paměti vynořila hora. A za ní váhavě další obrazy. Ošlapané schodiště, jídelna s nízkým stropem, kytice na stolech. Zvláštní perspektiva, kterou vytvářel průchod z ložnice do přilehlé koupelny v kulaté věži zámku, jako by se vstupovalo do jiné dimenze.

I náš rodinný víkend z loňského roku se nalézá v jiné dimenzi a v něm zas, jako na grafice od M.C. Eschera, se skrývá má zimní hora.

Bylo to na přelomu října a listopadu, před dvaceti lety. Nikdo tak brzy nečekal sníh. A přece nás ráno po probuzení přivítal pohled na čerstvě zasněžené údolí, nad kterým se tyčil šedý obrys hory.

Do hotelu jsme dorazili už za tmy, ani jsme nevěděli, kde jsme. Byli jsme unaveni po celodenním programu v muzeu města Grenoblu, kam jsme se svým představením přijeli zahájit soubornou výstavu díla Bohuslava Reynka.

Byl s námi český kulturní atašé, který přijel z Paříže, Daniel a Jiří Reynkovi z Petrkova, předsedkyně Společnosti přátel Bohuslava Reynka a Suzanne Renaudové se svojí asistentkou. Z našeho česko-francouzského divadelního souboru nás bylo šest: tři herečky, dva muzikanti a režisér.

Aperitiv se podával v salonku, mezi obrazy, porcelánem, starožitnými hodinami a panen-kami. Asi nám jej, ale to mi dochází až teď, naléval Conchettinin manžel, zatímco paní domu v kuchyni dohlížela na přípravu večeře.

Ten někdo, kdo se mne ptal, zda chci šampaňské nebo bílé víno, nebo bílé víno s ostružinovým likérem, tedy mohl být Yvon. Nevybavuji si, jak vypadal, i jeho žena mi uvízla v paměti jen díky své výrazné tmavé hřívě vlasů.

Yvon, který v jednom antikvariátu v Grenoblu objevil grafiku od Bohuslava Reynka a nechal se jí vést až na Vysočinu, do starého statku v Petrkově. Tou dobou už Reynek ani Renaudová nežili, ale Yvon a Conchettine, která jela s ním, se seznámili s jejich syny Danielem a Jiřím, jemuž se ve Francii říká Michel.

Možná mi Yvonova podoba unikla i proto, že jsem se nad sklenkou bílého vína nepohodla s režisérem. Tvrdil totiž přítomným, že Suzanne Renaudová byla vlastně nakonec v Petrkově šťastná.

Synové Daniel a Jiří se tvářili rozpačitě, jeden z nich pouze podotkl, že rodiče se spíše míjeli, i co se denního rytmu týče. Otec byl ranní pracant a Suzanne noční pták.

Jistě se ostýchali mluvit o matčině stesku po domově, o její osamělosti.

Vybavila se mi jedna věta, kterou o sobě Renaudová napsala. Žena, která se cítí jako zapomenutá kůrka chleba za kredencí, není šťastná, řekla jsem.

Režisér pokračoval o geniu loci Petrkova.

Přesto jsme spolu, druhý den ráno, vyrazili na zasněženou pláň. Potkali jsme se v jídelně, zatímco ostatní ještě spali, a oba jsme se chtěli před návratem do města trochu provětrat.

Pokud vím, šli jsme mlčky, vážili jsme si ticha.

Nedávno jsem režiséra viděla po dlouhé době a vyprávěla jsem mu, jak jsem se po dvaceti letech vrátila do hotelu v Chichilliane. Pamatuje si ještě na naši ranní procházku?

Jak by ne, řekl. Šli jsme asi půl hodiny směrem k Mont Aiguille a pak jsme se vrátili. Bylo mi tě líto, měla jsi na nohou lodičky.

Dnes není za okny sníh, ale kvetou podzimní růže a nebe je modré. Ještě před snídaní jdeme sami dva do místní pekárny, vybavit se na piknik, který vezmeme s sebou do hor. Děti jsme nechali v postýlkách.

Poznávám horu, ale pláň chybí. Snad se vesnice rozrostla natolik, že změnila ráz krajiny?

Při snídani se znovu setkáme se zamaskovanou Conchettine. Ještě si nejsem úplně jista, že je to ona, ale jakmile stočíme hovor na Čechy, hned se vynoří Petrkov, Reynek a Renaudová a je po pochybách.

Zlíbala bych ji i s její šedivou hřívou, nebýt covidu. Jsem šťastná, že se mi podařilo vyřešit hádanku, která mne tlačila, vyloupnout kousek tajemství z jednoho z mých předchozích životů a spojit jej s tím, co prožívám teď. Každý takový průchod, krůček k celku, k celistvosti, přináší úlevu. Jako by se obnovil spoj v mozku stiženém poruchou. Jak jen jsem mohla tak zapomenout?

Toto jsem byla a toto jsem.

Toto jsi ty.

V tu chvíli věřím, že i náš společný život se brzy zacelí, přes všechny rány, které jsme si zasadili.

Je třeba vložit prsty do té bolesti a jít dál a hloub, až už nebudem, ani my, ani naše rány, ty vezmem s sebou, jak píše Rumi, je nutné zničit se po cestě k znovuzrození. Rozbít se jeden o druhého.

Ale hlavně je třeba být vděčni v tomto krásném, poklidném ránu, kdy se na svazích pasou koně a v hájku u cesty dřímají prasátka. Jejich pospolitost je, na rozdíl od té naší, bezchybná. Prasátka leží pod stromy ve vyhrabaných důlcích, v chumlu, velká mezi malými, tělo na tělo. Když se jedno z nich potřebuje vyčůrat nebo podrbat, vymotá se opatrně z měkkých těl, vzdálí se a pak se zas tiše vrátí, zasune se do tepla mezi své.

Kolem poledne obcházíme horu podél úpatí, bílé valouny nám chrastí pod nohama. Na jaře se přes ně valí voda.

Odpoledne trávíme v zahradě zámku, mezi růžemi, rozmarýnou a levandulí. U bazénu s horskou vodou, ledovou až to bolí. Dokážou do ní skočit jen děti, otužilé letním koupáním v řece, my dva se raději vyhříváme.

V čase svačiny objednám v kuchyni čaj a pak jej nesu k bazénu, opatrně stoupám bosa po kamenných schodech, porcelán na podnose cinká. Z pekárny máme borůvkový koláč.

Jak je vše křehké a průzračné. Jak bohatý je tento den.

Před večeří se mi podaří odchytit Conchettine, jen na chvilku, než musí zpátky do kuchyně. Má tu na výpomoc jen jednu kuchařku a hotel je plný lidí, všechny stoly v jídelně jsou obsazené.

Sama od sebe začíná mluvit o Yvonovi, který zemřel před šestnácti lety.

Nikdy mi nepřestal chybět, říká.

Šestnáct let to tady táhnu sama, tenhle hotel, který jsme vybudovali spolu, my dva, z úplné zříceniny. Nedovedete si představit, co to bylo za dřinu.

Ani teď se celé dny nezastavím, jsem na všechno sama. Někdy toho mám dost, jsem unavená, nejradši bych to prodala a někam utekla, ale nemohu. On je tu se mnou.

Nikoho jsem po něm už nechtěla.

Před hotelem stojí velký tmavý balvan s nápisem věnovaným Yvonovi. A v zasklené vitrince u vchodu, vedle cedulky s cenami pokojů a denním menu, je rukou napsaná báseň o lásce a věrnosti.

Druhou noc se nám stíny nedaří tak snadno odehnat.

Jeden malý obrázek od Michela Reyneka, jak ve Francii říkali Jiřímu, visí vedle krbu v salonu, který je zároveň recepcí. Tady jsme kdysi měli náš aperitiv.

Teď tu platíme závěrečný účet a povídáme si s Conchettine. Je neděle ráno, majitelka hotelu má dobrou náladu. V jídelně už se sklízí po snídani, hosté odjíždějí, brzy si bude moci odpočinout.

Do našeho odjezdu zbývá pár hodin. Už jsme si zabalili, batohy máme složené u paty schodiště. Půjdeme ještě na malou procházku, pak se najíme a vyrazíme na vlak.

Conchettine navrhuje, že nás do Clelles odveze autem, ušetří nám to spousu času.

Pak si povídáme o knížkách, které napsala o svojí italské rodině, hlavně o dědovi, který přišel do kraje Trieve z jihu Itálie.

Přibíhá syn, z dětí nejstarší, a volá tě. Jedna z holčiček se zranila. Volá tebe, protože ví, že já se vždy příliš rozruším.

Vycházím za tebou na dvůr vysypaný štěrkem, kde leží naše devítileté dítě s krvavou nohou. Ohromný kamenný erb, který byl opřený o zeď zámku, jí spadl na palec. Ani moc nepláče. Ale ty jsi úplně bledý, nikdy jsem tě neviděla tak bledého a nešťastného.

Je to zlé, říkáš. V tvém hlase slyším strach.

Ty jsi mne vždy uklidňoval, ať šlo o dětská zranění nebo nemoci. Nikdy jsi nepanikařil jako já. Tvůj vystrašený hlas mne přesvědčí, že je konec, naše holčička přijde o nohu.

Vše se rozpadá.

Někdo z hotelu volá záchranáře.

Někdo mi dává napít vody.

Conchettine není vidět, je zalezlá do nitra domu. Nechce s tím nic mít. A přitom to byl její kamenný erb, její hloupý kus pískovce s figurou medvěda, který spadl dítěti na nohu.

Naposled vidím horu ze zadního okénka sanitky. Sedím u hlavy dcery, která je připoutána k lehátku, a o všechno se živě zajímá.

Komentuje modré světélko, zvuk houkačky, přístroje kolem lůžka.

Erb jí prý sám spadl na nohu, jen o něj lehýnce zavadila prstem.

Trvá na svém, i když je všem jasné, že na něj musela vylézt a svou vahou jej odstrčit od zdi. Jinak by se kamenná deska nemohla otočit o sto osmdesát stupňů a dopadnout na záda tváří k nebi.

Nikdy se nepřizná.

Na západě se sbírají dešťové mraky.

Od zítřka meteorologové ohlašují nástup podzimu, náš víkend byl posledním zábleskem léta.

O několik hodin později je palec zrengenovaný, kosti naštěstí zůstaly celé, je očištěný, zašitý a ovázaný. Taxíkem přejíždíme z nemocnice v Grenoblu na nádraží, kde čekáš ty, se zbytkem rodiny.

Nic neprojde bez trestu, nic. Ale pykají hlavně nevinní.

Už je to rok.

Palec je zahojen, jen nehet zůstal hrbolatý, jak pomalu dorůstal přes zraněné lůžko.

To ostatní nejde tak snadno.

Magdalena Platzová (1972), prozaička, autorka dramatických textů, knih pro děti a novinářka. Autorka románů Aaronův skok (2006), Anarchista (poznámky k románu) (2013). Druhá strana ticha (2018) aj.

Obsah Listů 5/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Magdaléna Platzová

Září, růže

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu