Jan Němec o básni Vladimira Nabokova

Básníci a vykladači (XXIX)

Vladimir Nabokov

Ut pictura poesis

M. V. Dobužinskému

Vzpomínko, šípe zářivý,
vyhnanství proměň rukou jemnou,
obrazy staré, prochvějte mnou:
nezemské, větřné zálivy,
v nichž petrohradské mraky dýmí,
ohrady s kouty zapadlými
a dobrotivé tváře lamp…
Tam nad mou Něvou, vzpomínám,
jak tužky šrafující stíny
smrákání tiše šustěla.

To všechno malíř lehkým štětcem
mi před očima načrtal,
snad je to chvilka, kdy tak měkce
ten vítr do tváře mi vál,
jejž v listech slétajících k zemi
zobrazil, v mracích rozvířených,
kdy šum plul po nábřeží dál,
v mlze se zvony ozývaly –
měď rozhoupaly katedrály…

Za domem dvůr, dobře ho znám!
Ta nízká zídka! Dva kroky jen –
a vstoupit, vklouznout, postát tam
u hranic dříví, tam, kde svůj sen
závěje sní si, nebo jít
až pod arkádu, ke kanálu,
tam, kde se v granitovém rámu
pevnost a Něva modrají.

1926
přeložil Petr Borkovec

Nabokova v županu básníka jsem poprvé zahlédl, když u nás vyšel jeden z jeho zapeklitějších románů Bledý oheň. V srdci tohoto ohně totiž praská stejnojmenná poéma o čtyřech zpěvech, dílo jistého Johna Shadea. Ten je ovšem po smrti a jeho díla se zmocní horlivý vykladač Charles Kinbote. Román se tak rozvíjí v podobě podrobného a poněkud úchylného komentáře k básni. Zatímco ta čtyřicetistránková poéma mi přišla krásná, po zbytek románu jsem se cítil nesvůj. Jako všichni velcí autoři, Nabokov je nejotravnější tehdy, když až příliš spoléhá na to, co je mu vlastní. V jeho případě stylistické perpetuum mobile, literární hra a neukojitelný interpretační apetit, který s ním většina čtenářů – nepatří-li ke zvláštní rase nabokologů – sdílí jen zčásti.

Buď jak buď, když jsem kývl na nabídku napsat pár slov k básni „Ut pictura poesis“, neuvědomil jsem si včas, že tím ze sebe nevyhnutelně dělám Charlese Kinbotea. „Dovolím si tvrdit, že bez mých poznámek Shadeův text jednoduše postrádá lidskou pravdivost,“ zpravuje nás ten dobrák hned v úvodu.

Kinbote by mohl postupovat zhruba takto:

Verš č. 1. Vzpomínko, šípe zářivý… Vzpomínka se podobá zářivému šípu, neboť stejně jako šíp zasahuje přímo střed terče. Člověk je podobně jako terč soustava soustředných kružnic a v jeho středu, „na desítce“, není než prázdno. Šíp drahé vzpomínky nás zasahuje právě do tohoto prázdného místa, do tohoto chybění, či vyhnanství, jak to pojmenovává verš č. 2.

Verš č. 2. Vyhnanství proměň rukou jemnou… Zde bychom básníkovi mohli pedantsky vytknout rozpor, neboť šíp není něco, co by mělo jemné ruce. Některé šípy jsou samozřejmě opatřeny peřím, aby v letu držely směr, ale jejich síla se i tak hromadí v hrotu, kterým loupají kůru stromů nebo se zakusují do masa zvířete. Básníkovi však nejde o šíp, ale o vzpomínku, k níž šíp přirovnal pouze dočasně, a nyní chce vyvolat především něhu paměti, ten samet, kterým mají ti šťastnější z nás vyčalouněno v hlavě. To stvrzuje následující verš.

Verš č. 3. Obrazy staré, prochvějte mnou… Náš autor tu přirozeně nemá na mysli obrazy v rámu, zaprášené artefakty výtvarného umění, ale obrazy jako cosi unikavého, éterického, co naopak zarámovat nelze, neboť se to skládá napůl ze vzpomínky a napůl ze snu. Rámem takového obrazu může nejspíš být právě jen bílá stránka. Tento výklad podporuje i titul básně. Ut pictura poesis, říká už Horatius ve skladbě O umění básnickém, jednom z klasických klenotů našeho písemnictví, bez nějž si nejde představit další vývoj evropské literatury. Báseň se podobá obrazu, tvrdí Horatius, báseň je jako obraz. (Mezi námi, je to trochu stará veteš, spíš bych připomněl, co Horatius píše o kousek dál, tedy bonus dokmitat Homerus, v mém volném překladu: „I Homér si občas dáchne“. Horatius tím chce říct, že i vynikající básník občas napíše podřadný verš. Není to náhodou hned ten následující s tím protivným, artificiálním „ř“ namísto „r“?)

Verš č. 4. Nezemské, větřné zálivy… Co jsou ty zálivy? Abychom pochopili celkový vztah, který měl Nabokov k Petrohradu a k nábřežím kolem řeky Něvy...

Ale nechme Kinbotea být. Komentátoři se podobají lidem, kteří provádějí experimenty na zvířatech – byly zaznamenány případy, kdy báseň svému vykladači olizuje ruce ještě těsně před tím, než jí vyřízne hlasivky. K Nabokovově básni „Ut pictura poesis“ se vlastně nedá říct nic moc jiného, než že to je celý Nabokov. Tak jako se říká dětem, když provedou nějakou vcelku roztomilou pitomost: no to jsi celý ty.

To jsi celý ty, Vovo. Mám pocit, že jeden z tvých nejlepších textů vůbec, autobiografická próza Promluv, paměti je vlastně jen pozdním rozvedením těchto tří slok. Máš tak rád Rusko mezi vzpomínkou a snem! Tak rád maluješ lehkým štětcem do mlhy a díváš se, jak se barvy rozpíjejí. Kinbote má pravdu, že šíp vzpomínky zasahuje prázdnotu v srdci. Zasahuje ji tak jistě, jako by byla zmagnetizovaná na doživotí.

Jan Němec

Vladimir Nabokov (1899–1977) byl ruský prozaik, dramatik, esejista, básník a překladatel. Jeden ze zásadních autorů ruské i světové literatury 20. století.

Jan Němec (1981) je prozaik a esejista. Pracuje jako redaktor literárního časopisu Host. Autor např. románů Dějiny světla (2013) a Možnosti milostného románu (2019).

Obsah Listů 5/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Němec o básni Vladimira Nabokova

Básníci a vykladači (XXIX)

Vladimir Nabokov

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu