Ondřej Vaculík

Milá paní učitelko!

Nahlížím do tatových Milých spolužáků – Knihy dělnické; čtu v ní, co Vám tata psal ze Zlína před osmdesáti lety, 9. 10. 1941. Bylo mu patnáct let: „Nezdá se mi vůbec, že bych byl v angličtině za ostatními, čtu tak jako oni a zvláště mě rozradovalo, že má výslovnost je skoro správná. (V roce 1985 tata k tomu poznamenává: Za celý rok předtím, co jsem se učil sám, jsem totiž angličtinu nikde neslyšel. Bohužel mi tehdejší výslovnost zůstala dodnes.) Mrzí mne, že v němčině se učíme to, co v první měšťance. (…) Téměř každý den jsme půl dne ševci, máme samé ševcovské předměty, ale to mne docela baví, nikdy dřív mne nenapadlo, že by mne mohla zajímat bota, kůže, ale to je asi tím, že jsem si řekl, když jsem zde, je třeba, aby mne to bavilo.“

Milá paní učitelko, v jednom Vašem dopise tatovi píšete: „Poznala jsem, že mají-li se lidé sdružit ke společné práci, předpokládá to jakousi dávku inteligence.“ – Pro naši demokracii dvojnásob důležité, ale dávka je nedostatečná.

Zemřel na pódiu Milan Lasica. Na něho se Satinským jsme se spolu kdysi, když jste ještě více viděla, a oni ještě směli, dívali v Brumově v televizi, černobílé a notně zrnící, sotva v ní byli k poznání. Byli mladí a Vám se jejich humor líbil, označila jste ho za lidově intelektuální. Obyčejná témata všedního života rozvíjeli do absurdních souvislostí.

Milanu Lasicovi bylo 82 let a skácel se až po svém vystoupení, při třetí děkovačce. Takovou smrt by si prý přáli všichni herci a zpěváci. V jednom rozhovoru Lasice řekl: Máme se dobře a jsme rozmazlení. – Myslím si to také. A platí to, přestože nás zachvátila a stále zužuje pandemie virového onemocnění, podobného chřipce, ale v mnohých případech chřipce velice těžké, smrtelné, kdy člověk nemůže dýchat. Nazvali to covidem-19. O tom Vy možná víte. Chodíme proti tomu na očkování.

Přemýšlím o Lasicovi, spíš o jeho náhlé a záviděníhodné smrti – ale nikdo na ni nebyl připraven. Měl jsem kolegu Láďu, a ten v sobotu ráno posnídal, vstal od stolu, chtěl zanést hrnek a talířek do dřezu, a cestou, v půli místnosti, se skácel a byl mrtev. Nebylo mu ani padesát. Sice podobná smrt, ale vůbec není krásná. Přímo strašná pro tu rodinu.

Vy i tata s mamou jste umírali ve vysokém stáří postupně. Tata žít ještě chtěl, ale mama už ne, strachovala se, aby ji tu Pán Bůh nezapomněl.

Říká se, nevíme dne ani hodiny. Což nejprve nám zní jako filozofická sentence, která až s lety důrazní a stává se výstrahou. Přemýšlím, co byste mi asi psala, kdybyste mi teď psala. Nabádat mě, abych studoval a učil se jazyky, už nemá smysl. Nedosáhl jsem žádného vzdělání a už to začíná být i jedno.

Na smrt myslím téměř denně a v duchu se s ní radím. Je mi 67 let a obávám se, že jsem si toho příliš mnoho nechal do závěru života. Mnoho jarých let jsem promrhal na jakémsi díle, které se mi dneska jeví jako nedůležité.

S úzkostí vcházím do bytu ve Veletržní, který zůstal ve stavu, jak jste ho Vy ještě znala. Přibylo krámů. Naši v něm bydleli od roku 1956 až jara 2015. Tata toho roku zemřel v Dobřichovicích a mama pak ten byt jenom navštěvovala, nespala tam, bydlela už v Dobřichovicích, kde se o ni Janek vzorně staral.

Interiér velkárny, tedy tzv. tatovy pracovny, se stěhuje do nových prostor Památníku národního písemnictví v Litoměřicích, do bývalých kasáren Pod Radobylem. V těch kasárnách jsem byl u ženistů na vojně. A Vy jste mně tam psala dopisy. Vystěhovávám skříně, vyklízím šuplíky a probírám všechny dokumenty, závažné i kuriózní. To samé dělá Janek v Dobřichovicích, aby v části domu, kde bydleli naši, mohly bydlet jeho děti. Možná si s Jankem oba říkáme: Vy jste si umřeli, a nám jste tu nechali celý Váš dlouhý život; na naše už dosti stará kolena. Bratr Martin zůstal žít ve Francii.

Mohla byste mi prosím poradit, co ještě mám udělat? Nebo co naopak už nemám dělat, abych stihl udělat to, co bych dělat měl. Umím to rozeznat?

Horší je, že pracovat se mi chce vždycky jenom dopoledne, to chodím sem a tam a nevím, co mám dělat dřív. Což vede ke zbrklému konání něčeho, co ani nemusí být. Odpoledne jsem tak unavený, zvláště po tom covidu, že nic nestojí za tu námahu. A lze to odložit.

Ano, dá se to odložit – ale na druhé straně „pomni, že prach jsi a v prach se obrátíš“, hned se napomenu. Konej, dokud ti to Pán Bůh umožňuje.

Vy jste v Boha nevěřila. Víru jste pokládala za šalbu, důmyslnou demagogii na ovládání lidí. Byla jste zakládajícím členem pokrokového Spolku přátel žehu. Celý život jste jim platila příspěvky. A přesto jejich příspěvek na Váš pohřeb byl naprosto zanedbatelný.

Nejméně až do devadesátky jste s lupou četla časopis Vesmír. Od Vás jsem se dozvěděl cosi o kyselině trinitrokarboribonukleové, nebo tak nějak, kterou vyvinuli nebo objevili američtí vědci v souvislosti s léčbou rakoviny.

Ameriku jste ctila, její svobodu, schopnosti a pozitivní vliv na náš omezený svět. Americe jste věřila.

Zvláštní věc: Mama, která věřila Vám, pak k stáru Ameriku naopak zavrhla s tím, že všechno zlo pochází z Ameriky, a naopak věřila Putinovi. Že už jedině Putin ví, jak to má být a co je správné.

S Jankem jsme tomu nejprve nemohli uvěřit, myslí to vážně? Druhým zlem pro ni byl George Soros, jako americký Žid, jenž penězi kazí svět. Ale pak jsme si na to zvykli, nepřeli se s ní, prostě tak tomu věřila.

V jednom dopisu do Zlína tatu napomínáte: „Podle Peroutky se otázky dávají a na otázky se odpovídá. Ty mi však zásadně neodpovídáš na žádné otázky. Ptala jsem se Tě, máš-li už stipendium se zpětnou platností a vystačíš-li s tím, co máš. Chtěla bych vědět, kolik Ti mám měsíčně připoslat, zdali Ti postačí například pět set korun. (…) Dostáváte mléko?“

Milá paní učitelko, rád bych Vám na nějaké otázky odpověděl i za tatu: Pět set korun mu podle mého postačilo a mléko asi dostávali.

Váš Ondráš

Paní učitelka Anděla Svatoňová se narodila v roce 1892 v Luhačovicích, učila v Brumově na obecné škole. Tam také rozpoznala nadání mého taty Ludvíka Vaculíka. Koupila mu housle, učil se u ní psát na psacím stroji, půjčovala mu knihy. Podporovala ho ve Zlíně v učení u Baťů, dopisovali si. Tata jí na některé dopisy zapomínal odpovědět, což ji mrzelo. Nyní to tedy poněkud napravuji. Celý život naši rodinu podporovala. Zemřela v roce 1987, bylo jí devadesát pět let.

Ondřej Vaculík (1954) je publicista, fejetonista Listů.

Obsah Listů 5/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

Milá paní učitelko!

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu