Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 5 > Zdeněk Víšek: Maďarsko 1956 v proměnách času

Zdeněk Víšek

Maďarsko 1956 v proměnách času

Letošní 65. výročí zahájení maďarského protikomunistického povstání na sklonku října 1956 je příležitostí k ohlédnutí, jakým způsobem probíhaly politické změny v tehdejší Maďarské lidové republice (MLR) v závěru 80. let 20. století, bez nichž by politická, společenská a morální rehabilitace povstání, jež do té doby bylo označováno za „kontrarevoluci“, či dokonce „fašistické řádění“, nebyla možná.

80. léta a čas uvolňování

Politický vývoj v druhé polovině osmdesátých let 20. století v Maďarsku se výrazně odlišoval – s výjimkou situace v Polsku – od poměrů, které tehdy panovaly ve většině zemí Varšavské smlouvy. Zatímco v NDR, Československu, Bulharsku a především v Rumunsku se u moci stále držely autoritativní komunistické režimy, které nepřipouštěly ani náznak opoziční politické činnosti, v Maďarsku – a to přibližně od podzimu 1987 – se postupně aktivizovaly opoziční síly (především z řad tvůrčí inteligence), které s nebývalou otevřeností kritizovaly především (podle jejich názoru) ekologicky závadnou a pro maďarskou stranu nevýhodnou výstavbu vodního díla Gabčíkovo-Nagymaros, později i postavení maďarské menšiny v rumunském Sedmihradsku, jež byla vystavena hrozbě brutální asimilace ze strany Ceau?escova režimu.

Na podporu sedmihradských Maďarů, kteří začali odcházet z Rumunska do Maďarska, i proti dostavbě vodního díla Nagymaros se konaly v Budapešti v létě 1988 dokonce oficiálně povolené demonstrace za účasti desetitisíců občanů.

Poněkud odlišné bylo vždy také postavení Maďarska, třebaže nejvyšší stranický představitel János Kádár neměl až tak „nezávislé“ ambice jako rumunský diktátor Nicolae Ceau?escu, a proto ani „jeho“ Maďarsko se například (společně s dalšími socialistickými státy) nezúčastnilo letních olympijských her v Los Angeles1984, kdežto rumunští sportovci na nich slavili nebývalé úspěchy.

Bývalá Maďarská lidová republika a tehdejší západní země byly – na poměry zemí Varšavské smlouvy – vždy poměrně úzce propojeny ve vzájemných ekonomických, kulturních i sportovních vztazích, což se projevilo i tím, že v létě roku 1986 se v Maďarsku konaly závody vozů Formule 1 a na budapeštském Nép-stadionu vystoupila britská rocková skupina Queen, což bylo například v Husákově Československu nemyslitelné.

Již mnoho let předtím se Maďaři také těšili v rámci Kádárova systému „gulášového socialismu“ nebývalým ekonomickým i kulturním svobodám, takže v ulicích Budapešti i dalších měst čeští a slovenští turisté mohli spatřit nejen soukromé taxíky, obchody a restaurace, ale i některé západoevropské časopisy prodávané v běžných novinových stáncích.

Záporem tohoto jinak pozitivního společensko-hospodářského vývoje bylo ale zvyšující se zadlužování u západních bank a dalších věřitelů, což bylo příčinou hospodářských problémů Maďarska v pozdějších letech.

Patrně nejzávažnějším maďarským vnitropolitickým problémem na přelomu let 1988 a 1989 se ale stalo postupné přehodnocování Sověty krvavě potlačeného povstání z podzimu 1956 a rehabilitace později popraveného premiéra Imreho Nagye.

Porážkou údajné „kontrarevoluce“ ovšem legitimoval desítky let své postavení i moc komunistické strany dlouholetý generální tajemník Maďarské socialistické dělnické strany (MSDS) János Kádár, jenž jako nejvyšší představitel MSDS byl faktickým vládcem Maďarska v letech 1956–1988. Až jeho odchod z vedení strany v květnu 1988, kdy byl vystřídán umírněným reformistou a předsedou vlády Karoly Grószem (1930–1996), umožnil otevření politické diskuse o hodnocení událostí na přelomu října a listopadu 1956, i když tento vývoj nebyl vždy přímočarý, neboť i sám Grósz ještě na podzim 1988 odmítal právní rehabilitaci I. Nagye jako politika, který „porušil zákony země“, a veřejné připomínky 30. výročí popravy bývalého maďarského premiéra a jeho druhů byly v červnu 1988 v Budapešti rozehnány policií za pomoci obušků.

Hlavním námětem této studie je připomenutí dynamiky vývoje onoho přehodnocování i reflexe, jakým způsobem o změnách hodnocení maďarského povstání referoval deník ÚV KSČ Rudé právo, které pochopitelně tento proces nevítalo, neboť vývoj v Maďarsku nabízel určitou – zatím jen časově vzdálenou a spíše pouze hypotetickou – možnost i pro změnu hodnocení „porážky kontrarevoluce“ v Československu v důsledku vojenské intervence 21. 8. 1968. To ovšem u tehdejšího vedení KSČ vyvolávalo vážné obavy, neboť přehodnocení Pražského jara 1968 by mělo fatální politické (a možná i trestně-právní) následky pro představitele pozdně normalizačního režimu v ČSSR, jehož symboly se stali dlouholetý generální tajemník ÚV KSČ Husák a v prosinci 1987 jeho nově zvolený nástupce Jakeš.

„Stíny kontrarevoluce“

Určitým přelomem v procesu přehodnocování událostí maďarského podzimu 1956 se stalo již zmíněné násilné potlačení vzpomínkových akcí, k nimž došlo 16. 6. 1988 na některých místech v Budapešti – v den 30. výročí popravy Imreho Nagye.

Rudé právo o této události informovalo s určitým zpoždění až 20. 6. 1988 v článku Stíny kontrarevoluce: V den smrti exponenta událostí z roku 1956 Imre Nagye (16. června) se shromáždilo asi 400 lidí na hřbitově, kde je pochován. Na hřbitově nedošlo k žádným incidentům. Odpoledne se však skupina asi o stovce lidí shromáždila na náměstí Hrdinů, kde chtěla uspořádat demonstraci. Bezpečnost zahájila legitimování účastníků, načež se skupina rozešla. Další skupina se sešla u památníku představitele protihabsburského povstání 1848 Lajose Batthyanyho. Jedna z přítomných osob napadla příslušníka Bezpečnosti (…)

Nejznámějším maďarským politikem v první polovině roku 1989 se postupně stal Imre Pozsgay, někdejší generální tajemník Vlastenecké fronty, což byla obdoba čs. Národní fronty, který jako první člen vedení MSDS začal prosazovat revizi událostí roku 1956.

Rudé právo informovalo 1. 2. 1989 o vystoupení I. Poszgaye ve věci přehodnocení maďarského povstání i o následné nesouhlasné reakci generálního tajemníka Grósze burcujícím titulkem Jednota strany především.

Imre Pozsgay, člen politického byra ÚV MSDS, prohlásil, že historická komise ustavená ústředním výborem MSDS „na základě dosavadních výzkumů vidí události roku 1956 jako lidové povstání proti oligarchické a národ ponižující formě moci“.

Na toto politicky převratné i výbušné Pozsgayovo stanovisko reagoval K. Grozs svým prohlášením, které bylo rovněž 1. 2. 1989 otištěno Rudým právem: O tom, jaké politické závěry vyvodíme z vědeckého hodnocení, není možné rozhodovat předem, závěry nevyvodí jediný člověk, ani jedna komise, ale ústřední výbor. Možná, že komise má dokumenty, které ji opravňují k takovému hodnocení, já jsem se však s takovým dokumentem dosud nesetkal.

Tato Rudým právem zveřejněná polemika dvou členů vedení vládnoucí zahraniční komunistické strany byla v dosavadní praxi normalizační publicistiky dosti unikátní. Zároveň spor o výklad událostí roku 1956 svědčil o hlubokých rozporech v čele maďarské komunistické strany i o slábnoucím postavení K. Grozse jako generálního tajemníka.

Hodnocení s odstupem jedné dekády

Názorovými postoji klíčových politiků i dílčími fázemi maďarského společensko-politického pohybu v letech 1988–1989 se zabývala například odborná publikace Dějiny Maďarska, kterou napsal historik Laszlo Konter v roce 1999.

V listopadu 1988 Grósz přenechal premiérské křeslo dosud mladému Miklosi Némethovi, jenž se navzdory jeho očekávání nestal povolným nástrojem, nýbrž jedním ze strůjců transformace. Mohl využívat úspěšného manévrování Poszgaye, jenž se stal nevyzpytatelnou postavou politiky reformního komunismu, když od konce roku 1988 prohluboval rozpory uvnitř strany spoustou veřejných prohlášení. Nejpozoruhodnější bylo, že v nich porušil tabu o roce 1956, když prohlásil, že se nejednalo o „kontrarevoluci“, ale o „lidové povstání“, a naléhal na nastolení pluralistického režimu. Ten byl legislaturou ratifikován 11. ledna a stranou uznán o měsíc později, 11. února 1989.

V té době se vývoj v Maďarsku začal nepřímo dotýkat i situace v ČSSR, neboť maďarští intelektuálové se výrazně solidarizovali s Václavem Havlem po jeho uvěznění v lednu 1989. Maďarská televize dokonce 17. 4. 1989 odvysílala rozhovor s Alexandrem Dubčekem, který se kriticky vyslovoval o politice normalizace v Československu. I v Maďarsku začaly sílit hlasy, aby byla oficiálně odsouzena účast na intervenci proti ČSSR v srpnu 1968, což se nakonec stalo prohlášením vedení MSDS, jež bylo vydáno těsně před 21. výročím „vstupu vojsk“ v srpnu 1989.

Citovaná publikace Dějiny Maďarska popsala další vývoj vnitropolitické situace následujícím způsobem: Při květnové rekonstrukci kabinetu byla většina Grózsových stoupenců nahrazena pragmatickými reformátory Némethova ražení, jejichž hlavní snahou bylo zajistit, aby ještě před úplným rozpadem starých institucí byly vytvořeny kontury nového a efektivního systému. V několikaměsíčním mocenském vakuu mezi ukončením diktatury strany a vznikem nové pluralitní mocenské struktury byla tato skupina schopna se stát rozhodující politickou silou. Koncem června se první tajemník musel spokojit s tím, že byl vedle Németha, Pozsgaye a Nyerse pouze jedním ze čtveřice na špici strany – za dané situace tento krok straně zdaleka nevrátil podporu lidu, zato však silně oslabil postavení zastánců tvrdé linie ve straně a napomohl jejímu rozpadu. Zakladatel strany se toho již nedožil. Počátkem května 1989 byl Kádár uvolněn ze všech svých funkcí a zemřel 6. července – ve stejný den, kdy byl Nagy oficiálně rehabilitován.

Opožděný obřad

Pohřeb Imreho Nagye, který se konal 16. 6. 1989 na náměstí Hrdinů v Budapešti a byl přenášen maďarskou televizí i rozhlasem, se stal mohutnou politickou demonstrací, které se zúčastnilo přibližně 250 000 účastníků. Pohřbu se zúčastnilo rovněž vedení země v čele s předsedou Národního shromáždění Mátyásem Szűrösem a předsedou vlády M. Némethem. Pohřbu byli přítomni zástupci maďarské emigrace i členové zahraničního diplomatického sboru, včetně československých diplomatů, což bylo poněkud překvapivé, neboť československými sdělovacími prostředky byl dosud I. Nagy líčen jako revizionista, zrádce, či přímo kontrarevolucionář.

Z řečníků vystupujících nad rakví Imreho Nagye a jeho popravených druhů na sebe největší pozornost strhl dnešní předseda maďarské vlády, tehdy však neznámý šestadvacetiletý Viktor Orbán, zastupující liberální hnutí FIDESZ, jenž ve svém radikálním projevu požadoval odstranění komunistického režimu, vypsání svobodných voleb a odchod sovětských vojsk z Maďarska.

Rudé právo popsalo 17. 6. 1989 průběh pohřbu s neskrývaným znepokojením: Smuteční akt na náměstí Hrdinů měl sice klidný průběh, v projevech u katafalku však zazněly hlasy očerňující socialistický vývoj Maďarska i otevřené výpady proti existenci MSDS, politice Sovětského svazu v padesátých letech a přítomnosti sovětských vojenských jednotek v zemi. Tyto pasáže projevů nebyly v souladu s deklarovaným úsilím o národní usmíření.

Pohřeb I. Nagye, jehož právní rehabilitace 6. 7. 1989 byla již spíše formalitou, představoval vrchol snah o politickou rehabilitaci událostí roku 1956 a zároveň svědčil o naprostém politickém a ideovém kolapsu MSDS, která na pohřbu – jako politická strana – své zastoupení neměla, třebaže její vysoce postavení členové se jej zúčastnili, včetně I. Pozsgaye.

Tento asi mediálně nejvýraznější politik „maďarského jara 1989“, jenž rád poskytoval rozhovory nejen západnímu tisku, ale i Svobodné Evropě, ovšem nejpozději od podzimu 1989 – přes veškerou svou halasnou radikalitu, které věnoval pozornost i Miloš Jakeš ve svém známém projevu na Červeném Hrádku – začal postupně ztrácet svůj vliv a v maďarském politickém životě po roce 1990 se již výrazněji neuplatnil. Zemřel ve věku 82 let roku 2016.

Fojtíkova reakce

Na vývoj v Maďarsku s rostoucí nevolí reagovali především představitelé NDR, Rumunska a ČSSR, kteří se obávali – a nakonec i oprávněně – možných dopadů maďarské vnitropolitické situace na jejich režimy.

Obavy ze situace v MLR vyjádřil ještě téhož dne, kdy se konal Nagyův pohřeb, člen předsednictva a tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík, a to na shromáždění v Košicích, jež se konalo u příležitosti 70. výročí vzniku tzv. Slovenské republiky rad z roku 1919.

Jan Fojtík, jenž vystupoval stále otevřeněji jako odpůrce Gorbačovovy přestavby, ve svém projevu mimo jiné řekl: Zkušenosti z roku 1968 nás vybízejí nepodléhat iluzím, žádnému sebeklamu. Pod praporem obrody socialismu se v nejednom případě stavějí jeho odpůrci, kontrarevoluční síly. To se v současné době odehrává v Maďarské lidové republice. Nevybíravé útoky na soudruha Jánose Kádára, na celou politiku Maďarské socialistické dělnické strany, na socialismus naplňují stránky tisku této země, ozývají se na legálních shromážděních a nechybějí na nich ani útoky na naši stranu a naši zemi. Kontrarevoluce se zpravidla odívá do nacionalistického hávu (…)

Doufáme, že síly oddané socialismu se v Maďarské lidové republice zmobilizují. Upřímně si to přejeme. A zajisté si to přejí pokrokoví lidé nejen u nás. V pietním pohřbu Imreho Nagye, který se dnes konal v Budapešti, by určité kruhy na Západě viděly symbolický pohřeb socialismu v této zemi. Věříme, že bude naopak aktivizovat ty, kteří budoucnost Maďarska spojují se socialismem. (RP 17. 6. 1989)

Jan Fojtík tehdy nepochopil (a nepochopil to patrně dodnes), že násilně vnucovaná nedemokratická moc, kterou on a jiní komunističtí „nejvyšší představitelé“ nazývali „socialismem“, velké většině občanů zemí sovětského bloku z ekonomických, politických i morálních důvodů prostě nevyhovovala, a proto byla nakonec – díky mimořádně pří­znivým mezinárodním okolnostem – svržena, respektive se sama rozpadla. To byla podstata všech „kontrarevolucí“ v zemích pod sovětskou nadvládou – ve východním Německu (1953), Maďarsku (1956), Československu (1968) a Polsku (1980–1981) – i událostí během „roku zázraků“ 1989.

Oficiální oslavy povstání

Za jakési završení procesu přehodnocování maďarského povstání lze považovat státní oslavy 33. výročí revoluce 23. 10. 1989, kdy byl název státu změněn na Maďarská republika, čímž se maďarská společnost symbolicky rozešla s komunistickou minulostí. Již na počátku října 1989 se rozpustila i sama MSDS, která se změnila na Maďarskou socialistickou stranu – tedy nekomunistickou stranu sociálně demokratického typu.

Předseda Národního shromáždění Mátyás Szűrös, jenž se stal dočasným prezidentem, pronesl k desetitisícům občanům, kteří se 23. 10. 1989 shromáždili před budovou parlamentu v Budapešti, projev, jímž se přihlásil k politickým tradicím Maďarské republiky vyhlášené roku 1946 a zvláště vyzdvihl „historické aspirace lidového povstání a hnutí za národní nezávislost z října 1956“, čímž tak vůbec poprvé nejvyšší maďarský ústavní činitel vyjádřil uznání podzimnímu ozbrojenému povstání.

Rudé právo, jež o den později projev tehdejší hlavy maďarského státu komentovalo, ovšem v rámci svého politicky neměnného hodnocení „kontrarevoluce v Maďarsku“, uvedlo, že prezident Szűrös se „jediným slovem nezmínil o kontrarevolučních souvislostech událostí“.

Závěr tendenční reportáže Rudého práva byl pak zakončen odstavcem, který se stal bezděčnou charakteristikou nálady většiny maďarské společnosti na podzim roku 1989, a možná i většiny tehdejších obyvatel celé střední a východní Evropy: Szűrösovu myšlenku o tom, že nerušené a vyrovnané rozvíjení vztahů se Sovětským svazem je nadále národním zájmem, přijala část shromáždění projevy nesouhlasu. Na druhé straně jeho slova o úsilí o spolupráci se Spojenými státy zanikla v bouřlivém potlesku…