Jan Novotný

Má vesmír smysl?

Na otázku, kdo je největší žijící fyzik, bych donedávna bez zaváhání odpověděl: Weinberg. Dnes už to říci nemohu: Steven Weinberg zemřel 23. července 2021 ve věku 88 let. S mou volbou by jistě mnozí kolegové souhlasili – byl to on, kdo uskutečnil velký sjednocovací krok ve fyzice, když vypracoval teorii spojující elektromagnetickou a slabou interakci. Když byly objeveny teorií předvídané, ale předtím nepozorované částice, dostal za teorii elektroslabé interakce (spolu se Salamem a Glashowem, kteří došli k podobným výsledkům) Nobelovu cenu. Významně však přispěl i k dalšímu, zatím poslednímu sjednocení – ke Standardnímu modelu.

Weinbergovu velikost však vidím ještě v něčem jiném. Podobně jako Einstein či Feynman měl Weinberg odvahu překročit horizonty, pod jejichž ochranou by si mohl hledat „neosobní přírodní zákony, v nichž není ani náznak existence nějakého božského plánu nebo zvláštního postavení lidských bytostí“. Na to se podle vlastního přiznání jako vědec omezoval až do sedmdesátých let minulého století, kdy na konci své knihy První tři minuty vyslovil osudnou větu: „Čím více vesmíru rozumíme, tím se nám jeví nesmyslnější.“ Méně bývá citována věta, kterou jako by chtěl svůj příkrý soud poněkud korigovat: „Úsilí pochopit vesmír je jednou z mála věcí, které zvedají lidský život trochu nad úroveň frašky a dávají mu něco z krásy tragédie.“

Zdálo by se, že se nabízí východisko: Neumíme sice žít beze smyslu, ale nehledejme ho ve výsledcích přírodních věd. To však nebyl Weinbergův záměr. Svůj úmysl razit cestu k finální teorii zahrnující všechny jevy a držet se přitom redukcionismu vysvětlujícímu celky z elementů a čistě neosobní matematiky a logiky bral smrtelně vážně. Cítil, že ti, kdo se při vědeckém bádání těší z úlevy skýtané neosobností a dopřávají si v jiných koutech mozku útěchu ze smyslu, horizont spíše podlézají, než překračují.

Ve svých esejích Tváří v tvář a v knize Snění o finální teorii se postavil k problému čelem: Nemá-li smysl vesmír, jak jej může mít člověk, který je jeho součástí a dítětem?

Nakonec i člověk, a vše, co se děje v jeho mozku, včetně myšlenek o „smyŹslu“, by měl být vědecky uchopitelný, jako vesmír a kvarky.

Nemohl ovšem nevidět zásadní obtíž. Cituje svého kolegu Briana Pipparda: „Je zcela jistě nemožné, že by teoretický fyzik, i kdyby měl k dispozici neomezené počítačové prostředky, byl schopen z fyzikálních zákonů odvodit, že nějaká složitá struktura si je vědoma své vlastní existence.“ Vylučuje to však, abychom jednou po rozšíření našich znalostí o mozku byli schopni brát fyzikální a chemické děje v něm jako „objektivní koreláty“ námi prožívaných radosti, bolestí, a dokonce ideálů? Podle Weinberga mají už neurovědci náznaky, že nikoliv. Snad tyto koreláty mohou být jednou chápány, jak říká Weinberg, jako „ať už příčiny či následky našich vědomých pocitů“.

Povzbuzen Weinbergovou odvahou, zakončím pochybností. Je opravdu jedno, budou-li příčinami nebo následky? Nedělá mi potíže brát je jako příčiny mého vnímání barev, zvuků a vůní, kválií, jak říkají filozofové. Jak ale mohou být koreláty následky? Jak může mé rozhodnutí zvednout ruku „zatahat za neurony“, aby pak uskutečnily mé přání a rukou pohnuly? A nemůže-li, což mi připadá jako nutné vyústění redukcionismu, kde je náš tvořivý vklad do vesmírného dění, který by mu dal smysl?

Zdá se mi tedy, že smysl (v plném smyslu slova) se s redukcionismem (jak mu rozumí Weinberg) nesnáší. Weinbergova slova o tragédii tvorby pak nabývají hlubšího, původně snad nezamýšleného významu. Tvůrce si jen myslí, že v úzkostech hledání tvoří, ve skutečnosti mu pocit tvorby podle neosobních přírodních zákonů, jimž je podroben, diktují neurony. Ale je to skutečně tak?

Jan Novotný

Obsah Listů 5/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Má vesmír smysl?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu