Blanka Kalinová

Příroda ve městě, město v přírodě

Dnes je bezpochyby předčasné a zůstane i nadále obtížné posoudit všechny dopady pandemie covidu. V některých oblastech půjde následky s určitou přesností vyčíslit, jako např. pro trh práce, dopravu nebo turistický ruch, někde půjde jenom o odhady, jako třeba ve zdravotnictví nebo ve školství. V mnoha případech pandemie urychlila vývoj, který se už teoreticky předpokládal nebo jehož první známky se začaly reálně projevovat. Příkladem může být pandemií urychlený posun ve vztahu mezi městem a venkovem a v širším slova smyslu vůči přírodě vůbec.

Všichni si vzpomínáme na vyprázdněné ulice velkých měst bez turistů a aut, kde v neobvyklém tichu bylo někdy slyšet i zpěv ptáků. Bez nutnosti každodenních přesunů do práce a škol obyvatelé měst často objevili svoje bezprostřední okolí, kde místo auta nebo hromadné dopravy stačilo kolo nebo pěší chůze. Situace se stala tíživou především pro ty, kteří se museli spokojit s malým či nevyhovujícím bytem nebo považovali svoje obydlí jenom za místo na přespání. Městské úřady, veřejné a soukromé podniky byly vystaveny celé řadě problémů, které nebyly vždy nutně nové, ale za normálních okolností se jejich řešení nezdálo urgentní. V některých velkých městech byla hromadná doprava během lockdownu razantně omezena (v Paříži např. o 50 procent), což mělo za následek zhoršení už tak zranitelných financí provozovatelů a v některých případech, jako třeba v New Yorku vedlo k návratu veřejnosti k automobilu, a tedy ke zhoršení těžce vydobytého pokroku ve snížení dopravních zácp a znečistěného ovzduší ve městech. Někde se služby sběru odpadků nedovedly vypořádat se změnami ve spotřebě a v místech odběru. Zavedení práce z domova všude tam, kde to bylo možné, představovalo pro podniky a úřady nejenom problém organizace práce samotné, ale i nutnost revidovat svoje potřeby kancelářského prostoru.

Z města na venkov?

Nový způsob života během pandemie vedl některé rodiny ke hledání jiného bydliště a vlastně změně životního stylu, kterým by byl odchod z velkého města na jeho vzdálenější periferii, nebo dokonce ještě dál na venkov. Vysněný nebo realizovaný přesun z města na venkov není samozřejmě nový fenomén. Paříž intra muros ztrácí od roku 2012 každoročně téměř 11 tisíc obyvatel. První dostupné statistiky skutečně potvrzují vzestup cen nemovitostí především domů na venkově nebo v menších městech na úkor bytů v metropolích. Není však jisté, že venkov splní vystěhovaným z velkoměsta všechny jejich představy. Horší přístup ke kvalitním školám, k lékařské péči a omezená kulturní nabídka, závislost na vlastní zdražující se automobilové dopravě se mohou stát zdrojem politické a sociální nespokojenosti, jak se to potvrdilo v případě francouzské revolty „žlutých vest“.

Chtě nechtě musí podniky a veřejná správa hledat odpověď na latentní nebo vyslovenou nespokojenost obyvatelstva a snažit se přizpůsobit město i venkov novým potřebám a očekáváním. V mnoha metropolích se pandemie stala příležitostí zavést některé změny, o kterých se už dříve uvažovalo: další omezení automobilové dopravy, rozšíření chodníků pro pěší a zavedení nových cyklostezek. Jestliže v některých evropských zemích je kolo tradičně osvědčeným dopravním prostředkem mezi čtvrtinou (Dánsko) a třetinou (Holandsko) veškerých přesunů, Německo a především Francie jsou v tomto ohledu pozadu. Ukazuje se však, že vyhrazené kuloáry a nepřerušované cyklostezky ve městech nestačí, pokud neexistují návaznost na hromadnou dopravu a bezpečnostně zajištěná parkovací místa pro kola. Jiné inovace vyvolané pandemií jsou možná jenom dočasné. V některých francouzských městech radnice bezplatně povolily restauracím a barům rozšířit nebo instalovat nové zahrádky na chodnících a na parkovacích místech. Pařížské ulice tak zaplnily improvizované terasy a zahrádky, které nejsou vždy nutně lákavé pro hosty a málokdy skutečnou ozdobou pro město. Ale i ve veřejné politice je na místě experiment a ověření praxí.

Přizpůsobit město novým potřebám vyžaduje víc než zúžení vozovky pro auta ve prospěch městských cyklodrah. Urbanisté se hlavně zamýšŹlejí nad opodstatněním tradiční dichotomie střed města x periferie. Soustředění služeb, obchodů a zábavy do jediného centra ve městě nutně vede k dopravnímu zatížení a přílišné koncentraci lidí v omezeném prostoru, které se ukázaly nepřijatelné, a dokonce zdraví nebezpečné v období pandemie. Město by mělo mít víc „center“ a zároveň umožnit obyvatelům najít základní služby pěšky dostupné v okruhu jejich bydliště. Tuto novou koncepci už pochopily velké potravinové řetězce, které poslední dobou zakládají menší samoobsluhy uvnitř měst na úkor velkých prodejních center na periferii. Urbanisté také navrhují zmírnit pocit nahuštěnosti ve městech nejenom díky další vegetalizaci, ale i vyhrazením „prázdných míst“ bez předem určené funkce. Obojí se však může v již zaplněných městech uskutečnit jen za cenu růstu budov do výšky.

Zeleň ve městě

Díky své poloze a přirozenému vývoji mají některá města poměrně hojnost zeleně a parků, ale i ty jsou dnes vystaveny tlaku urbanizace. V Paříži v současné době existuje téměř pět set velkých a malých „přírodních“ ploch, z nichž největší jsou v pořadí park La Villette na severu města a dva lesoparky na východě (Vincennes) a na západě (Boulogne). Připravovaný pařížský územní plán a přípravy na olympijské hry, které bude město hostit v roce 2024, počítají s dalším rozvojem zeleně a prostor vyhrazených pro pěší. Ve snaze čelit hrozbě postupujícího oteplování se plánuje vysazení nových stromořadí podél bulvárů a širších ulic a postupné nahrazování asfaltovaných ploch přirozenými terény propouštějícími vodu. Cílem je zajistit všem Pařížanům přístup k „ostrůvkům svěžesti“ v pěší vzdálenosti deseti minut od jejich bydliště.

Stejně jako pro budovy je v hustě zastavěných městech výška často jediným možným řešením pro vytvoření nových zelených ploch. První taková parková zóna vyhrazená pro pěší vznikla na konci devadesátých let v Paříži na místě zrušené železniční tratě mezi náměstím Bastille a předměstím Vincennes. Téměř pětikilometrová procházka ve výšce nese symbolicky jméno Reného Dumonta, prvního prezidenstkého kandidáta ekologů. Podobné projekty vznikly v New Yorku (High Line Park) nebo jsou ve výstavbě (The Tide v Londýně).

Velké přeměny by se měla dočkat pařížská avenue Champs Elysées, jež je dnes rozpolcena mezi jakousi „duty free“ zónou pod širým nebem v horní části a málo navštěvovanými zahradami v její dolní části směrem k náměstí Concorde. Projekt navrhuje proměnit tuto turistickou atrakci, Pařížany často ignorovanou, v „neobyčejnou zahradu“ vyhrazenou především pěším. Četné kritické hlasy ve Francii se obávají, že starosti o zdraví a zpřijemnění života stálých obyvatel jsou v chystaném plánu druhořadé ve srovnání s krátkodobými merkantilními zájmy stavebních firem a budoucích prodejců. Růst cen budov, pozemků a nájmů kolem nových výškových parků nevyhnutelně vytlačuje původní obyvatele.

Spíš než tyto razantní akce omezené na vyhraněné teritorium usiluje post-pandemický urbanismus o citlivou adaptaci existujících staveb a o plné využívání existujícího potenciálu města. Nová zeleň ve městech může také vzniknout zdvojením stromových alejí v ulicích nebo vegetalizací domovních střech. Umělá klimatizace může být nahrazena přirozenou díky nově přistavěným balkonům a terasám. Po poválečné masové výstavbě a betonizaci, po nadšení novými technologiemi na přelomu tisíciletí přišel čas šetrnosti, jednoduchosti a osvědčených receptů. Požárem poničená klenba pařížské katedrály Notre Dame bude obnovena zralými duby, a nikoliv trámy z ocele nebo z jiného moderního materiálu.

Pandemie ještě zvýšila přitažlivost parků, zahrad, zahrádek a jejich často nezbytné součásti – trávníku. Historie „zeleného koberce“ začíná v královských a klášterních zahradách jakožto výsada těch, kteří si mohli dovolit luxus využívat cennou půdu ne k obživě, ale k pouhé ornamentálnosti. V 18. století se travnatá plocha stává ozdobou anglických aristokratických sídel, postupně imitovaných americkými boháči. Další „demokratizace“ přichází s vynálezem mechanické sekačky a hlavně díky poválečnému růstu střední třídy tak, že bezmála každý větší či menší soukromý pozemek se musel donedávna pyšnit lépe či hůře udržovaným trávníkem a v předměstských a chatových oblastech rámus sekaček ohlašoval nadcházející víkend.

Tak jako v jiných oblastech dnes už konstatovatelná hrozba oteplování klimatu začíná oslabovat popularitu krátce zastřiženého a pravidelně zavlažovaného travnatého porostu. V Kalifornii, už dlouho sužované suchem, jsou travnaté domovní zahrady nahrazované vegeŹtací nevyžadující zalévání, někdy i s finančním přispěním místních úřadů. Počínaje rokem 2027 bude v Las Vegas jakýkoliv ozdobný trávník zakázán. Boj o biodiverzitu, ochranu ptáků a záchranu ubývajícího opylujícího hmyzu možná na čas umlčí i ty nejmodernější sekačky. V některých parcích předměstí Londýna se část dřívějších perfektních anglických trávníků přestala pravidelně udržovat. Zákaz užívání pesticidů a chemických hnojiv je dalším signálem začátku konce travnaté epopeje.

Pandemie se tedy stala mimo jiné i novou příležitostí pro reflexi a diskusi o místě zeleně ve městech a vztahu k přírodě vůbec. Zůstává však starý paradox: na jedné straně odmítání lidských zásahů do přírody, a na straně druhé pokračování voluntaristických lidských snah „zazelenit“ města.

Blanka Kalinová (1947) je ekonomka, pracovala v sekretariátu OECD v Paříži, kde také žije.

Obsah Listů 5/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Blanka Kalinová

Příroda ve městě, město v přírodě

Z města na venkov?

Zeleň ve městě

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu