Jaroslav Šedivý

Templáři školí Napoleona

Na době, kdy mým vědeckým posláním bylo dobře umývat okna a výlohy, potkal jsem se jaksi vzdáleně s Napoleonem, od jehož smrti uplynulo v těchto dnech dvě stě let. Tehdy jsem jako čistič oken psal knížky, vydávané pod jinými jmény, a přes historii zednářů jsem se dostal k templářům, jejichž statut zednáři napodobili. A historie templářů mi učarovala, napsal jsem o nich knížku, která pak už vyšla pod mým jménem. Ale při studiu dokumentů jsem narazil na sborník protokolů jejich výslechů před papežem v letech 1309–1310. Vydal je v letech 1848 francouzský historik Jules Michelet a kupodivu jedno vydání ve dvou svazcích bylo v naší Univerzitní knihovně.

Jak se ty protokoly dostaly z přísně tajného archivu ve Vatikáně? A tady se musím vrátit k Napoleonovi. Tenhle bojovný diktátor v prvních letech 19. století přemýšlel, jak obsadit Evropu. Tolik příbuzných, které by jmenoval jako příští vládce obsazených zemí, neměl, ale chtěl nějakou organizaci, kterou by v té době Evropu řídil a ovládal. Někdo mu poradil, že takovou polovojenskou organizací byli templáři. Získal o nich nějaké informace a jejich mezinárodní organizace ho nadchla. Už bylo pět set let od jejich rozprášení, ale chtěl vidět jejich výslechové svazky, uložené ve vatikánském archivu, o kterých se dozvěděl.

Z vatikánského archivu do Francie se tyto svazky dostaly kuriózním způsobem. Napoleonovo nadšení pro templáře ho přivedlo k tomu, že v nich viděl možný vzor, jak by po svém vítězství mohl vybudovat internacionální organizaci, přes kterou by jednou mocensky ovládl Evropu.

Získal poměrně dobré informace o templářích, ale chyběly mu k tomu některé detaily. Jeho rádce mu sdělil, že když byl soud s templáři před sedmi sty lety před papežskou komisí, mohou z toho bezpochyby zůstat některé dokumenty ve vatikánském archivu. Získal je svým typickým způsobem, to jest násilím, když napoleonská armáda obsadila v roce 1809 Řím a jeho generál zpustošil vatikánský archiv.

Co se po pročtení archivních dokumentů dozvěděl a v čem viděl dávný příklad postupné tvorby templářského vojska, jeho organizaci, jeho cíle i jeho útočné metody?

Za prvé vznik řádu. Někdy v roce 1119 asi devět rytířů z křižáckého vojska lotrinského vévody v obsazeném už Jeruzalémě založilo duchovní vojenský rytířský řád jako jeruzalémskou milici k ochraně poutníků ke svatému hrobu. Sídlili v bývalém Šalamounově chrámu (templu), byli mniši i vojáci zároveň, postupně vybudovali armádu, kdy člen řádu musel být původem šlechtic, každý velel deseti vojákům.

Časem se templáři stali doslova mezinárodní organizací. Sídlo měli v Jeruzalémě, své domy, své komendy (velitelství) měli rozseté po celé západní Evropě. Na vrcholu jejich slávy byla jejich organizace rozdělena do třinácti provincií, při jejich odsouzení začátkem čtrnáctého století měli v Evropě a Orientě na deset tisíc hradů a opevnění. Vnitřní organizaci řádu mohl Napoleon posoudit jen podle jediného dochovaného Statutu pro templářské provincie ve Francii.

V čele řádu byl velmistr s velkou pravomocí, který podléhal jen papeži, nikoli světskému panovníkovi. Jeho zástupcem byl senešal, pro věci vojenské maršal. Pobočníky maršala byli velitel jezdectva, intendant, odpovědný za koně, který též velel ochraně hlavní zástavy řádu. Ta byla černobílá. Preceptor byl vrchním hospodářským správcem. Pak následovali velitelé provincií, kteří veleli templářským domům, komendám a hradům. V každém klášteře byla vojenská posádka – rytíři, seržanti a podkoní. Hierarchie byla tedy vojenská. Řád měl i vlastní kněze, klášterní kaplany. Templář se musel zpovídat jen řádovým kněžím, aby tajemství nebylo sděleno nepovolaným.

V té hierarchii byl jistý demokratický prvek: velmistrova pravomoc byla částečně omezena kapitulou či konventem v Jeruzalémě.

Fungovalo to výborně až do posledního účetního templářského domu či statku.

Za druhé, jakým způsobem templářský řád tak silně zbohatl?

Pozdější bohatství templářů nebylo výsledkem jakýchsi alchymistických pokusů, jak se o nich ve středověku vyprávělo. Řádu věnovali svůj majetek rytíři, kteří do něj vstupovali, dále měli slušný výdělek z válečné kořisti, peníze dostávali i od poutníků, zvláště když nějaké družině urozeného pána zachránili život, ale podstatný zdroj bohatství jim přinášela jejich bankovní činnost. Pro své bankovní operace zřídili obdivuhodnou organizaci. Zavedli z dnešního hlediska zcela moderní způsob bankovnictví: vydávali směnky, šeky, rozvinuli všechny způsoby úvěrů, přijímali vklady, prováděli platby pro zákazníka v cizině prostřednictvím svých poboček. Ta činnost vznikla z křížových válek a poutních procesí do Jeruzaléma. Plavba po Středozemním moři, plném pirátů, byla nebezpečná, právě tak jako poutní cesty. Vůdce křížové výpravy či poutního putování složil peníze v některém templářském domě ve Francii, Španělsku, Anglii či Německu, dostal šek, na který mu v Palestině v kterémkoliv templářském hradě či domě vyplatili příslušnou částku v místní měně, pouze kurs stanovili templáři tak, aby vydělali. Jejich domy, jejich kláštery se stávaly nejbezpečnějšími bankami v Evropě, i králové si u nich ukládali svůj osobní trezor. Jejich poradenská činnost ve finančních záležitostech byla vyhledávána.

Napoleon si zřejmě přečetl v protokolech zmínky o templářském bankovnictví, ovšem v jeho době už bylo toto finanční umění na vysoké úrovni a Napoleon věděl, jak je využívat.

Po Napoleonově porážce pak v pařížské mírové smlouvě z roku 1814 byl též paragraf přikazující vrátit archivní materiály zpět do Vatikánu. Byly to ony zmíněné výslechové protokoly z let 1309–1310. Než byly vráceny, byly díky iniciativě historika Julese Micheleta opsány a ve dvou svazcích vydány. Byly psány v tehdejší latině, poznamenané francouzštinou vyslýchajících kněží, takže jsem jim dobře rozuměl.

Měl jsem jediný problém – jak vůbec v pražské Univerzitní knihovně studovat. Do archivu jsem nemohl, protože v archivech bylo vždy nutno vyplnit badatelský list, a tam bych býval musel nechat nějaké svoje údaje a taky uvést, co studuji. Ale to samé bylo nutno udělat i v Univerzitní knihovně, bylo tam evidováno, jaké knížky si půjčuji. Existoval totiž tenkrát jeden historik, Václav Král, řeŹditel Československo-sovětského institutu ČSAV, úplný šílenec, který prý měl seznam asi dvaceti jmen bývalých kolegů, nyní vyloučených z univerzit a ústavů, a čas od času obcházel knihovny, vzal si katalog výpůjček a díval se, co si tito historikové vypůjčují, kde sledoval, jestli náhodou někde nepublikují pod jiným jménem na témata, která studují v knihovnách. Já jsem měl ve Slovanské knihovně velice dobrou kolegyni dr. Zoru Grégrovou, která si všechno, co jsem potřeboval, půjčovala na svoje jméno. Tato pomoc byla neocenitelná. A Zora pomohla i jiným!

Na té knížce jsem pracoval jako blázen, chytilo mě to a v té době jsem si mezi témata, která jsem si dával k přemýšlení při tom nekonečném mytí výloh, kladl nejrůznější motivy a aspekty z téhle templářské historie. Tím více mě pobavil Umberto Eco, když jsem si v jeho knize Foucaultovo kyvadlo přečetl jednu z jeho originálních úvah: „Blázen se pozná podle toho, že nebere na vědomí nutnost důkazu a že je neustále ochoten všude nacházet zdroj osvícení. A bude vám to možná připadat divné, ale dříve či později se vytasí s templáři.“ Tak takhle jsem se k templářům rozhodně nedostal. Knížku Tajemství a hříchy templářského řádu jsem nakonec vydal až v roce 1998.

Takže díky Napoleonově touze poznat blíže systém templářského vojska i jejich činnost hospodářskou získala naše Univerzitní knihovna vzácné dva svazky dokumentů o jejich životě, činnosti i vojenské zdatnosti.

Templáři ovšem vedli rozmařilý život a byli vyšetřováni jako kacíři. Královská moc se jich chtěla zbavit, ale papež váhal. Výslechové komise začaly působit v různých provinciích, ale i v Anglii nebo Německu. Obvinění museli odpovídat na sto dvacet sedm otázek, což většinou nedokázali. Papež chtěl slyšet osobně jejich výpovědi, nechal jich sedmdesát dva přivézt do Poitiers, kde měl dočasné sídlo. Vyslýchaní mluvili pravdu o svých kacířských zvycích a papež souhlasil s jejich upálením. V březnu 1314 byl v Paříži před Notre Dame upálen poslední velmistr Jakub Molaye. Templářský řád se rozpadl.

Co říci na závěr? Templáři byli první koloniální vojsko. To chtěl Napoleon prostřednictvím templářského vzoru pro svou armádu vybudovat Evropu jako svou koloniální říši?

Jaroslav Šedivý (1929–2023) byl politik, diplomat a publicista, byl ministrem zahraničních věcí ve vládě Josefa Tošovského.

Obsah Listů 5/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jaroslav Šedivý

Templáři školí Napoleona

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu