Vassilis Ntousas

Čelit rizikům: uplatnění strategické autonomie v praxi

Postupem času se pojem evropské strategické autonomie stal výrazem touhy EU určovat svůj vlastní (zahraničněpolitický) kurz v souladu s vlastními zákony, zájmy a hodnotami. Argumenty na jeho podporu se zdají být každou chvílí silnější s ohledem na hrozbu, že bude EU vtažena do vznikajícího víru zostřující se globální konkurence, ne-li přímo bezuzdné rivality mezi USA a Čínou. Přesto je snaha o strategickou autonomii, která je považována za tak zásadní pro budoucnost EU, stále spojena s riziky a plná složitostí. Čtyři klíčová rizika ilustrují, proč se EU musí odvážněji postavit obtížným dilematům a kompromisům spojeným se snahou o autonomii, a to co nejdříve.

Zaprvé existuje velké nebezpečí, že strategická autonomie bude zaměňována s úplnou autarkií, dokonce jako jednou z dlouhodobých ambic Unie, jak to někteří dělají. EU může a měla by ve vybraných případech, kdy to pokládá za nutné, jednat sama, ale považovat autonomii za synonymum stálé a absolutní soběstačnosti je představa jednoduše nerealistická, ne-li klamná. Téměř každá krize, před níž EU stojí, od Afghánistánu přes indo-pacifickou oblast až po jižní a východní sousedy, potvrzuje, že chápat autonomii binárně (buď ji máte, nebo nemáte), je chyba. Unie prostě nemá kapacitu jednat, aniž by se spoléhala na jiné mezinárodní aktéry, a nelze očekávat, že takovou kapacitu v dohledné době získá. A dokonce i v oblastech, kde má EU značnou regulační moc, která přesahuje její hranice, tato moc jednoduše neodpovídá novému geopolitickému kontextu. Jak nedávno výborně psal na Twitteru Allan Beattie z Financial Times: „Co udělá Brusel, postaví se Číně tím, že pošle GDPR nebo příručku o regulaci chemických látek Reach do Jihočínského moře?“ Strategická autonomie by měla být spíše chápána jako řízení spektra vzájemných závislostí ve prospěch EU, přičemž je třeba se vyhnout dvěma extrémům – úplné závislosti a absolutní soběstačnosti.

S tím úzce souvisí i to, že Unie musí být obezřetná, aby snaha o autonomii nezakrývala zpátečnické kroky, které se vyznačují protekcionismem a extrémní soběstačností. Vezměme si jako příklad obchod a ekonomiku: po pandemii, která vrhla nemilosrdné světlo na negativní aspekty naší globální vzájemné závislosti, se ukázalo, že existuje velmi tenká hranice mezi zvyšováním schopností a nástrojů, které lépe ochrání evropské státy, ekonomiky a občany před budoucími krizemi, a prosazováním ochranářských politických opatření nebo úplným odpojením dodavatelských řetězců. Jelikož se však jedná o Evropskou unii, jejíž prosperita je do značné míry závislá na obchodu a ekonomické otevřenosti, je snadné pochopit, proč volba druhé možnosti, jakkoli intuitivní se může zdát, by byla pro konkurenceschopnost a odolnost bloku škodlivá. Totéž platí pro digitální sféru: pokud EU zajde v autonomii příliš daleko, hrozí, že podpoří dystopickou vizi balkanizace internetu, převážně podporovanou autoritářskými státy, v níž je zkušenost každého uživatele internetu zásadně určována zemí přístupu. Proto je třeba být neustále na pozoru, aby nedošlo k tomu, co Richard Youngs označil za „desetiletí trvající trend ve vnější činnosti EU směřující k tomu, co lze nazvat obrannou bezpečností: odklon od někdejší transformační síly EU k defenzivní sebeobraně“. Slova jako „otevřená“, přidávaná k pojmu „strategická autonomie“, jak to různě dělá Evropská komise, by mohla naznačovat určitý záměr, ale je zjevně zapotřebí mnohem více práce na praktické úrovni, aby se zabránilo protekcionismu (a přílišné soběstačnosti).

Zatřetí existuje prosté, ale velmi reálné riziko nerealisticky nadsazených očekávání spojených s tím, co může přinést přijetí a posílení strategické autonomie EU. Tento pojem je díky svému raketovému vzestupu ve slovníku EU, od oblasti bezpečnosti a obrany až po ekonomickou a digitální sféru, vystaven riziku, že nebude znamenat nic pro nikoho a stane se prázdným heslem, používaným k zastření rozkolů nebo neefektivnosti. K tomu by opravdu sloužit neměl. Plnění strategických cílů, které jsou základem autonomie, je nebývale nutné a naléhavé, přičemž klíčová jsou specifika toho, čeho lze dosáhnout, jakým tempem a za jakých okolností. Pojem nelze považovat ani za všelék na všechny neduhy, které sužují vnější činnost EU, ani na něj nelze svalit veškerou oprávněnou kritiku v souvislosti s častými případy nedostatečného plnění závazků. Místo toho by měly být v každém příslušném odvětví stanoveny měřitelné a dosažitelné cíle, aby nedošlo k tomu, že EU bude mít špatně definovaný pojem, kvůli němuž bude ještě hůře připravena čelit rychle se měnícímu světu, než je tomu v současnosti.

A konečně, EU se musí vyvarovat toho, aby se strategická autonomie stala cílem sama o sobě. V takovém případě by se tento termín pro jinak rozumné cíle a akce mohl stát spíše překážkou než pomocí. Ilustrativní je v tomto ohledu nedávný příklad Komplexní dohody o investicích mezi EU a Čínou (CAI). V prosinci 2020 vyvinuly Berlín a Paříž intenzivní tlak, aby dohodu schválily ještě za německého předsednictví, aniž by čekaly na nástup Bidenovy vlády zahájily s ní – alespoň nějaké – konzultace. Ačkoli to bylo vykresleno jako „vítězství“ strategické autonomie, je přinejmenším diskutabilní, zda to EU v nejmenším pomohlo, a to jak z hlediska pokroku v transatlantické koordinaci, tak z hlediska diferencovanější čínsko-evropské politiky, vzhledem k tomu, že je legislativní proces ratifikace investiční dohody nyní zcela zmrazen v důsledku rozhodnutí Pekingu uvalit sankce na několik zákonodárců EU. Proto by autonomie neměla být chápána jako jediný cíl sám o sobě, v jehož zájmu jsou pak zastírány rozpory. Hlavním cílem by naopak měl být rámec umožňující sloužit dlouhodobým zájmům a hodnotám EU.

Je třeba dodat, že Brusel a mnoho jednotlivých zemí si tato rizika uvědomují. Hrozí však, že množství úrovní, sektorů a aktérů, kteří se podílejí na postupném zavádění tohoto pojmu do praxe, udělají z návrhu, který Unie – očekávající, že se bude potýkat s novým kontextem brutální geopolitické soutěže – považuje za rozumný, návrh scestný. Vzhledem k tomu, že se autonomie mění ze všeříkajícího hesla na soubor hmatatelných strategických cílů, musí EU čelit mnoha zapeklitým nebezpečím a výzvám, které jsou s tímto procesem spojeny. Strategická autonomie může ukázat směr, který bude mít pro Unii velkou hodnotu a význam. Snaha vyhnout se těmto rizikům a řešit hlavní dilemata s nimi spojená může vést k tomu, že to bude směr správný.

Z anglického originálu přeložil Martin Babička.

Vassilis Ntousas je vědeckým pracovníkem Nadace pro evropská progresivní studia, věnuje se mezinárodně politickým analýzám a otázkám mezinárodní bezpečnosti, vystudoval mezinárodní vztahy na London School of Economics.

Obsah Listů 5/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Vassilis Ntousas

Čelit rizikům: uplatnění strategické autonomie v praxi

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu