Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 5 > László Andor: Sociální dynamika Evropy

László Andor

Sociální dynamika Evropy

Tématy čtveřice textů přebraných z časopisu Progressive Post do těchto Listů jsou evropská sociální a bezpečnostní politika a proměna pracovního trhu v souvislosti s rozšiřujícím se využíváním algoritmů. Jde o témata aktuální a s přímým dopadem i na život a podobu práce v České republice. Časopis Progressive Post můžete sledovat na jeho webu: progressivepost.eu. Přivítáme samozřejmě zaslané diskusní příspěvky.

-red-

Jaro 2021 přineslo Sociální Evropě krásné období: Evropská komise přišla s Akčním plánem pro implementaci Evropského pilíře sociálních práv, portugalské předsednictví v Radě Evropské unie uspořádalo v Porto velkou konferenci o posílení sociálního rozměru EU. A tak je nejlepší diskusi o sociální Evropě rozvíjet. Duchu doby snad nejlépe odpovídá kniha Colina Crouche, emeritního profesora na University of Warwick, Sociální Evropa: Manifest (Social Europe: A Manifesto).

Ačkoliv je autor uznávaným profesorem, kniha je napsaná srozumitelným stylem. Pokud by se jednalo o akademické dílo, text by neobstál délkou ani seznamem zdrojů, širokému publiku ovšem kniha zcela postačí, aby autorovy názory umístilo na mapě progresivního myšlení.

Co se týče tématu, není to tak, že by Crouch v knize jednoduše konvenčně prosazoval myšlenku sociální Evropy. V jeho díle chybějí některé ze základních otázek debaty o sociální politice v Evropském parlamentu, například dočasné vysílání pracovníků do zahraničí. Crouch nenavrhuje nic menšího než Sociální unii a svou vizi nastiňuje za doprovodu náležitých odkazů k Franku Vandenbrouckovi a Antonu Hemerijckovi, který byl průkopníkem tohoto konceptu (společně s Mauriziem Ferrerou a dalšími). Rovněž se dovolává Karla Polanyiho, aby podpořil tvrzení, že „kroky k rozšíření trhů musí být doprovázeny změnami v sociální politice“ (s. 47). Do své vize Sociální unie také začleňuje opatření bojující proti poškozování životního prostředí a změně klimatu, i postupy nezbytné k řešení výzev digitální transformace („nalezení souladu mezi budoucností práce v rychle se měnící ekonomice a potřebami pracovníků pro zabezpečený život“, s. ix).

Sociální unie skutečně představuje kvalitativní skok od konstruktu EU, ve kterém je sociální politika jen dodatkem k hlavním orgánům hospodářské integrace a správy. Přestože se nejedná o knihu rozsáhlou, Crouch nezůstává na úrovni obecností a podrobně vysvětluje, co dalšího by EU měla změnit mimo to, co již v této oblasti dokázala. Například k otázce koordinace minimálních mezd píše: „Strategie minimálních mezd musí mít celoevropskou složku (upravenou samozřejmě pro lokální životní náklady), aby se zabránilo nekalé konkurenci ze strany chudších zemí i jejich vykořisťování vlastních pracovníků. Země s dobře organizovanými schématy mají tu zkušenost, že nezpůsobují nezaměstnanost.“ (s. 42) Pokud to není dostatečně přesvědčivé, Crouch pokračuje dál: „velmi silné odbory v severských zemích jsou v současnosti hlavní překážkou evropské minimální mzdy. Je nezbytné, aby si severské země uvědomily důležitost udržování úrovně mezd v zemích bez silných odborů; jinak nízké mzdy v těchto regionech nakonec podlomí jejich vlastní sílu.“ (s. 42)

Kladení důrazu na sociální stát investující do sociální sféry (social investment welfare state, SIWS) představuje změnu paradigmatu, nebo dokonce konverzi na poli evropské sociální politiky. Ačkoliv se Crouch prezentuje jako zastánce této konverze, sám ji činí pouze napůl, neboť se mnohem více Źvěnuje centralitě standardů než zdrojům (zajištěným adekvátními bezpečnostními sítěmi), které jsou nutné, aby strategie SIWS fungovala. V některých případech by pro čtenáře bylo výhodnější, kdyby Crouch konkrétní návrhy přímo spojil s probíhajícími politickými diskusemi (např. kdyby podporu matek a placené rodičovské dovolené propojil s doporučeními EU pro investice do dětí z roku 2013 a novějšími návrhy záruky pro děti, s. 57). Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že Crouch obhajuje částečnou europeizaci sociálního pojištění (s. 56), kterou vnímá jako možné finální řešení sociálního dumpingu.

Zajímavé ovšem je, že Crouchův manifest je v prvé řadě politický. Začíná představením dvou destruktivních tendencí naší doby: neoliberalismu a nacionalismu. Tyto dva padouchy Crouch někdy označuje jako „extrémní neoliberalismus“ a „xenofobní nacionalismus“, čímž ponechává čtenáři prostor k zamyšlení se nad tím, jestli lze neextrémní či nexenofobní nacionalismus sladit se stanovisky manifestu.

Nenechte se mýlit, jedná se o velmi konzistentní sociálnědemokratickou vizi, která ke spolupráci vyzývá také křesťanské demokraty (s. 4). Crouch nemá samozřejmě na mysli ubohá neliberální „křesťanská hnutí“ natolik rozšířená v Maďarsku, Polsku a USA, ale skutečné následovníky papeže Františka, který svou kampaní za inkluzivní rovnostářství vyčnívá mezi současnými katolickými vůdci. Odkaz na papeže Františka je skutečně stěžejní, zvláště v návaznosti na kritiku „třetí cesty“, kdysi vlivného trendu evropského levého středu, který „zaujal příliš vlídné stanovisko ke stavu současného kapitalismu“. Crouch, inspirovaný mimo jiné Pontifexem, se zjevně více než mnozí jiní snaží zařadit materiální (příjmovou) nerovnost zpět do centra sociální agendy.

Než se dostaneme k podrobnostem Crouchovy vize sociální Evropy, přečteme si v jeho knize o problémech sociální demokracie. Tato část textu se zabývá sociologickým štěpením mezi různými volebními středolevicovými obvody, postrádá ale potřebnou hloubku a detail, které si v současné situaci toto téma zaslouží, nebo je možná přímo vyžaduje. Tváří v tvář realitě sociálnědemokratického úpadku Crouch prosazuje politiku aliance (nebo vlastně něčeho menšího: „zařazení se do kaleidoskopu současné politiky“, s. 14). A pokud jde o analýzu východoevropské politické deformace, Crouchův příběh je méně polanyiovský než jeho pohled na EU jako celek.

Crouch tvrdí, že evropské sociálnědemokratické strany „nedokázaly z globální finanční katastrofy v letech 2007–2008 vytěžit žádná pozitiva“ a dynamiky se místo toho chopili xenofobní nacionalisté. Taková prohlášení jsou příliš kusá, než aby byla pravdivá i nepravdivá zároveň. Ano, v Evropě máme v posledním desetiletí nejvíce radikální pravice od dob druhé světové války. Pravdou je ale také to, že v období 2011–13 socialisté ve většině evropských voleb buď zvítězili, nebo se vrátili k moci jako koaliční partneři. Situace přála progresivní politice a zvyšovaly se nároky kladené na vůdce středo-levicových stran, této situace ale nikdo pořádně nevyužil, možná kvůli nedostatku odvahy, koordinace nebo představivosti.

Pro evropskou levici, jak přesvědčivě vysvětluje Crouch, „jsou orgány EU zásadní pro její cíle a identitu – nejsou jen doplňkem, který by měl být zařazen do samostatné kapitoly na konci programu“ (s. 15). Pravděpodobně nejslabším místem Crouchovy knihy je ovšem dramatizace sociální Evropy, která je rámována historicky nepřesným příběhem vzkříšení. Dle Crouche probíhal v dobách Jacquese Delorse (1985–95) zlatý věk, po kterém (myšlenka) sociální Evropy zemřela a nyní se jaksi vrací z mrtvých. Tento příběh o vzkříšení je ale stejně mýtem, jako je realitou.

Nejenže Jacques Delors směřoval svoji rétoriku k sociálním otázkám, ale také povýšil sociální dialog na úroveň EU, reformoval politiku soudržnosti tak, aby dokázala vyvážit evropský jednotný trh, a zahájil cyklus sociální legislativy ve snaze předejít neustálému zhoršování podmínek („a race to the bottom“). Ten samý Delors ale za sebou zanechal maastrichtský model Hospodářské a měnové unie (EMU), tj. měnovou unii bez fiskální unie, společné regulace finančního sektoru nebo věřitele poslední instance. Během poslední krize se tento model choval jako zařízení soudného dne a prakticky zničil fiskální základnu sociálního státu na periferii eurozóny. Potenciální nebezpečnost špatně navržené EMU byla odhalena jen částečně na konci 90. let, v jediném období historie EU, kdy středová levice ovládala evropskou politiku i Evropskou radu. Středolevice tehdy představila Lisabonskou strategii, která potvrdila evropský závazek vůči sociální Evropě, snažila se ale především napravit tehdejší situaci, aniž by zpochybnila makroekonomický rámec Maastrichtu.

Každé pojednání o sociální Evropě, včetně toho, které napsal Crouch, by se proto mělo přímo potýkat s otázkou vztahu mezi správou ekonomických záležitostí a sociální politikou, zejména omezenou kapacitou sociální politiky kompenzovat chyby správy. Bylo by lepší, kdyby se Crouch místo na mýtus o smrti a vzkříšení soustředil na to, jak může být hospodářská politika na úrovni EU méně problematická. V tomto ohledu Crouch uspěl jen částečně. Třetí a nejdelší část knihy nastiňuje stavební kameny silnější sociální Evropy a pokrývá několik ekonomických témat (zejména reformu globalizace a regulaci finančního kapitalismu), k problému měnové unie se ale vyjadřuje jen stroze. Čtenář v knize nachází občasné odkazy na omezení, které s sebou maastrichtský model nese. Většinou jsou ale neformálního rázu, možná proto, že systematičtější kritika původního návrhu EMU by zpochybnila ideu „zlatého ageismu“ vybudovaného kolem paměti Jacquese Delorse.

Crouchova teorie EU je do jisté míry zaŹkořeněna v dílech Fritze Scharpfa, jelikož ale silně prosazuje socializaci evropského projektu, jasně se distancuje od kolínské školy levého nacionalismu. Stoupenci Scharpfa a snad ještě více zastánci Wolfganga Streecka, by jistě nepřijali stanovisko, že neoliberalismus lze z EU vytěsnit natolik, aby se sociálnědemokratická vize stala realitou. Crouch nejen tvrdí, že je to možné, ale vysvětluje, že se v současnosti nacházíme v rozhodujícím momentě zlomu. Od začátku až do konce knihy zdůrazňuje, že pandemie koronaviru, se kterou Evropa zápasí od jara 2020, představuje další důvod k prosazování větší evropské sítě solidarity a bezpečnostních sítí. Může být novou kapitolou v historii EU, která se ale neotevře, pokud sociální demokraté nebudou naléhat důrazněji než doposud. Zároveň se jedná o potenciální úspěch, který by mohl definovat sílu sociální demokracie v Evropě po příští generace.

Z anglického originálu přeložila Klára Nekvasilová.

Colin Crouch, Social Europe: A Manifesto, Berlin, Social Europe Publishing 2020, ix s. a 52 s.