Jochen Steinhilber, Konstantin Bärwaldt

Zásadní otázka

Model „exportu demokracie“ ztroskotal a otevřené debatě o směřování a úkolech bezpečnostní politiky se už nelze dále vyhýbat. I když oba autoři ve svém textu hovoří o roli bundeswehru a komentují i jeho některé zahraničí mise, považujeme jejich teze za přínosné i pro českou debatu o zahraničních vojenských misích, jejich cílech a výsledcích. Hektické dění v Afghánistánu v srpnu letošního roku ostatně silně zapůsobilo i na naši domácí debatu.

Optimistické desetiletí údajného konce dějin skončilo 11. září 2001. Teror a smrt vtrhly do prosperujících západních společností, které se už viděly jako vítězové „boje o modernu“ a předpokládaly, že dříve nebo později jejich model přinese mír do celého světa. Stejně jako útoky z 11. září rozbilo i pokořující finále dvacetileté války v Afghánistánu jediným úderem falešnou představu o skutečnosti. Na Západě panuje dvojí znejistění: jsme zranitelní a nedokážeme cizí společnosti a státy utvářet podle našich představ. Jaké závěry z toho vyvodíme pro naši mírovou a bezpečností politiku?

Útoky z 11. září otřásly modernou daným příslibem bezpečnosti, který se opíral o očekávání stále lepšího zvládání rizik. I když mohly útoky z 11. září a následující „válka proti teroru“ v Afghánistánu a Iráku sloužit jako „velký třesk našeho světa“, jako historická cézura, přece následovala další četná „epicentra“, která v posledních dvou desetiletích vysílala své šokové vlny: počínaje hospodářskou a finanční krizí až k pandemii a oteplování Země.

To, že z afghánské půdy už nebyly plánovány žádné větší teroristické útoky, že byly vybudovány školy, že jedna generace Afghánek a Afghánců mohla zakusit vzdělání a demokracii, to není žádná maličkost. Ale to nestačí. Vzhledem k návratu Tálibánu zůstává hluboký pocit marnosti. Pokud jediná naděje spočívá v tom, že budeme u nových mocipánů hledat rysy lidského zacházení s vlastním obyvatelstvem, pak zbývají z největšího vojenského nasazení NATO v dějinách paktu a z miliardové rozvojové spolupráce především zničené iluze.

Bolestné obrázky z Kábulu rázem vyvolaly všechny otázky, kterými bychom se v Evropě nejraději nezabývali: kolik obětí a rizika na sebe mají evropské společnosti brát pro dosažení zahraničně politických cílů? Co je měřítkem našeho angažmá: ochrana lidských práv, nebo zachování mezinárodní stability? Co může vykonat armáda, rozvojová spolupráce a podpora demokracie a kolik „strategické trpělivosti“ dokážeme generovat? A konečně ta zásadní otázka: Jakpak to máme s bundeswehrem, tedy jak se budeme do budoucna stavět k jeho zahraničnímu nasazení?

Priority USA coby garanta evropské bezpečnosti se v posledních letech přesunuly. Krize kolem Evropy budou stále méně americkými krizemi. 11. září bylo katalyzátorem, který propojil dříve si konkurující obrazy světa do jedné politické strategie. Z Fukuyamova the West was the best a Huntingtonova the West against the rest vznikla politická idea „dobré civilizace“, která může být beze všeho úspěšně přenesena na všechny další země. Za předpokladu, že „Západ“ tuto společnou vůli zformuloval. Zatímco to první – export modelu – bylo už v posledních deseti letech opuštěno a velké stabilizační mise v příštích letech v USA sotva najdou podporu, to druhé – myšlení v kategoriích přítel a nepřítel a koncept Západu, který v zahraniční politice jedná jako jeden blok – zažívá návrat v potýkání s Čínou. Jestli Evropa vyslyší americké volání po geostrategické jednotě, zůstává dosud nerozhodnuto. V žádném případě už ale evropský region nebude stát v popředí amerického zájmu. Tedy: Evropa zůstává se svým sousedstvím sama.

Politické implikace debaklu v Afghánistánu ještě nelze odhadnout. Jisté je: zahraniční nasazení bundeswehru za účelem stabilizace nebo vynucení míru budou v budoucnosti ještě více než dosud pod tlakem politiky, médií a obyvatelstva. Dilemata budoucí německé a evropské zahraniční a bezpečnostní politiky ozřejmují, že přívrženci politické černobílé fotografie se svými kategorickými soudy o budoucnosti zahraničních nasazení se sotva hodí jako rádci.

Poučení z Afghánistánu – podle jejich hlavní myšlenky – znamená, že bundeswehr může být nasazen nanejvýš k dosažení vojenských cílů. Pokud by vojska NATO a s nimi bundeswehr opustili Afghánistán po porážce Al-Kajdy a vyhnání Tálibánu v letech 2002–2003, mohla by být vojenská část angažmá shrnuta: mission accomplished. „Ano“ jednorázovému zničení teroristických skupin, „ne“ podpoře společenské změny. „Ano“ taktickému výcviku zahraničních bezpečnostních sil, „ne“ dlouhodobé demokratizaci zahraničních armád a policie. Demokratická výstavba států pomocí podpory zvenčí – také ve světle zkušeností z Iráku a Mali – definitivně ztroskotala. Prezident USA Biden ve své řeči o stavu unie prohlásil éru nation budilding za ukončenou. „Nevěřím na state building,“ zní evropská verze zastávaná prezidentem Emmanuelem Macronem.

Paušální a jednoduchý odvrat od nation building ale nepomůže politice dostat se dál. V propojené světové společnosti rizika potřebují ti, kdo nesou odpovědnost a vedou vojenské plánování, sítě, mezinárodní partnery a diferencované analýzy pro výběr realistických a do budoucna mířících směrů jednání. To platí pro prevenci krizí stejně jako pro akutní management násilných konfliktů.

Už dnes určuje angažmá Evropy mimo její hranice intervenční praxe beroucí ohled na minimalizaci rizik. Vojenské údery v Mali, nasazení dronů v Somálsku nebo spolupráce bundeswehru a spolkové policie společně s pochybnými bezpečnostními silami v Nigérii a v Tunisku – to je každodenní realita zásahů evropských a amerických bezpečnostních služeb. Tyto formy remote warfare budou i v budoucnu určovat intervenční aktivity Evropy v severní a subsaharské Africe a na Blízkém a Středním Východě. O účinnosti takových opatření se lze s úspěchem přít. Stále se zhoršující bezpečnostní situace v oblasti Sahelu ve spojení s růstem prostředků – v neposlední řadě i spolkové vlády – dává tušit, že dosavadní nasazení spočívající v posilování vojska a pohraniční ochrany, sektorových programech rozvojové spolupráce a jednotlivých vojenských úderech nepředstavují automatickou záruku stabilizace a podpory míru. Lze se obávat opaku, pokud budeme věřit těm několika málo empirickým nálezům o radikalizaci mladých lidí a jejich motivaci připojovat se k ozbrojeným uskupením. Procesy vytváření státu jsou komplexní a často násilné. Sociální nerovnost je vždy příčinou nestability. A vůči politické represi, korupčním sítím protežování a proti nedostatku zdrojů nemá bundeswehr v takových kontextech žádnou šanci – to vědí i sami vojáci.

Co tedy dělat? Jen proto, že model exportu demokracie představuje sotva zvládnutelnou výzvu, neznamená to, že by budování státu light na základě mírové dohody nebylo možné. Mise OSN v Libérii a na Východním Timoru to ukazují, stejně jako úspěchy mezinárodního společenství v Bosně-Hercegovině a v Kosovu. Výzkum zabývající se mírem a konflikty nabízí v zásadě naději. Neexistuje žádný propracovaný plán, ale existují podmínky, které jsou nutné pro úspěšné nasazení: mezinárodní partneři se musí shodnout na společných, realistických a pružně přizpůsobitelných cílech svého angažmá, je třeba počítat i s politickými turbulencemi a ztroskotáním některých částí strategie a včas informovat o možných rizicích lokální partnery a domácí obyvatelstvo. Práce v konfliktních regionech nemíří od vítězství k vítězství. Je třeba mít strategickou trpělivost: budování státu light s bezpečnostním sektorem, který má za povinnost skládat účty, je herkulovský úkol na 30 až 40 let. Tyto předpoklady musí být propojeny s podmínkami na místě. K tomu patří mírová smlouva akceptovaná velkou částí obyvatelstva, vysoký politický zájem o spolupráci, minimální míra veřejné bezpečnosti stejně jako základní instituční kapacity státu. Pokud se tyto podmínky nesejdou a nation building, rozvojová spolupráce a protiteroristická opatření tvoří od sebe oddělené agendy mezinárodních aktérů – jak to lze aktuálně pozorovat v prostoru Sahelu –, je nebezpečí ztroskotání podobně vysoké jako v Afghánistánu.

„Zásadami krizové prevence“ a „propojeným nasazením“ spolková vláda na papíře už vytvořila předpoklady pro podporu budování státu a míru v tomto duchu. V praxi ale přesto příliš často převládá umíněnost jednotlivých rezortů, které na místě působí se svými vlastními cíli, programy, partnery a přístupy. Není to prosto jisté ironie. Protože „propojené nasazení“, vzájemně do sebe zapadající civilní a vojenské nástroje stabilizace a zajištění míru stejně jako spolupráce ministerstev přes hranice rezortů, bylo v Afghánistánu iniciováno, praktikováno a dále rozvíjeno. Ne přístup jako takový ztroskotal, ale jeho realizace. Je třeba politická vůle všech zúčastněných aktérů ke společné analýze, formulování strategie a realizaci na místě. To platí pro německou i pro evropskou politiku. Volání po skupině rychlého nasazení ze strany vrchního diplomata EU Borrella neodpovídá těmto komplexním požadavkům – přinejmenším pokud není součástí širší strategie podpory míru.

Řešení a transformace násilných konfliktů vždycky zůstane rizikovou investicí. Nezbytný dlouhý dech a únosný politický konsenzus o nasazeních může existovat, jen pokud bude společnost v budoucnosti ve zvýšené míře chápána jako kritický partner zahraniční a bezpečností politiky. Zatím ze strany veřejnosti nebyla velká poptávka po takové debatě. Spíš obě strany, politika i společnost, ustavily koexistenci přátelského nezájmu: když odhlédneme od několika výjimek – např. invaze do Iráku v roce 2003 nebo migrační krize –, veřejnost se o otázky mezinárodní politiky nezajímá. Na druhé straně se dojednávají zahraniční mise spíše mimo pozornost obyvatelstva a každá strana je ráda, když v parlamentu přežije rozhodování o misích nebo jejich prodlouženích bez velkých debat.

Je proto málo překvapivé, když každoroční výzkum názorů veřejnosti na bezpečnostní a obrannou politiku dokládá, s klesající tendencí, celkově nízké znalosti občanů a občanek o konkrétních misích. Také další průzkumy ukazují, že mnoho lidí u vojenských misí nemá vyhraněné názory pro nebo proti, ale řadí se s mnoha „ano, ale“ někam mezi. Pro vytvoření vnitropolitických předpokladů pro účinnou a veřejností sdílenou zahraniční politiku jsou třeba poctivé debaty o cílech, nákladech a rizicích misí. To se musí odehrávat na základě informací, např. pomocí důsledného vyhodnocování vojenských misí.

Kdo dnes posuzuje Afghánistán, má před očima obrazy z 11. září. A vzpomínka na tento den může mít různé formy: osobní vzpomínání na to, „kde jsi byl, když se to stalo“, a na tehdejší pocity, které se už možná vytratily. Ceremoniální vzpomínání v podobě státních aktů a pomníků. Mediální připomínání stále se opakujících záplav obrazů a podrobných popisů časového sledu. Ale může jít i o politicko-společenské vzpomínání v tom smyslu, že dnes, o dvacet let později, lze pochopit politické dědictví 11. září se všemi scestími a iluzemi jako něco, co může být počátkem vážné debaty o nových návrzích pro konkrétní mírovou a bezpečnostní politiku.

Text původně vyšel na portálu Internationale Politik und Gesellschaft (ww.ipg-journal.de) pod názvem Gretchenfrage 14. září 2021. Publikujeme ho se souhlasem a za podpory pražské kanceláře FrieŹdrich-Ebert-Stiftung (www.fesprag.cz).

Z německého originálu přeložil Jiří Silný.

Jochen Steinhilber vede ve Friedrich-Ebert-Stiftung referát Globální a evropská politika. K jeho pracovním tématům patří mezinárodní rozvojová agenda, sociálně-ekologické transformační procesy a otázky globální ekonomie.

Konstantin Bärwaldt se v referátu Globální a evropská politika Friedrich-Ebert-Stiftung věnuje globální mírové a bezpečnostní politice. Dříve vedl kancelář nadace v Myanmaru.

Obsah Listů 5/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jochen Steinhilber, Konstantin Bärwaldt

Zásadní otázka

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu