Kateřina Smejkalová

Německo po volební noci

Poslední zářijovou neděli se v Německu uskutečnily dlouho očekávané volby do dolní komory tamního parlamentu – Spolkového sněmu. Po čtyřech funkčních obdobích a celkem šestnácti letech voliči rozhodovali, kdo v kancléřském křesle nahradí Angelu Merkelovou, která se jako jediná šéfka poválečné vlády z funkce rozhodla odejít dobrovolně, a ne z donucení po prohraných volbách.

Kdyby bylo na ní, zřejmě by dokonce odešla už dříve, jenže jí v posledních dvou funkčních obdobích vždy udělala čáru přes rozpočet nějaká krize – nejprve migrační a poté koronavirová.

Tradičně šlo v Německu vždy o to, kterému ze dvou hegemonů německé politiky, buď lidovcům z CDU/CSU nebo sociálním demokratům z SPD, se podaří dosáhnout tak dobrých výsledků, že s jednou z menších stran, Zelenými nebo liberály z FDP, sestaví vládu. Tuto aritmetiku nejdřív začaly narušovat velké koalice CDU/CSU a SPD, ze čtyř vlád Angely Merkelové jimi byly hned tři, protože na tradiční dvoukoalice již hlasy zejména vlivem postupného úpadku obou velkých stran nestačily, ale trojkoalice ještě vzbuzovaly rozpaky. Že pohyb ve stranickém spektru pokračuje, bylo zřejmé letos na jaře, kdy Zelení, kteří měli ještě v posledních celostátních volbách v roce 2017 podporu pouze desetiny voličů, najednou atakovali třicítku a ohlašovali kancléřské ambice, zatímco dřívější „mašina na vládnutí“ CDU/CSU spadla na něco málo přes dvacet procent. Sociální demokraté v té době za sebou měli čtyři roky oscilování kolem 15 procent a smiřovali se s tím, že namísto všelidové strany zůstanou zřejmě už jen menší stranou pro specifickou voličskou klientelu.

Je koneckonců jen dalším důkazem proměny německé politiky, že jen o půl roku později může být všechno opět úplně jinak – volební chování se i u sousedů stává proměnlivějším, lidé jsou méně dlouhodobě vázaní k jednotlivým stranám. Euforii z jmenování mladé právničky, poslankyně Annaleny Baerbockové lídryní Zelených vystřídal strmý propad této strany, který se o volebním večeru zastavil až na necelých patnácti procentech. Osudným se jí stalo zřejmě právě to, z jak dobré pozice do ostré fáze kampaně vstupovala. Okamžitě se na ni zaměřila velká mediální pozornost, na což ona bez zkušenosti ve vyšší exekutivní funkci nebyla připravená. Rychle se objevily přikrášlení v jejím životopise, pozdě přiznané vedlejší příjmy a plagiáty v její politické knize, což kandidátce strany, jejíž program operuje s vysokými morálními nároky, uškodilo více, než by to zřejmě uškodilo komukoli jinému. Annalena Baerbocková kromě toho začala zmatkovat: Namísto toho, aby pochybení přiznala, najala si nejprve právníka. Pro mnoho lidí se to zřejmě stalo důkazem, že ani ona, ani její tým prostě přísným nárokům kladeným na vrcholné politiky neumí dostát. Zpětně se ale mluví také o tom, že politička zdatná spíše v technických detailech jednotlivých politik nedokázala zemi nabídnout silný příběh, který by ji přiměl k tak radikální změně kursu, kterou by představovala zelená kancléřka.

CDU/CSU, vedeným do voleb předsedou zemské vlády v nejlidnatější spolkové zemi, západoněmeckém Severním Porýní-Vestfálsku, Arminem Laschetem, se od jara už výrazněji vytáhnout nahoru nepodařilo. A to ani poslední nadějí na mobilizaci vlastních přívrženců, antilevicovým strašením před koalicí SPD, Zelených a radikálně levicové Die Linke, která se po část kampaně zdála početně možná, obě větší strany k ní ale byly vlažné a konečný výsledek, kdy se Die Linke do Spolkového sněmu dostala jen s odřenýma ušima, na ni nakonec ani nestačí. V kampani na německé poměry mimořádně personalizované se i v případě křesťanských konzervativců hlavní díl viny na historickém debaklu někdejšího politického hegemona připisuje právě jejich lídrovi. Armin Laschet svedl začátkem roku lítý boj o lídrovskou pozici s bavorským zemským premiérem Markusem Söderem, ze kterého sice vyšel vítězně, vděčí za to ale spíš vlivným osobnostem ze stranického vedení. U stranické základny i veřejnosti byl, a také zůstal, výrazně oblíbenější právě jeho sok, a tak šla strana do kampaně oslabená už jen tímto vnitřním rozkolem. V kampani Laschet zřejmě jako dlouholetý spojenec Angely Merkelové, podobný jí spíše technokratickým stylem politiky, spoléhal na to, že prostě bude stačit se prezentovat jako její přirozený nástupce a hlasy dříve směřující k doteď neoblíbenější německé političce má automaticky jisté. Jenže to se přepočítal – po kontinuitě toužícím Němcům nakonec poněkud paradoxně jako nejlepší pokračovatel kursu Angely Merkelové přišel lídr sociálních demokratů Olaf Scholz (viz Kateřina Smejkalová, Nejstředovější sociální demokrat, Listy 5/2020).

Tento politický veterán, ministr financí a vicekancléř dosluhující velké koalice je totiž podobně umírněným technokratem jako kancléřka, jen na rozdíl od Armina Lascheta ještě vyzařuje také zkušenost a určitý státnický formát. Je tak potřeba říct, že nevídaně strmý vzestup SPD od začátku léta až po konečných bezmála 26 procent ve volbách a tím i těsné vítězství, byl dán méně nějakým levicovým hnutím německé společnosti, ale spíše chybami a slabostí konkurence a sázkou na jistotu v době, která po koronavirové pandemii a katastrofálních záplavách na západě země podstatné části německé společnosti přijde nebezpečně nestabilní. Ozývají se tak i kritické hlasy, které říkají, že ve zlomovém dějinném okamžiku, kdy je zejména kvůli hrozící klimatické krizi třeba jednat odvážněji a radikálněji, zhýralý německý elektorát selhal. Zároveň však platí, že program sociální demokracie sice není nijak revoluční, s poměrně razantním bojem s klimatickou změnou se v něm ale – vedle solidních sociálních reforem – zcela samozřejmě počítá.

Dobrou zprávou je, že se národovecky konzervativní AfD zřejmě ustálila jen něco málo přes deset procent voličské podpory. To sice není málo, jde ale o mírný pokles oproti posledním volbám, které ještě byly ve znamení jejího vzestupu, u kterého nebylo jasné, kde se vlastně zastaví. V končícím volebním období byla s třetím nejlepším volebním výsledkem největší opoziční stranou, nyní se ale propadá až na páté místo, a jakkoli dopadne sestavování vlády, opozici již nepovede. Druhým volebním obdobím ve Spolkovém sněmu ale získá veřejnou podporu pro svůj think-tank, čímž může v budoucnu dojít k určitému programovému a diskursivnímu upevnění jejích pozic. Zároveň je její voličská podpora také velmi nerovnoměrně regionálně rozložená – na východě země zůstává velmi silná, v roli protestní strany zde zřejmě definitivně vystřídala Die Linke, což je neblahý vývoj, který se přes řadu podnětných politických iniciativ směřujícím k odhalení příčin tamní nespokojenosti zatím zastavit nepodařilo (Kateřina Smejkalová, Východní Německo: Problém a téma veřejné debaty, Listy 1/2018).

Die Linke u voleb propadla, zůstala těsně pod pětiprocentní voličskou podporou a její přítomnost v parlamentu zachránilo jen pravidlo stanovující, že když strana získá alespoň tři přímé mandáty (v Německu se volí dvěma hlasy, prvním konkrétní osobnost, kterou vysílají strany v malém volebním okrsku každá jen jednu – absolutní vítěz pak automaticky získává na základě tzv. přímého mandátu poslanecké křeslo; zatímco druhým hlasem se volí kandidátní listiny na zemské úrovni), dostává poměrný počet poslanců, i když pětiprocentní kvorum nepřekročí. Za její úpadek může zřejmě jak obecnější krize levicových stran, které jsou rozpolcené mezi liberálnější vrstvy zaměřené na postmateriální témata a tradiční, konzervativnější elektorát, tak právě i to, že zejména na východě země po třiceti letech ztratila pozici protestní strany ve prospěch AfD.

Povolební vyjednávání teď u sousedů zřejmě budou dlouhá a komplikovaná. Lídři SPD i CDU/CSU hned o volebním večeru ohlásili své ambice sestavovat vládu – na rozdíl od Česka k tomu nepotřebují žádné formální pověření. Komu z nich se to podaří dříve, ten bude kancléřem. Realisticky v úvahu připadají dvě koalice, jejichž společným jmenovatelem jsou Zelení a FPD, která skončila na 11,5 procentech, a liší se pouze právě tím, kdo z obou větších stran by je vedl. Pokud by se podařilo sestavit vládu socialistovi Olafu Scholzovi, vládla by podle barev zastoupených stran tzv. semaforová koalice, v opačném případě, s kancléřem Arminem Laschetem, by šlo o tzv. jamajskou vládu. ŹProblém spočívá v tom, že Zelení by preferovali první možnost, protože mají s SPD výrazně větší programový překryv, zatímco pro FDP platí pravý opak. Půjde teď tak o rychlost a obratnost lídrů obou větších stran, komu se podaří najít takový programový kompromis, že uspokojí jim méně nakloněného koaličního partnera. Povolební situace v Německu tak skýtá jak nebezpečí volebního patu, tak ale i riziko nestabilní či programově rozbředlé vlády, která by nejen že nepřinesla žádnou sociální a ekologickou změnu, ale mohla být v krajním případě opět i vodou na mlýn extremistům z AfD.

Kateřina Smejkalová (1986) je politoložka.

Obsah Listů 5/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Kateřina Smejkalová

Německo po volební noci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu