Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
125 let od narození Wenzela Jaksche
Německojazyčné oblasti Čech a Moravy se v osmdesátých letech 19. století staly místy vzniku systému dělnických spolků. Šlo o podpůrné pokladny (pojišťovny), tělocvičné a vzdělávací spolky anebo odborové organizace. Z nich se později vyvinuly politické organizace, které před první světovou válkou hájily práva dělníků a dělnic a například požadovaly rovné hlasovací právo. Po válce z někdejších zemských organizací Čech a Moravy vznikla svébytná německá sociální demokracie Československé republiky. Po počátečním odmítnutí hranic ujednaných na pařížské mírové konferenci se strana doŹpracovala k aktivistické politice, v jejímž Źrámci se konstruktivně podílela na dění ve státě. Nakonec se Německá sociálnědemokratická strana dělnická bila až do roku 1938 za svobodu a demokracii. Několik málo sociálních demokratů dokázalo uniknout před nacisty do exilu. Mnoho jiných bylo deportováno do koncentračních táborů. I přes svou loajalitu byla většina německých sociálních demokratů po válce vysídlena. Tragédii hrdého dělnického hnutí odráží i život posledního stranického předsedy Wenzela Jaksche.
Dne 25. září uběhlo 125 let od chvíle, kdy se Wenzel Jaksch narodil hluboko na Šumavě, na nejzazším jihu dnešní České republiky. Jakschovo politické, po mnoho desetiletí trvající působení dnes upadlo takřka v zapomnění – je jediným demokratem, který byl poslancem československého parlamentu i Spolkového sněmu. Přitom byl i členem stínového kabinetu Willyho Brandta.
Jaksch pocházel z prostých poměrů, a musel tedy brzy opustit domov. Ve Vídni se vyučil zedníkem a zapojil se do dělnického hnutí. Z první světové války se vrátil s těžkým zraněním. Politickou kariéru však nezačal doma na Šumavě, ale v průmyslových oblastech severních a západních Čech. Nejprve se věnoval získávání venkovského obyvatelstva pro sociální demokracii. Pak však začal pracovat jako redaktor pro různé sociálnědemokratické deníky. Z této pozice procestoval v polovině dvacátých let Sudety a v jazykově vytříbených reportážích vylíčil neskutečnou bídu tamních lidí. Texty měly být také obžalobou pravicové česko-německé koalice vládnoucí od roku 1926. Čeští a sudetoněmečtí sociální demokraté se v opozici sblížili, což překrylo fakt, že při založení Československa proti sobě vystupovali jako nesmiřitelní protivníci.
Ve volbách koncem roku 1928 se německé sociální demokracii podařilo posílit a stala se součástí koalice složené z více stran, do níž patřili i čeští sociální demokraté. Do této frakce nyní náležel i mladý Wenzel Jaksch. Vládě však hvězdy nepřály. V roce 1930 udeřila světová hospodářská krize i v Československu a zasáhla obzvlášť Sudety. Stejně jako v Německu z toho profitovaly radikální síly, hlavně pravice. V roce 1933 vznikla Sudet německá vlastenecká fronta (Sudetendeutsche Heimatfront). V roce 1935 pak toto souhrnné uskupení, mající blízko k německému naŹcismu, vybojovalo pod názvem Sudetoněmecká strana přesvědčivé vítězství ve volbách.
Sociální demokraté spolu s Jakschem varovali před nastolením německých poměrů a odvolávali se na zprávy početných uprchlíků z Německa. Po léta jim také obětavě poskytovali pomoc. V této době se Jaksch stále více profiloval jako obroditel sociálnědemokratické politiky. Prosazoval závazné ústupky české většinové společnosti ve prospěch německé menšiny. Na druhou stranu ale také požadoval, aby sociální demokracie zaujala stanovisko k národnostní otázce a nezabývala se pouze sociální tematikou. Kromě toho Jaksch obhajoval také to, aby strana dělala politiku pro všechny, nejen pro dělníky. Tyto jeho pozice se nesetkaly s bezvýhradným nadšením. Přesto byl Jaksch v roce 1938 zvolen předsedou strany. Mezinárodní vývoj ale v té době už značně zúžil prostor pro politická řešení.
Když Velká Británie, Francie, Německo a Itálie ujednaly v září 1938 v Mnichově odstoupení Sudet, začalo pro sudetoněmeckou sociální demokracii období pronásledování a útěku. Když potom 15. března 1939 vpochodovala německá vojska do Prahy, uprchl Wenzel Jaksch na britské velvyslanectví, následně v přestrojení proklouzl z Prahy a překročil na lyžích hranici s Polskem. Odtud se mu podařilo dostat do Velké Británie, kde vybudoval silnou exilovou organizaci. Ta se brzy dostala do konfliktu s československou exilovou vládou Edvarda Beneše, jež stále silněji tíhla k řešení národnostní problematiky cestou vysídlení všech Němců. Jaksch spolu se svými souputníky nakonec již nedokázal vzdorovat. Otřeseně musel po konci války z exilu sledovat vysídlení sudetských Němců.
Jaksch mohl odjet z exilu do Německa až v roce 1949, po založení Spolkové republiky. Jako většina sudetoněmeckých sociálních demokratů vstoupil do SPD a dostal se do Spolkového sněmu, jehož poslancem byl až do smrtelné nehody v roce 1966. Pro hesenskou zemskou vládu vypracoval plán začlenění početných vyhnanců. Jaksch byl předsedou Svazu vyhnanců a místopředsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Od roku 1951 stál také v čele Seligerovy obce, nástupnické organizace Německé sociálnědemokratické strany dělnické v Československu. Obec dodnes uděluje vzpomínkovou Cenu Wenzela Jaksche za zásluhy o česko-německý dialog a evropské sjednocení.
V Jakschově recepci dodnes přetrvává několik sporných bodů, pročež bývá s oblibou využíván pro konstrukt sudetoněmeckého revanšismu. Jakschovi bývá vyčítáno, že v posledních měsících před mnichovskou dohodou usiloval o dohodu se Sudetoněmeckou stranou, a tím s nacisty. Tato kritika ovšem vychází hlavně z výpovědi Emila Franzela, Jakschova souputníka, jenž se však později od sociální demokracie odvrátil a pokoušel se o kariéru v nacistických kruzích, což ho jako poválečný historický zdroj přinejmenším zpochybňuje. Jaksch bývá také kritizován, že v londýnském exilu odmítal anulování mnichovské dohody. Nečinil tak ale proto, že by snad chtěl obhajovat tento krok nacistické agresivní politiky, ale protože si pro poválečnou dobu přál sjednocenou Evropu bez znevýhodněných menšin. Jaksch chtěl překonat státy meziválečné doby v jejich problematických hranicích a nechtěl se k nim vracet. V té době samozřejmě neměl takový koncept naději na úspěch, takže lze Jakschovi přinejmenším vyčítat, že zcela přecenil své politické možnosti. Po válce bylo Jakschovi předhazováno, že vykonával nejrůznější funkce v sudetoněmeckých organiŹzacích, a tím se paktoval s bývalými nacisty. Na jeho obhajobu lze uvést, že německá sociální demokracie si z pádu výmarské republiky vzala poučení, aby už nevytvářela vlastní organizace, nebyla státem ve státě, ale aby dělala sociálnědemokratickou politiku v existujících, formálně politicky neutrálních svazech. A přesně to Jaksch dělal, ve Svazu vyhnanců i v Sudetoněmeckém krajanském sdružení, což jen podtrhává, že i přes všechny velké historické zvraty zůstával demokratem.
Z německého originálu přeložila Zuzana Schwarzová.
Thomas Oellermann (1977) je historik.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
