Václav Jamek

Václav Jamek: O tom, jak si zlí dovolují a dobří si koledují
aneb Konečné slovo o politické korektnosti

Už nějakou dobu si říkám, že bych měl konečně říci konečné čili definitivně platné slovo o politické korektnosti, jížto si kdekdo pořád vyplachuje hubu, nebo jí má naopak ústečka plničká, i když ten obrat ani přímo nevysloví, protože se mezitím už z jistých důvodů sám stal politicky nekorektním. Ústečka jsou tedy plničká dalších složitých opisů, okolků, okolečků, kliček, okliček, serepetiček a tichého nakusování, kdežto huba nevymáchaná přetéká sama od sebe, snažit se nemusí, stačí povolit stavidla, novodobým obratem: odbourat zábrany.

Na počátku politické korektnosti je něco, co má v češtině plně odpovídající a uspokojivý název ohleduplnost, v případě zvýšené křehkosti i šetrnost (nikoli ve smyslu škudlení, ale laskavého, opatrného zacházení); a týkalo se to pouze způsobu, jímž se o něčem citlivém, případně zraňujícím sluší mluvit. Jde tedy vskutku o způsob lidsky žádoucí, pročež se česky nazývá též způsobností. Figuře, kterou se tu hodí používat, říká už starověká rétorika eufemismus, neboli zmírněná forma vyjádření. Na opačném pólu expresivity (výrazovosti) stojí pojmenování přemrštěné čili hyperbola, řečí prostou nehoráznost, z níž se dalším přepětím, jemuž dialektika říká přeměna kvantity v kvalitu, snadno a rychle stává hanobení a urážka. Uprostřed mezi těmito póly by se mělo nacházet pojmenování objektivní (pokud to lze), nebo aspoň střízlivé, uvážlivé, citově klidné, ale nikoli útlocitné.

Vzhledem k tomu, že jenom v Evropě si lidstvo tyhle věci uvědomuje něco přes tři tisíce let, by se mohlo předpokládat, že civilizovaná společnost v tom má už dávno pořádek a zásada slušného vyjadřování – protože o nic jiného nejde! – by v ní měla být vkořeněna tak pevně, že by rozhodně neměla zapotřebí stát se předmětem politické kampaně; takže pokud k tomu přece dojde, tento fakt je sám o sobě šokující a měl by být chápán jako velmi znepokojivý příznak čehosi neblahého; a to ve všech svých projevech, tj. v pozici i v opozici.

Co se tedy musí stát, aby přinejmenším část společnosti, nadaná jistým vlivem, pokládala za nezbytné zdvořilost – neboli něco v zásadě samozřejmého – nevybíravým způsobem a v podobě úzkostlivě přepjaté vymáhat, a to, co sama uzná za nezdvořilost, dokonce trestat, a to i nad míru zákona? Jistě nějaká velká, traumatizující veřejná katastrofa, jako byly např. kdysi ve Francii náboženské války. Ty měly na obecné mravy tak rozkladný účinek a vyvolaly – už tehdy! – takovou hrůzu z toho, čeho je člověk v zajetí svých běsů schopen, že celé následující, 17. století je posedlé potřebou svázat člověka disciplínou; a užívání slov se stává hlavním nástrojem tohoto ukáznění. Přímé pojmenování, zvlášť věcí choulostivých, není často žádoucí, a Francouzi volí mezi dvěma cestami pojmenování šetrného: je to pojmenování opisem čili oklikou (perifráze), a pojmenování zámlkou (litotes). Brzy se ukáže, že jde o dva způsoby nesmiřitelné.

Perifráze vede rychle do rétorické pasti, hrubost neomaleného vyjádření, které by zraňovalo cit, je nahrazena přemrštěností, a tedy vlastně bezohledností ohledu, která zraňuje vkus i zdravý rozum. Choulostivost věcí totiž závisí na (skutečné či předstírané) choulostivosti mluvčích, a na tom celý postup zadrhává. Někomu přijde vulgární a neslušné nazvat krknutí krknutím a šoustání šoustáním (i když i to už je opis, leč opotřebovaný, vyžadující si dalšího a potom zas dalšího opisného přelakování!); jinému nazvat slepce slepcem, starce starcem a žaludek žaludkem; dalšímu nazvat židli židlí, maso masem a zem zemí; a tomu poslednímu nazvat přímo cokoli. Choulostivost se může stát stejně tvrdou a ničivou jako nejhorší sprostota. Opisy neberou konce a z jazykového sdělení se stává nepřehledné bludiště: ve Francii se pro to vžilo označení preciozita, ta byla pro své zjevné kazy akademickými autoritami zavržena; i když samozřejmě přetrvala a přes Marivauxe, Mallarméa a některé učené strukturalisty trvá ve francouzské kultuře jako velké pokušení stále.

Pojmenování zámlkou má vybavit představu věci tím, že její pojmenování chybí, třebaže by z nějakého rozpoznatelného důvodu chybět nemělo. Je tedy rafinovanější, důvtipnější a na rozdíl od opisu, leckdy extravagantního, také nenápadné. Není mi dobře vlastně znamená je mi špatně; má na víc znamená fláká to, atd. Francouzi vypracovali právě toto umění k dokonalosti, jejich litotes může dosáhnout takové jemnosti, že ho duch té hře nenavyklý nemusí ani poznat, ale v tom také spočívá hlavní úskalí této figury, tím záludnější, že je skryté. Litotes totiž napohled dobře vyhovuje obecně prosazovanému požadavku jazykového projevu uměřeného, střízlivého, klidného, neboli oné objektivní rovině vyjadřování, která by měla být především spolehlivá. Jenže zámlky mohou být záludné, jsou jako viry, které zdánlivě střízlivou řeč rozloží zevnitř, takže spolehlivou být přestává, protože nelze překonat podezření, že je ve skutečnosti plná skrytých úmyslů; nejpozději od Freuda také víme, že o těch skrytých úmyslech nemusí vědět ani sám mluvčí, který může produkovat výmluvné zámlky i proti své vůli.

Poslední velké kataklysma, které postihlo západní společnost, je nicméně minulostí už poměrně vzdálenou, aby se vzepětí politické korektnosti v době nedávné a současné dalo z něho přímo odvozovat. Všechno se jeví tak, jako by tato nová přecitlivělost vyvěrala z víceméně pohodlného živobytí, které naše společnost svým členům v posledních desetiletích poskytovala. Lidé, kteří ani zdaleka nemusí nebo do této chvíle nemuseli strádat přičiněním svých bližních, jako strádali jejich generační předchůdci ve stejných existenčních situacích, najednou ztrácejí trpělivost, a nejenže požadují nápravu stále přetrvávajících křivd, ale jako by chtěli dost pošetile účtovat s celou historií lidského druhu a násilně smazávat její stopy, jako by se tím dalo něco předělat.

Hlavní nesnáz tkví v tom, že úsilí se nesoustřeďuje jenom na věc samu, ať už jde o jakoukoli nespravedlnost, dnes převážně o diskriminaci rasovou a podle pohlaví: věcné požadavky, které lze vznášet, mají značné oprávnění, i když je s podivem, že se týkají převážně mravů a nezaměřují se k obtížně udržitelným základům systému, ekonomickým, sociálním a politickým. Možná to vyzní jako drzost, ale nemůže to být tím, že tyto impulsy vycházejí skoro výhradně ze Spojených států, které žijí už řadu desetiletí s hlavou zastrčenou v písku? Ale dokonce i u těch skutečných problémů, ve kterých se něco podniká, se věcná stránka silně zamlžuje divokými požadavky na správné vyjadřování.

Tento jev jde však nad rámec slušného, ohleduplného vyjadřování, které je civilizačně žádoucí a přiměřené: dotčené skupiny se nedomáhají jenom zdvořilosti, ale jakéhosi jejího vyššího stupně podle vlastního uvážení. Rozezlenost je znakem rozmazlenosti; a závažné je především to, že vlastně už nejde jen o způsob vyjadřování, jde o jeho institucionalizaci, a tedy o institucionalizaci odpovídajícího postoje, vnucovaného nadále jako povinný.

Z našeho pohodlného živobytí se za posledních patnáct, dvacet let stalo zdání, a choulostivá reakce tedy není ani tak ohlasem společenské katastrofy, jako spíš výrazem jejího napjatého očekávání. Panická reakce na hrozbu existuje, ta je však zaměřena jednak do budoucna, ať už jde o ekologii nebo o správu lidského bohatství, která je zřejmě schopná většinu lidstva bez mrknutí oka obětovat, jednak do sousedství, k jiným lidským kulturám, které se jeví čím dál víc jako cizorodé a nepřátelské, odhodlané západní oázu prosperity zlikvidovat, i kdyby jen v návalu sebezáchovného pudu: počínaje islámem, v němž se vedle archaických způsobů skutečně ukazují silné destrukční sklony a zároveň malý smysl pro lidskou (spolu)zodpovědnost.

Choulostivci, kteří se z některých slov nejen osypou, ale rovnou vás kvůli nim ženou k soudu nebo vám aspoň vypnou internet, a zlouni, kteří v choulostivosti jiných nacházejí záminku pro nestoudné projevy vlastní krutosti a sprostoty, otevřená nenávist a zlovůle jedněch i nedůtklivá cimprlišnost druhých, jsou stejně přecitlivělými projevy stejné nejistoty. V jedněch to povzbuzuje ještě horší útlocit, v druhých to v obavě z jiných běsů jejich vlastní běsy rozpoutává. Ti sprostí si však dovolují také proto, že si ti přecitlivělí až moc koledují: každá přemrštěnost nakonec vyvolává přesně opačnou reakci, než o jakou stála.

Proto je dnes odpovědnost těch citlivých dokonce větší než i tak nemalá odpovědnost zuřivců: protože s těmi prvními je to složitější.

(Dokončení přijde. )

Václav Jamek

Obsah Listů 5/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Václav Jamek: O tom, jak si zlí dovolují a dobří si koledují
aneb Konečné slovo o politické korektnosti

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu

Václav Jamek

Václav Jamek: O tom, jak si zlí dovolují a dobří si koledují aneb Konečné slovo o politické korektnosti

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu

Václav Jamek: O tom, jak si zlí dovolují a dobří si koledují
aneb Konečné slovo o politické korektnosti