Petr Drulák

Další liberální omyly

K Listům 4/2021

Francouzský myslitel Jean-Claude Michéa vyčítá současné levici, že se nechala ovládnout liberalismem. Jeho kritika vyvolává na liberální levici pochopitelnou nevoli. Oto Novotný ve svém textu (Slabiny Michéovy kritiky liberalismu, Listy 4/2021) soudí, že v ní objevil několik významných slabin. K autorově cti je nutno říci, že Michéu nezkresluje, nezesměšňuje, ani netvrdí, že bych ho překrucoval termínem konzervativní socialismus, který používám v úvodu ke knize. Rovněž správně poznamenává, že Michéa nenabízí žádnou jasnou alternativu, což by patrně připustil i on sám.

Jinak však Novotného stať zaujme spíše svými omyly a pozoruhodnými, leč chatrnými konstrukcemi. Začněme tvrzením, že „sociální demokracie je radikálním dotažením kritické sebe-reflexe liberalismu“ (s. 25) či „dějinnou fází rekonstrukce liberalismu“ (s. 27). Pokud bychom v citacích zaměnily slovo liberalismus slovy marxismus či křesťanství, jednalo by se o teze, které by byly historickému i ideologickému vývoji sociální demokracie mnohem blíže než to, co říká Novotný. Pro aktivisty a ideology dělnického hnutí byli Marx a někteří křesťanští myslitelé důležitější než kterýkoliv z liberálních klasiků; jejich díla přitom nebyla rekonstrukcí liberalismu, nýbrž jeho důsledným odmítnutím. To, že se dnes sociální demokracie může skutečně jevit jako jedna z odnoží liberalismu, která se od ostatních liší svojí údajně kritickou sebereflexí, je pouze známkou jejího úpadku. Novotný tímto argumentem pouze nechtěně dokazuje, proč je Michéovo varování před liberální kolonizací levice tak důležité a proč jeho argumenty mají význam i v českém prostředí.

Novotný přichází se zdlouhavým a nepřesným filozofickým výkladem, v němž polemizuje s Michéovou kritikou osvícenské myšlenky pokroku. Ukazuje však pouze, že ne všichni osvícenští myslitelé pojímali pokrok stejně (což Michéa netvrdí), přičemž musí připustit, že někteří z nich skutečně položili základy současnému teleologicko-materialistickému pojetí, které Michéa kritizuje. Novotný obhajuje liberalismus i pokrok tím, že rozlišuje jejich dvě pojetí, která mají odpovídat epistemologickému odlišení mezi kontinentálním racionalismem a britským Źempirismem. První chápe pokrok jako směřování k předem danému cíli naplňováním abstraktní ideje, druhý ho pojímá jako experimentální zlepšování života cestou pokus a omyl. První, které si podle Novotného kritiku zaslouží, má představovat Immanuel Kant, druhé, k němuž se naopak hlásí, přisuzuje Johnu Lockovi.

Novotný se dopouští hned několika nepřesností. Podceňuje filozofické zakotvení raných průkopníků vědy, kteří se prý věnovali experimentům a nelámali si hlavu filozofickými problémy. Ve skutečnosti celá moderní věda stojí na určitých odvážných metafyzických předpokladech, například že příroda mluví jazykem matematiky, které Galileo, Newton a další formulovali a ostatní sdíleli. Novotný rovněž nebere v potaz, že Kantův transcendentalismus není čistým racionalismem, nýbrž pokusem překonat rozpor mezi racionalismem a empirismem: vyřešit hádanky racionalistické metafyziky, ale také vyvést empirismus ze slepé uličky, kde se ocitl Humovým skeptickým pojetím kauzality.

Kant, který byl rovněž přírodovědcem, si totiž uvědomoval nutnost syntézy empirismu a racionalismu. Novotného dělení pokroku na experimentální, který chválí, a racionalistický, který odmítá, je tudíž umělé. I pojetí pokus-omyl totiž vyžaduje obecnou normativní ideu žádoucího cílového stavu, která umožní připravit i provést společenský pokus a následně vyhodnotit, zda došlo či nedošlo k omylu. Jinými slovy ani to, co Novotný považuje za experimentální pokrok, není imunní vůči Michéově kritice. Navíc kdybychom Novotného dělení přijali, museli bychom liberalismus volného trhu (laissez faire), jehož kritiku Novotný s Michéou sdílí, považovat za ideologii pokroku experimentálního, a nikoliv racionalistického (trh je místem neustálých pokusů s nepředvídatelnými výsledky). Jinými slovy, onen vyzdvihovaný experimentální pokrok je spojen s mimořádně vlivnou liberální doktrínou, na jejímž odmítnutí se alespoň rétoricky shodne nejen celá levice ale i velká část pravice.

Samozřejmě existují i jiné liberální školy. Novotný se snaží ukázat, že Michéovu kritiku lze sice vztáhnout na liberalismus volného trhu, ale že existují i alternativy, pro něž jeho kritika relevantní není. Tuto alternativa naznačuje tím, že konfrontuje Michéu se svojí vlastní interpretací Lockovy filozofie. Na tento pokus by se dalo odpovědět jednoduše: Michéova kritika míří na liberalismus posledních padesáti let, kdy dokázal ovládnout levici, a nikoliv na spisy průkopníků liberální ideologie ze 17. století. Nemuseli bychom se pak vůbec zabývat Novotného argumentem postaveným ve stylu: Michéa se v analýze dnešního globalizovaného liberalismu mýlí, neboť Locke nic takové neříká.

Nicméně jednostrannost, s níž Locka interpretuje, si odpověď zaslouží. Zakrývá totiž zásadní limit liberálního myšlení, který se projevuje jak v doktríně volného trhu, tak i v dnešním kulturním liberalismu. Přestože Novotný pojímá svoji obhajobu liberalismu filozoficky, pomíjí jeho základní filozofický rys, který ho odlišuje od křesťanství i od marxismu tedy od skutečných zdrojů levicového myšlení. Je jím ontologický individualismus. Locke postuluje nezávislé jednotlivce, kteří mohou existovat i mimo společnost a i bez jakéhokoliv politického uspořádání jsou vybaveni určitými nezadatelnými právy.

Novotný připomíná, že Locke pojímá předpolitický „přirozený stav“ člověka jinak než Hobbes, bere si však z tohoto porovnání pouze to, co se mu hodí. Zdůrazňuje, že Lockův přirozený stav neznamená válku všech proti všem, jejíž hrůzy blednou i před tou nejhorší tyranií, jak soudí Hobbes. V Lockově přirozeném stavu je možno i bez vlády pokojně a svobodně žít, obdělávat půdu i obchodovat. Pokud lidé svoji svobodu omezují přijetím vlády, činí tak v očekávání, že vláda jim usnadní individuální životy a bude chránit základní práva, která už měli v přirozeném stavu. Pokud vláda tato očekávání nenaplní, je možno ji svrhnout. To je základ liberální koncepce státu, která odvozuje stát od jednotlivců s přirozenými, tedy státem nedotknutelnými právy, čímž stanoví limity státní moci nad občanem.

Ale tato koncepce má i odvrácenou stranu. Základním právem jednotlivce je vlastnictví. Pouze tím, že vlastníme svoji pracovní sílu, kterou si můžeme přivlastňovat přírodu či práci druhých, dokážeme překonat to, co nás nejvíce ohrožuje. Podle Locka není hlavní hrozbou druhý jednotlivec, jak soudí Hobbes, nýbrž hlad a nejistota materiálního přežití vůbec. Jinými slovy lidská existence je udržitelná pouze díky možnosti vlastnit a toto základní právo nemůže být omezováno. Vlastnické právo není jedno z mnoha práv, ale základ pro jakákoliv další práva, což ho činí politicky nedotknutelným, jeho porušení ze strany vlády je legitimním důvodem k jejímu svržení. Locke byl důsledný. Morálně sice odmítal otroctví, ale z vlastnických pozic ho obhajoval; vysvětloval dokonce, že konverze ke křesťanství nedává otrokovi nárok na propuštění (což mohlo souviset s jeho vlastními investicemi v koloniích). Lockova liberální idyla společnosti vlastníků je vykoupena ničím neomezeným tržním vykořisťováním všeho a všech. A co je nejdůležitější, nejedná se o nějakou kosmetickou vadu v teorii, kterou by šlo snadno odstranit, nýbrž o základní stavební kámen, bez něhož celá liberální konstrukce padá.

Novotný se tudíž mýlí, když se ve svých prvních dvou „kritických komentářích“ (s. 28) pokouší postavit Locka jako alternativu, na niž se nevztahuje Michéova kritika liberálního pojetí soukromého jednotlivce a primátu tržních vztahů. Obojí je odvrácenou stranou Lockova pojetí svobody a pokojného přirozeného stavu, které Novotný tak vyzdvihuje. Svoboda a tržní společnost vlastníků se u Locka navzájem podmiňují.

Ve zbývajících třech komentářích, které se týkají Michéovy kritiky expanzivní role práva, může mít Novotný pravdu, že u Locka nic podobného nenajdeme a jistě je možné najít pasáže, které by při dobré vůli mohly naznačovat alternativu. Ovšem současný liberalismus je charakterizován expanzí práva, které nahrazuje logiku daru a přirozených vztahů a neustále objevuje nové „diskriminace“. Jedná se o nutný důsledek Lockovy filozofie, nebo pouze o jedno z možných rozvinutí jeho individualistické ontologie? Přinejmenším je na místě otázka, proč expanze práva narostla do současné podoby a nebyla brzděna tendencemi a mechanismy, o nichž je Novotný přesvědčen, že je u Locka nachází.

Jistě není možné přičítat pouze Lockovi, že rozumná myšlenka ústavnosti a právního státu přerostla do dnešního soudcokratického monstra. Nicméně patří k původcům omezování politické moci a tím i veřejného zájmu cestou zákona a soudů ve prospěch individuálních zájmů. V 17. století však šlo o obranu před svévolí absolutního monarchy, dnes se liberální elita brání před demokracií. Koneckonců sám Locke byl v otázkách deŹmokracie velmi opatrný a nejasný, což ostatně platí pro většinu velkých postav liberálního myšlení až do 20. století. Sice tvrdí, že vládce se musí opírat o souhlas svých poddaných. O interpretaci, co tím souhlasem vlastně myslel, se dodnes vedou spory. Nespojoval ho s volbami, ani nemusel být explicitní, zcela jistě znamenal absenci masového odporu, cokoliv navíc záleželo na okolnostech.

S podobným pojetím souhlasu patrně pracuje Novotný, když o současné liberální demokracii tvrdí, že „jakékoliv právo může být uznáno za právo pouze tehdy, pokud je legitimizováno většinovým kolektivním souhlasem“. Ze Spojených států známe přitom řadu případů, v nichž byla určitá práva vytvořena rozhodnutím Nejvyššího soudu proti parlamentní většině. Totéž dělají evropské ústavní soudy a soudní instituce EU a Rady Evropy. Jediným projevem onoho většinového kolektivního souhlasu je skutečnost, že nespokojenci zatím nebyli připraveni rozpoutat občanskou válku, i když v USA nebo ve Francii se toto téma ve veřejné debatě už pravidelně objevuje.

Možná že právě toto téma nabízí nakonec nejzajímavější možnost konfrontace mezi Lockem a Michéou. Z diagnózy francouzského myslitele vyplývá, že současná liberální demokracie se mění na liberální oligarchii, její represivní opatření (motivované zisky kapitálu, ochranou menšinových práv, klimatickými změnami, očkováním atd.) vyvolávají více či méně násilné projevy nevole lidových vrstev, které mohou přerůst v protisystémovou vzpouru. Anglický klasik právo na vzpouru za určitých podmínek lidu přiznával. Dokáží dnešní liberálové aktualizovat tyto podmínky pro 21. století a říci, za jakých okolností si zaslouží být smeteni?

Petr Drulák (1972) je politolog, v letech 2014–2016 byl náměstkem a politickým tajemníkem na ministerstvu zahraničních věcí a následně velvyslancem ČR ve Francii, akademicky působí na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni a v pražském Ústavu mezinárodních vztahů, kde byl v letech 2004–2013 ředitelem.

Obsah Listů 5/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Petr Drulák

Další liberální omyly

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu