Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Šašek a král v roce 2021

Co se stalo s politickou satirou?

Pamatujete si ještě, jak vláda vloni v zimě omylem zakázala prodej kávy s sebou? Původně chtěla jen omezit shlukování u stánků se svařákem. Úředníkům ale text opatření nějak ožil pod rukama a ulebedil se na tom posledním, co městskému člověku ještě připomínalo časy bez tvrdého lockdownu a denní statistiky zesnulých. Možná byl tohle ten pomyslný bod zlomu, po kterém preference vládního hnutí ANO poklesly na doposud nejnižší čísla.

Ne snad proto, že by zemi ovládali hipsteři, pro které je úhelným kamenem debaty o kvalitě života v zemi způsob pražení kávy a tloušťka plátku avokáda na sendviči. Zlomové to nebylo ani pro zjevnou neschopnost vlády vydávat účinná a situaci adekvátní opatření, to bychom v historii koronavirové pandemie v Česku našli momenty, které by o bezradnosti svědčily lépe. Kauza zákazu kávy do kelímku byla zlomová, protože byla (přes veškerý zmar tehdejší situace) neskonale vtipná. Lidi pijou svařák a shlukují se, hádejte, co vláda na to? Zakázala pít kávu!

Nejde o švejkování, ale o limity moci

O Češích koluje urbánní legenda, že jsou prý národem smějících se bestií. Někteří zvěstovatelé této identitární nálepky dokládají její pravdivost existencí fenoménu švejkování, s odkazem na slavné humoristické dílo Jaroslava Haška. Sociologickým faktem ovšem je, že humor jako nástroj odporu k moci funguje napříč kulturami. Dobrý vtip totiž v lidech vyvolává spontánní reakce, pozitivní emoci, má schopnost tmelit své čtenáře a posluchače, kteří si odnášejí pocit vzájemnosti, když se všichni smějí stejné pointě. To všechno umožňuje aspoň na krátký okamžik opustit každodenní společenské hřiště, kde se hraje o vážné věci, většinou ne černobílé, většinou ne jednoduché, většinou ne rychle a jednou provždy řešitelné. Vtip je vtip, stane se pánem situace a na chvíli je lidem kolem něho dobře.

Stačí si ostatně vzpomenout na hvězdy československé satiry za minulého režimu. Šimek a Grossmann, Lasica a Satinský, v hudbě třeba Vodňanský a Skoumal, ale i Jiří Dědeček nebo Jarek Nohavica. Po revoluci se umělecká scéna rozrostla o šikmou plochu Milana Markoviče, gumáky, přitvrdila ale taky v České sodě nebo na prknech divadla Sklep. Ironická a humorná reflexe politiky z klasických kulturních žánrů nevymizela dodnes, o čemž svědčí třeba hry Romana Sikory (aktuálně se hraje například Zámek na Loiře) nebo seriál Blaník, jehož nejlepší díly si podle neověřitelných legend pouštěli samotní ministři v zasedací místnosti vlády.

V satiře si musíme vystačit sami

Právě díky fiktivnímu lobbistovi Tondovi Blaníkovi se části lidí otevřel nový prostor, kde hledat kulturní obsahy podle svého vkusu. Seriál totiž běžel na relativně mladé platformě stream.cz a pro některé usedlejší diváky to mohlo být vůbec poprvé, co sledovali audiovizuální obsah čistě on-line, na počítači – aniž by kdy musel běžet v kině nebo v televizi.

On-line televize jsou fenoménem posledních deseti let. Globální moře internetu ale svědčí především velkým, globálně operujícím hráčům (Česko také nemá nějakou domácí alternativu k Facebooku nebo YouTube). Platformy jako Netflix a HBO se úspěšně prosazují v konkurenci ke klasickým mediálním kanálům jak co do počtu uživatelů, tak co do zisků a především z pohledu investic do vlastní tvorby. Jinými slovy, tyto digitální platformy jsou dnes významnými tvůrčími skupinami, které vyrábějí vlastní filmovou produkci napříč žánry.

Pokud tedy přibývá čistě on-line obsahu, jehož příběh ale vzniká na nadnárodní úrovni, logicky zrovna v této nabídce nenajdeme něco tak domácího a kulturně specifického, jako je politická satira. Jsme tedy odkázaní na tuzemskou produkční sílu, Šťastné pondělí Jindřicha Šídla, 168 hodin na České televizi – a možná sem někdo zařadí i Jaromíra Soukupa. K opravdu dobrému pořadu, jako je Last Week Tonight z produkce HBO, tu máme daleko mimo jiné z důvodů, které zazněly o odstavec výše.

Od dialogů k tweetům, webům a obrázkům

Globalizace mainstreamové audiovizuální tvorby a rozvoj digitálních platforem sice v úhrnu přispěly k tomu, že dnes nemáme v pátek večer moderní verzi S politiky netančím, rozhodně ale nepoškodily kulturu politické satiry jako takové. Jenom ji dnes čtenář/divák musí hledat jinde a v trochu jiných formátech, méně nákladných na produkci. Slovenskou satirickou facebookovou stránku Zomri sleduje přes 330 tisíc lidí a o její schopnosti postihnout pointu svědčí už jen to, že průměrný Čech si pro pochopení vtipu potřebuje přečíst aspoň dvoudenní slovenské zpravodajství.

Analogií v českém prostředí může být třeba falešný profil Jiřího Ovčáčka, který má přes 100 tisíc příznivců. Stojí za to připomenout původně satirický projekt Žít Brno, který si tak dlouho dělal legraci z radnice vedené ČSSD a ODS, až dostal v komunálních volbách bezmála 12 procent hlasů. A jsou tu i dlouhodobě fungující marginálnější projekty, jako je katolické Tisíckráte, které si utahuje dovnitř církve, nebo pirátské Pirátiball, kde se kresleně střílí tak nějak na všechny strany. A ano, pravda, pořád máme karikatury Miroslava Kemela v Právu.

Humor patří do podhradí, ne na Hrad

V demokracii je satira, parodie, karikatura politických elit nejen povolená, ale i žádoucí. Schopnost přiměřeně zesměšnit vládnoucí moc – a schopnost vládnoucí moci to ustát – svědčí o tom, že spolu v jednom státě dokážeme vyjít, že umíme mít nadhled a na chvíli mít něco společného, aniž by to znamenalo popření vlastních názorů. Že se umíme navzájem přijmout jako sousedé, spoluobčané. A taky že nezdravě nepodléháme moci, která by si dělala nárok na naši celou osobnost a nepustila nás ani na chvilku upustit ventil nad dobrým vtipem.

Pro příští volební období by proto bylo fajn, kdyby si z vlády uměl dobře utahovat někdo jiný, než vláda samotná, jak se stalo u zákazu kávy s sebou. Platí to i v případě prezidenta a obecně všech výrazných politických osobností, které nesporně mají schopnost uchvacovat moc. Král a šašek by neměli personálně splývat, ne kvůli střetu zájmů, ale v zájmu svobodomyslnosti a duševní pohody nás všech.

Heda Čepelová (1988) je socioložka a příležitostná publicistka, působí v Masarykově demokratické akademii.

Miroslav Jašurek (1983) je politolog a analytik, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 5/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Šašek a král v roce 2021

Co se stalo s politickou satirou?

Nejde o švejkování, ale o limity moci

V satiře si musíme vystačit sami

Od dialogů k tweetům, webům a obrázkům

Humor patří do podhradí, ne na Hrad

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu