Jan Matys

Pomáhej jen tomu, kdo to ocení

K volbám a Listům č. 4/2021

Někdy v polovině 70. let se konaly v socialistickém Československu. Byl jsem rozhodnut nevolit; za náročnou práci při vývoji elektronických čipů jsem dostával jen průměrný plat. Měl jsem pocit, že nemám co ztratit. Neúčast ve volbách se ovšem mohla dostat do kádrových materiálů a pokazit pracovní kariéru. Pracoval jsem tehdy na Moravě a dojížděl do Prahy k rodičům. Vymyslel jsem si fintu: nahlásil jsem, že jedu volit do Prahy a rodičům jsem zalhal, že už jsem odvolil. Vyzkoušel jsem to několikrát. Až potřetí se to k mým rodičům nějak doneslo. Zřejmě při volbách fungoval informační systém – nikdo neunikl. Chodil jsem v den voleb po Praze, všude byla spousta transparentů a plakátů a na člověka to působilo jakousi magickou silou, která ho nutí dělat totéž co ostatní – nevybočit ze stáda.

Od roku 1989 jsou volby u nás svobodné – kdo nechce, volit nemusí . Problém je, koho volit. Politické strany by měly být jakousi školou demokracie – stranu by měli financovat členové, kteří si pak volí své delegáty do vyšších stranických orgánů. Zpočátku to vcelku fungovalo; v průběhu divoké privatizace však vznikla skupina oligarchů, kteří získali na další vývoj rozhodující vliv. Strany postupně degenerovaly, ztratily členskou základnu. Není divu, že není koho volit, na politické scéně chybějí morální autority, kterým by lidé mohli svěřit svůj osud. Místo politických stran tu máme politická hnutí – strany jednoho muže. Ty však nemohou zdravý vývoj společnosti zajistit. Zdá se však, že funguje samospráva alespoň na úrovní obcí a krajů. Potvrzují to i průzkumy důvěry občanů v instituce; největší se těší starostky a starostové.

K článku Hynka Skořepy Rychlý konec Trvalé svobody v minulém čísle Listů: Američané prohráli v Afghánistánu vlastně dvakrát: nejprve vyzbrojili bojovníky raketami a poslali je bojovat proti sovětským okupantům; za to se jim pak mudžahedíni odvděčili útokem na newyorská dvojčata. Jako odpověď obsadili Američané a jejich spojenci podstatnou část země, ovládané tehdy Talibánem. Spojenci ustavili demokraticky zvolenou vládu a pomáhali s budováním infrastruktury a výcvikem armády. Nová správa země však byla velmi zkorumpovaná a netěšila se veřejné podpoře. Za 20 let okupace zaplatili Američané se svými spojenci miliardami dolarů a životy stovek vojáků (afghánských civilistů zahynulo daleko víc). Když začala americká armáda v červnu vyklízet své základny (někteří spojenci opustili zemi již dříve), tálibové ihned obsazovali jednu provincii za druhou. Vládní vojáci přecházeli k Talibánu nebo utekli do ciziny. Během několika dnů byl obklíčen Kábul a prezident uprchl ze země.

Pomáhej jen tomu, kdo to umí ocenit, hlásal můj kolega-učitel, když jsem v rámci základní vojenské služby působil na vysokoškolské katedře vojenské přípravy. Je až s podivem, že vláda tak vyspělé země jako USA mohla 20 let štědře dotovat zkorumpovanou vládu, která se po odchodu svých chlebodárců rozpadla jako domeček z karet. V civilizované zemi by tito lidé patřili za mříže.

Může to být poučením i pro nás. Bohaté státy západní Evropy financovaly v posledních letech řadu projektů na pomoc chudším zemím Evropské unie, avšak peníze často skončily v kapsách bohatých podnikatelů. Není divu, že orgány EU zesilují kontrolní činnost: tam kde je nepořádek, bere ten, kdo je blíže žlabu.

Ing. Jan Matys, Davle

Jan Matys

Obsah Listů 5/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Matys

Pomáhej jen tomu, kdo to ocení

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu