Ondřej Vaculík

Milá paní učitelko,

předem se Vám omlouvám za dlouhý dopis, ale nevím si rady, a tak Vám píši.

Nevím, do jaké míry jste mohla sledovat či vědět o dění v Německu v době vzniku takzvaných Norimberských rasových zákonů, vyhlášených 15. září 1935. Bylo Vám čtyřicet tři let a o dění ve světě jste leccos věděla a zajímala se o ně. Norimberské zákony ob-sahovaly nástroje k persekuci rasově méněcenného obyvatelstva, a to nejen v Německu, ale později i v zemích Německem okupovaných. Mnichovská dohoda ze září 1938, uzavřená v iluzi o zachování míru, pokud se vyhoví Hitlerovým územním nárokům, přehlížela jeden zásadní fakt: Německo, Hitler, vyhlásilo válku Židům už v roce 1935 a tuto válku neustále stupňovalo. Vzhledem k tomu, že Židé byli jako jedno z mála etnik tisíciletým vandrováním rozptýleni po celém světě, byla to válka světová! Ta tedy začala mnohem dříve, ne až 1. září 1939. Kulturní svět přeci musel vědět, že Židé nejsou méněcennou rasou, ale spíše naopak. Hitler vyhlásil válku světové elitě. Prošly-li mu norimberské rasové zákony, mohl si už dovolit všechno.

Od doby, kdy Židé konečně dosáhli rovnoprávnosti, což u nás bylo zhruba od roku 1860, se dobrali neuvěřitelných úspěchů ve všech oborech, také ve vědě i kultuře. Životaschopnost i těch nejchudších u nás znamenitě vystihuje v humoristicky laděných povídkách Vojtěch Rakous (1862–1935), který sám pocházel ze sedmnácti dětí z malé chalupy s ještě menším hospodářstvím ve Starém Brázdimě u Brandýsa nad Labem. Vyrůstal v těch nejchudších poměrech, jaké si lze představit. Po hilsneriádě v roce 1907 se situace Židů u nás ještě zhoršila. Leckde jim v nuzných chalupách vytloukali okna. I o tom Rakous píše.

Náhodou se mi dostala do rukou knížka Rekviem sami sobě od Ludmily Vrkočové. Soustředila výpovědi pamětníků z terezínského ghetta, doplněné vlastními zkušenostmi, na tamní hudební a kulturní život, který Židé i v těch krutě omezených poměrech vedli. To nebyla pouze dětská opera Brundibár od Hanse Krásy a Adolfa Hoffmeistra, ale inscenování dalších oper od Prodané nevěsty po Hoffmannovy povídky. V letech 1942 až 45 působilo v Terezíně mnoho hudebních těles různých žánrů s profesionálními hudebníky a pěvci, těch v tom období prošlo Terezínem na sto padesát. Kromě Pavla Haase tam komponovali Gideon Klein, Viktor Ullmann, který tam uvedl svou operu Král Atlantidy, a další nadaní skladatelé, z nichž mnohé neznáme, protože zahynuli jako mladí. Po každém transportu do koncentráků museli hudební tělesa doplnit o nové hudebníky. Hrál se i kabaret. Němci při inspekci Červeného kříže počátkem roku 1944 předvedli Terezín s neuvěřitelně bohatým kulturním životem a v nebývalé formě. Před touto ohlášenou inspekcí ovšem odvezli s Terezína do vyhlazovacích táborů na osmnáct tisíc starých, nemocných a poměry zbědovaných Židů, aby nekazili dojem.

Němci museli poznat, jaké schopnosti Židé mají a jakou vitalitou oplývají. Že to vskutku nejsou projevy žádné méněcenné rasy. Proč se Červený kříž nezajímal: A kde ti všichni lidé, které jste sem za dva roky navezli, a pořád je navážíte, vlastně jsou? Kam jste je zase odvezli?

Sami Židé tušili, věděli, že další transport „jinam“ znamená konec a povětšině smrt. Aby však nepozbyli naděje, nechtěli si to připouštět a nemluvili o tom. Myslet si, že je Němci vozí do nějaké zaslíbené země, nikdo nemohl, mohli je vozit jenom tam, kam se jim podařilo svou říši roztáhnout.

Ludmila Vrkočová uvádí svědectví někoho, kdo šel v šiku Veletržní ulicí na vagónování na bubenském nádraží a povšiml si, jak někdo jim z okna hrozí a křičí: No to je dost, že už táhnete!

Na náš špatný vztah k Židům ptal jsem se mamy. Vzpomněla si na kamarádku, Židovku, v obecné škole, která se jí nabídla, že jí na začátku roku koupí školní sešity, protože bydlí blízko obchodu. A potom si ale ke každému sešitu přirazila deset haléřů, stala se tedy překupnicí, a mama s ní přestala kamarádit. A ona nevěděla proč.

Vojtěch Rakous spíše ve fejetonu než v povídce Fechtem u židovských milionářů vzpomíná, jak byl vyzván, aby se zúčastnil sbírání milodarů v době, kdy „nesčetné tisíce bědných vyhnanců prchaly ze svých starých bydlišť a bloudily světem bez cíle a konce“. (První světová válka?) Obdržel dvaatřicet jmen velkých průmyslníků z Libně, Vysočan a Karlína. Z dvaatřiceti milionářů pouze jediný se podle Rakouse „zachoval jako skutečný milionář, jak o něm pohádky vypravují“. Sarkasticky popisuje anabázi, na níž se setkal s projevy nebývalého držgrešlovství a lhostejnosti těch nejbohatších s nejchudšími.

Ani tyhle zkušenosti, jevy, projevy by přeci neměly vést k zavrhování Židů či lhostejnosti k jejich trpkému, tragickému osudu.

Pod námi bydleli manželé Parmovi. Začátkem šedesátých let jemu bylo řekněme padesát, jí asi sedmdesát. Byla zhruba stejného stáří jako Vy. Vzali se až po válce. Pan Parma byl Žid, a ona už na cestě do transportu, před vagónováním na bubenském nádraží, ho nějak vytáhla – ten třicetiletý muž se jí asi líbil – a po celou válku ho ukrývala za Prahou v chatové kolonii Brnky. Zachránila ho. Po válce se tím nikomu příliš nechlubila, mamě to řekla až po letech známosti, kdy k nám chodila telefonovat a na Štědrý den zabíjet kapra. Pro mě to ovšem byl – a je – důkaz toho, že i to šlo, a takových případů jistě bylo více. Sám podvědomě od dětství objevuji v krajině a v aglomeracích důvtipné „skrýše pro Židy“, už jich mám vytipovaných několik desítek.

Pan Parma vstoupil do manželství patrně z vděčnosti – nemohl nevstoupit, a paní Parmovou za to – tedy za její statečnost – trýznil. Děti už neměli. Světlíkem jsme slyšeli, jak na ni řve, že je stará kráva a že mu zkazila život, dokonce ji bil. Jako by ho i mrzelo, že byl zachráněn, asi měl zahynout.

Těch nemnoho Židů, kteří se z koncentráků vrátili, se setkávalo s vyslovenou i nevyslovenou otázkou – jak to, že jste to přežili? Asi se s tím ani nepočítalo. Pak následovalo období, kdy se mnozí Židé přejmenovávali: Například v našem domě paní Kohnová na Konvovou.

V roce 2002, při šedesátém výročí zahájení transportu Židů, se naše společnost holocaustu hodně věnovala. Odhalovali jsme nové památníky, vydávaly se publikace, objevovaly opomíjené dokumenty, osudy a historické souvislosti. Poněkud propukla až psychóza jakéhosi dodatečného truchlení. O tu a katarzi ani tak nestáli Židé, jako jsme ji potřebovali my: asi abychom se tím sami očistili.

Možná se tím vynořila pochybnost o naší nevině v celém hrůzném příběhu o likvidaci Židů. V kronikách některých měst je zaznamenáno, jak mnozí tehdejší konšelé dokonce vítali zavádění norimberských rasových zákonů u nás a horlivě schvalovali různé diskriminační vyhlášky na Židy. A jejich obchody a majetek se čile rabovaly.

Samotné transporty pak probíhaly s jakýmsi až pochopením značné části společnosti, s čímž Hitler asi i počítal věda, že přestože vyhlásil Židům válku, obrany se zbraní v ruce se jim nedostane. Oni nemohli bránit svou vlast, svůj stát, žádný neměli. Bylo to tedy na nás, a my jsme to nechali tak. Nezradili jsme je? – To je otázka, na kterou mi už asi nikdo neodpoví. A proto Vám píšu.

Ondráš

Paní učitelka Anděla Svatoňová se narodila v roce 1892 v Luhačovicích, a přestože dosáhla dosti značné pedagogické kvalifikace, učila v Brumově na obecné škole. Tam také rozpoznala nadání mého taty, Ludvíka Vaculíka. Koupila mu housle; nejprve si myslel, že bude houslista, učil se u ní psát na psacím stroji, půjčovala mu knihy. Podporovala ho ve Zlíně v učení u Baťů, na vojnu mu posílala dopisy a balíky. Tata jí na některé dopisy zapomínal odpovědět, což ji mrzelo. Jako osmdesátiletá posílala dopisy a balíky podobného obsahu (celý život pekla stejně znamenitý perník) na vojnu také mně, a i já jí občas neodpověděl. Nyní to tedy i za tatu poněkud napravuji. Naši rodinu oddaně podporovala celý život; zemřela v roce 1987, bylo jí devadesát pět let.

Ondřej Vaculík (1954) je publicista, fejetonista Listů.

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

Milá paní učitelko,

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu