Ivan Pros

Ošklivý sen

Po čase vzrušení u obrazovek při mistrovství Evropy ve fotbale, po nekonečných turbulencích počasí, konečně dojela i TdF, a vesnice si mohla oddechnout. Společenská debata se začala pomalu stáčet k jiným než zarputile sportovním tématům. Přišlo i na to, kdo vyhraje v říjnových volbách, a bezděčně také na rychlé odsudky typu: prosím tě, kdo by volil tyhle lháře... Nebo: dyť to jsou úplný podvodníci... Apod. Náš vesnický model volebních preferencí by podle toho vypadal asi takto: ANO 80 %, SPD 15 %, KSČM 3 % (tři hlasy), ČSSD 2 %. To mně trochu žralo, a tak jsem přihodil do debaty něco jako: … já toho na tom ANO zas tolik nevidím. Kdyby neměl čarodějnici Schillerovou, tak by neměl v hrsti všechny důchodce. 1,5 milionu voličů úplně jistejch a celej erár k tomu. Přijde mi, že je má jako kompars ke svým volbám: Starouškové vyrážejí do volebních místností, tam jim ukážou jak a co, a třesoucí se ruce potom vhazují do volebních uren svoje ponížené žádosti o zvýšení důchodu. Ti ostatní to samý...

Chvíli bylo ticho, za oknem se zablesklo a z několika očí vylétly smrtící projektily. Asi by se takhle mluvit nemělo, ale co s tou jejich zabedněnou vesnickou vozovou hradbou. Stejně jako tenkrát v lednu 2018. Nachystal jsem se k ústupu. Nechtěl jsem vypadat zbaběle, tak jsem se chvilku loudal a teprve potom jsem přidal do kroku a oddechl jsem si až doma a šel jsem unaveně spát.

Převaloval jsem se zrovna z jedné strany na druhý bok, když staré pendlovky pradědečka, které visí na stěně mého pokoje, zachrastily dvanáct. V polospánku jsem si myslel, že mě nic nemůže přimět k tomu, abych se neotočil a nespal dál. Něco tady ale nebylo v pořádku. Při dvanáctém zaznění gongu se do zvuku hodin začal přidávat nějaký jiný, cizí šramot, měnící se na rychle narůstajícího lomoz s rozeznatelnými hlasy, které vydávaly jakési povely. Nestačil jsem už doběhnout ke dveřím na balkon podívat se ven, nepřátelský hluk stoupal po schodech do patra a začal zcela ovládat celý prostor domu a nádvoří před domem.

Situace se měnila velmi rychle, ryk a hřmot davu postupoval vzhůru. Napadlo mně rychle zamknout a zatarasit dveře. V tu chvíli už na dveře začaly dopadat rány seker a horní výplní proniklo jakési kopí, jehož špice čouhala dobrých dvacet centimetrů dovnitř. Překlopil jsem v panice honem na dveře stůl a ještě knihovnu, ta jistě nějakou dobu barbarskému útoku odolá.

Začal jsem přemýšlet, jak oddálit prolomení dveří a získat čas na jediné možné pokračování: na ústup. Přihodil jsem na barikádu ještě něco smířlivého ke čtení, co by útočníky mohlo pozdržet či podmanit: Benedetta Croceho, Františka Halase, Milana Kunderu, v zoufalství jsem navrch ještě přihodil Václava Klause, Modrou planetu v čínštině, pokud by to byli současní neoliberální postkonzervativci. Ostrá ocel útočníků přesto dál pronikala dveřmi a na spásu útěkem mi zbývaly už jen minuty.

Vysoké okno: Jediná cesta k záchraně! Strhl jsem rychle prostěradlo z postele a ve skříni jsem našel ještě jedno. Několika uzly se mi podařilo vytvořit dostatečně velkou plochu, která by se mohla za příznivých podmínek vznést do vzduchu i se zátěží dospělého člověka. Nebylo nač čekat. Postavil jsem se na parapet okna, roztáhl jsem oba díly svého větroplánu a při nejsilnějším poryvu větru jsem skočil. Plachta se nadmula a náraz stoupavého proudu vzduchu byl tak silný, že jsem se sotva udržel. Šťastně jsem zamířil vzhůru...

Nechal jsem v mžiku za sebou všechno nepřátelství a svár, letěl jsem nad volnou krajinou a přemýšlel, jak s novou situací naložit. Vanul dobrý vítr a můj kapesní gyrokompas mi ukazoval směr Paříž, Londýn, New York. Rychle jsem se stočil zpátky doleva. Letěl jsem nad žlutými polními lány, hnojenými prostředky stejně strojenými, jako je politika jejich majitele. Letěl jsem přes Lány nad muzeem vycpaných netopýrů, nad Pražským Hradem, kde vzhůru stoupal zápach moskevských parfémů a vyvařeného čínského čaje. Chvíli jsem ve stoupavém proudu kroužil nad městem, až jsem ho konečně uviděl: Nový Svět.

Snesl jsem se dolů a bezpečně přistál. Procházel jsem městem, plným zeleně a šťastných lidí. Budu zde umět žít? Ano, ale nebudu se smět nikdy probudit.

Ivan Pros

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Ivan Pros

Ošklivý sen

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu