Některé příběhy končí takhle. Jsou příleitostí pro uměleckou tvorbu. Jako italský kriminální thriller Vyšetřování skončilo, zapomeňte! reiséra Damianiho s Francem Nerem v hlavní roli. Jakkoli byli naši politici v reakcích na dění kolem Vrbětic a podivuhodně jednotní, včetně zprvu i prezidenta Miloše Zemana, politická scéna by asi raději na kauzu zapomněla. Příčiny? Asi téma pro sociology politiky. To u je tak jejich profesionální úděl: číst, poslouchat a pozorovat i to, co se jim třeba na sociálních sítích vůbec, ani náhodou, nelíbí. I kdy v tom mohou být zrnka pravdy a ta mozaika signalizuje, e z Vrbětic těko někdo můe vydolovat politický kapitál.
Příběh se u lidí zastavil v očekávání, e budou podle premiérova slibu seznámeni s přímými důkazy. Ty nepřicházejí, znají je údajně jen zasvěcení. Ale můe se u nás stát, e zůstaly tak dlouho utajeny? Některým dříve narozeným to připomíná Chartu 77. Měli ji odsoudit, ani jim ji někdo dal přečíst. Měli bychom být odkázáni jenom na to věřit? Na to jsou lidé hákliví. I kdy to nelze nikomu zazlívat. Je to stejné jako v případě útoku na Skripala, sestřelení malajsijského letadla nad Ukrajinou či hackerského ovlivňování amerických prezidentských voleb. Nepřímých důkazů je nespočet, nikoli však stíhatelných.
Pro experty je objektivní a rozhodující, e skladiště a dvojití agenti se mají hlídat, nad válečným územím nemají civilní letadla co dělat a proti hackerům je nutno se bránit. Pro mnohé lidí je i těko pochopitelné, proč se vyšetřuje jen jedna verze. Dvakrát se v krátkém časovém období dopustit tragické chyby při ošetřování zbraní je však opravdu málo pravděpodobné. Spekulacím kolem zpravodajských her je lepší se vyhnout. Nemohli si však mezi sebou vyřizovat účty obchodníci či nešlo o pojišťovací podvod? Jakkoli měli Rusové motivaci se o uskladněné zbraně zajímat, protoe byly určeny proti separatistům, mnoho lidí se obává, e příběh vyprchá do ztracena.
A tak se nemůeme divit, e západní země nás podpořily jen slovně. Oficiálně nechtějí stupňovat napětí ve vztazích s Moskvou. Jistě jsou ve hře i jiné zájmy, zejména ekonomické. Poukazovat na naše zkušenosti z let 1938, 1948 či 1968 si dovolí jen kritici z krajních pólů politického spektra. Na vyhodnocení celého příběhu je ještě asi dost času.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.