Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 4 > Pavla Bergmannová: Rossumovi univerzální roboti se vracejí na místo činu

Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Rossumovi univerzální roboti se vracejí na místo činu

Letos uplynulo 100 let od vůbec prvního uvedení slavné dystopie Karla Čapka R. U. R. – hry, která přinesla světu slovo robot. Světová premiéra se původně měla uskutečnit v Národním divadle v Praze, ale nakonec – kvůli odkladu – prvenství patří Hradci Králové, kde 2. ledna 1921 titul představil ochotnický soubor Klicpera. A do východočeské metropole se teď R. U. R. symbolicky vrací, a to v podobě autorské inscenace R. U. R 2.0, kterou v Divadle Drak připravila trojice tvůrců – dramaturg Tomáš Jarkovský, scénograf Antonín Šilar a režisér Jakub Vašíček.

Čapkovou hrou se ale v podstatě inspirovali velmi volně. Už dodatek názvu odkazuje k termínu „web 2.0“ – interaktivní síti „nové generace“ určené ke sdílení – a inscenace je tak především variací na původní téma, určenou pro nové generace diváků a hledání nových souvislostí. Najdeme tu sice řadu odkazů na původní motivy Čapkova díla, nicméně tvůrci se soustředí zejména na zodpovězení otázky, zda a za jakých okolností může práci člověka zcela nahradit umělá bytost. Sledují všechny mechanismy vývoje robota: spolu s nimi jsme fascinováni schopnostmi, kterými lze stroje obdařit, ale zároveň se velmi brzy objeví i varování před absencí citu a smyslu pro vzájemnou souhru a komunikaci s druhými. Roboti se sice mohou přiblížit jisté dokonalosti, ale svou mechaničností nakonec sami sebe ničí. Téma tvůrci rozehrávají do vyšší úvahy o pokoře vůči vymoženostem, o jejich využití v jasně daných mezích, zároveň zdůrazňují, že lidský život a kontakt je nenahraditelný a je dobré dát před stroji a přístroji přednost komunikaci.

Pokud jde o divadelní prostředky, tandem Vašíček–Jarkovský se již tradičně pohybuje na hranici činohry a dalších alternativních žánrů, přičemž klasické loutkářské techniky spíše opouští. Výrazně do inscenace zapojují zejména scénografickou složku. Výtvarník Antonín Šilar, který je uveden i jako její spoluautor, tak velmi výrazně určil celkovou koncepci. Dominantu scény tvoří akvárium – symbolická bytová jednotka, do které nahlížíme skrze plexisklo a v níž roboti – pomocníci v domácnosti – vykonávají rozmanité činnosti od úklidu přes vaření až po péči o malé dítě. Svět uvnitř se zprvu jeví jako dokonalý, ale v jeho sterilnosti mu něco podstatného chybí. Nesmíme opomenout ani vynikající práci s hudbou, kterou přímo před diváky naživo vytváří čtveřice hudebníků – mj. na klávesy skvěle hraje legenda souboru herec Jiří Vyšohlíd. Art rocková a v podstatě filmově zapojená muzika Daniela Čámského vytváří spoustu atmosfér, napětí, rytmizuje obrazovou stránku němohry a pohybových kreací herců ztvárňujících roboty, zkrátka vhodně podkresluje stylizovanou strojovost. A zároveň vytváří metaforu kontrastu mechanizovaného neživého světa a jedinečného světa lidského talentu. Hudebníci zastupující umění coby mimořádnou dovednost naplněnou talentem a citem, kterou stroj nikdy nenahradí, sledují přes obrazovky dění na jevišti a naštěstí ještě stále jen dohlížejí nad jeho chodem.

I herecké pojetí je vystavěno na kontrastu. Na jedné straně nás baví dva průvodci – tragikomická dvojice. Starší muž (Milan Ždárský), který to s novými technologiemi moc neumí, je zástupcem věčně mentorující, poučující starší generace. A jeho mladší kolega (Milan Hajn), který si sice s technikou rozumí o dost více, je ovšem o to víc uzavřený do svého světa. Právě oni tvoří zástupný element lidského světa, který se tak liší od němého světa robotů, vůči kterým ale zastávají pokorně podřízený, až služebný postoj. Postavy robotů pak další herci ztvárňující celkem logicky v němohře jako loutky s mechanickými pohyby, bez emocí, s netečně strojovými výrazy ve tvářích. Jejich pohyb na malém prostoru je koordinován v přesné choreografii jako hodinový stroj, který se ale kdykoli může zaseknout a porouchat.

Inscenace je celkem překvapivě určena pro děti od 9 let, ale svou temností a výraznou metaforičností má potenciál oslovit spíše zralejší publikum. Hravost kombinovaná s ironií a až kafkovskou stylizací, jejímž záměrem je varovat před pohlcením vymoženostmi a technikou, kterou jsme obklopováni a které lze nejen od raného věku propadnout, si ale svou cestu k divákům napříč generacemi určitě najde.

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.