Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 4 > Pavla Bergmannová: Rossumovi univerzální roboti se vracejí na místo činu
Theatrum mundi
Letos uplynulo 100 let od vůbec prvního uvedení slavné dystopie Karla Čapka R. U. R. – hry, která přinesla světu slovo robot. Světová premiéra se původně měla uskutečnit v Národním divadle v Praze, ale nakonec – kvůli odkladu – prvenství patří Hradci Králové, kde 2. ledna 1921 titul představil ochotnický soubor Klicpera. A do východočeské metropole se teď R. U. R. symbolicky vrací, a to v podobě autorské inscenace R. U. R 2.0, kterou v Divadle Drak připravila trojice tvůrců – dramaturg Tomáš Jarkovský, scénograf Antonín Šilar a reisér Jakub Vašíček.
Čapkovou hrou se ale v podstatě inspirovali velmi volně. U dodatek názvu odkazuje k termínu web 2.0 – interaktivní síti nové generace určené ke sdílení – a inscenace je tak především variací na původní téma, určenou pro nové generace diváků a hledání nových souvislostí. Najdeme tu sice řadu odkazů na původní motivy Čapkova díla, nicméně tvůrci se soustředí zejména na zodpovězení otázky, zda a za jakých okolností můe práci člověka zcela nahradit umělá bytost. Sledují všechny mechanismy vývoje robota: spolu s nimi jsme fascinováni schopnostmi, kterými lze stroje obdařit, ale zároveň se velmi brzy objeví i varování před absencí citu a smyslu pro vzájemnou souhru a komunikaci s druhými. Roboti se sice mohou přiblíit jisté dokonalosti, ale svou mechaničností nakonec sami sebe ničí. Téma tvůrci rozehrávají do vyšší úvahy o pokoře vůči vymoenostem, o jejich vyuití v jasně daných mezích, zároveň zdůrazňují, e lidský ivot a kontakt je nenahraditelný a je dobré dát před stroji a přístroji přednost komunikaci.
Pokud jde o divadelní prostředky, tandem Vašíček–Jarkovský se ji tradičně pohybuje na hranici činohry a dalších alternativních ánrů, přičem klasické loutkářské techniky spíše opouští. Výrazně do inscenace zapojují zejména scénografickou sloku. Výtvarník Antonín Šilar, který je uveden i jako její spoluautor, tak velmi výrazně určil celkovou koncepci. Dominantu scény tvoří akvárium – symbolická bytová jednotka, do které nahlííme skrze plexisklo a v ní roboti – pomocníci v domácnosti – vykonávají rozmanité činnosti od úklidu přes vaření a po péči o malé dítě. Svět uvnitř se zprvu jeví jako dokonalý, ale v jeho sterilnosti mu něco podstatného chybí. Nesmíme opomenout ani vynikající práci s hudbou, kterou přímo před diváky naivo vytváří čtveřice hudebníků – mj. na klávesy skvěle hraje legenda souboru herec Jiří Vyšohlíd. Art rocková a v podstatě filmově zapojená muzika Daniela Čámského vytváří spoustu atmosfér, napětí, rytmizuje obrazovou stránku němohry a pohybových kreací herců ztvárňujících roboty, zkrátka vhodně podkresluje stylizovanou strojovost. A zároveň vytváří metaforu kontrastu mechanizovaného neivého světa a jedinečného světa lidského talentu. Hudebníci zastupující umění coby mimořádnou dovednost naplněnou talentem a citem, kterou stroj nikdy nenahradí, sledují přes obrazovky dění na jevišti a naštěstí ještě stále jen dohlíejí nad jeho chodem.
I herecké pojetí je vystavěno na kontrastu. Na jedné straně nás baví dva průvodci – tragikomická dvojice. Starší mu (Milan dárský), který to s novými technologiemi moc neumí, je zástupcem věčně mentorující, poučující starší generace. A jeho mladší kolega (Milan Hajn), který si sice s technikou rozumí o dost více, je ovšem o to víc uzavřený do svého světa. Právě oni tvoří zástupný element lidského světa, který se tak liší od němého světa robotů, vůči kterým ale zastávají pokorně podřízený, a sluebný postoj. Postavy robotů pak další herci ztvárňující celkem logicky v němohře jako loutky s mechanickými pohyby, bez emocí, s netečně strojovými výrazy ve tvářích. Jejich pohyb na malém prostoru je koordinován v přesné choreografii jako hodinový stroj, který se ale kdykoli můe zaseknout a porouchat.
Inscenace je celkem překvapivě určena pro děti od 9 let, ale svou temností a výraznou metaforičností má potenciál oslovit spíše zralejší publikum. Hravost kombinovaná s ironií a a kafkovskou stylizací, jejím záměrem je varovat před pohlcením vymoenostmi a technikou, kterou jsme obklopováni a které lze nejen od raného věku propadnout, si ale svou cestu k divákům napříč generacemi určitě najde.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.