Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Léta s Pavlem Juráčkem

Když vydal roku 2003 Národní filmový archiv výběr z deníků Pavla Juráčka (redakce Jan Lukeš), nazvaný prostě Deník 1959–1974, rozšířil pole české literatury, napsané v šedesátých letech, o dosud nebývalou existenciální polohu. Z pohledu talentovaného mladého muže se celý rozmach československého umění v šedesátých letech přiblížil evropskému dění shodné doby (včetně tabuizovaného fenoménu konzumace omamných a psychotropních látek) víc než v soudobé literatuře, určené k vydání. Juráček se nevymezoval vůči starší generaci například Milana Kundery, A. J. Liehma nebo Ludvíka Vaculíka (i když i o nich píše), nepotřeboval se vypořádat s odkazem stalinismu a „otců budovatelů“. Hedonisticky užíval dobu hvězdného úspěchu filmové Nové vlny, životním stylem se přibližoval spíše svým západním kolegům a velkoryse užíval filmařských podmínek, jaké v té době neměl snad nikdo na světě.

Tento Deník 1959–1974 uvedli na jeviště divadelníci spolku Tygr v tísni před deseti lety: hráli to v RockCafé na pražské Národní třídě, v místech, kde se důležité scény z Deníku de facto odehrály: mezi Redutou, Violou, Filmovým klubem a Klubem spisovatelů, což jsou prostředí, která figurují v básnických i prozaických dílech české literatury té doby, o politickém významu IV. Sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 nemluvě.

V roce 2012 studenti DAMU ještě pojednali Deník jako radostnou inscenaci, Źnabitou uměleckým sebevědomím, huŹmoŹrem a silným erotickým nábojem (což je podstatné téma Juráčkova Deníku), vycházejícím z jejich mládí a počátku umělecké dráhy, což byla situace podobná životní situaci protagonisty. Pavla Juráčka představovali tři herci: Tomáš Havlínek, Jiří Böhm a Petr Šmíd. Všechny dívky a ženy v jeho příběhu hrála jediná Marie Švestková.

8. června 2021 se divadlo Tygr v tísni k Deníkům Pavla Juráčka vrátilo novou premiérou. Vyšly mezitím v kompletní podobě tří svazků (poslední teprve avizován, ale soubor měl už text k dispozici) v nakladatelství TORST v letech 2017–2018, poslední Deník, ten z emigrace, je k vydání připraven (redakce Marie Kratochvílová). Mezitím vydala jeho poslední manželka Daňa Horáková knížku O Pavlovi, v níž ze svého pohledu líčí jejich společný život v emigraci i osobnostní krach kdysi tak slibného umělce.

V inscenaci Deník 1974–1989 zůstalo neměnné obsazení. Tomáš Havlínek hraje, co před deseti lety začal, totiž psychicky labilního, alkoholu a zoufalství propadajícího histrióna, který poměry kolem sebe jen zhoršuje. Jiří Böhm, elegán, hraje Pavla Juráčka, jak ho asi viděla Daňa, když se do něj zamilovala, a jak se uměl jevit, když mu o to šlo. Dokonalého pozorovatele okolí i sebe sama. Petr Šmíd hraje stále toho kluka z Příbrami, který si namlouvá, že by dokázal žít jako každý jiný člověk, který se snaží normálně vychovávat své dítě a obstarávat domácnost na Hvozdech, v domě, odkázaném Janem Třískou. Marie Švestková je Hanka, Daňa, Stáňa, Judita, Veronika, Juráčkovy ženy (+ jedna dcera), s nimiž nemohl žít, ani ony s ním.

Všichni jsou ovšem o deset let starší, což znamená, že nejen lepší, zkušenější herci, ale také zralejší lidé. Posledních deset let herectví i života je vidět doslova na jejich tělech.

Život Pavla Juráčka, připraŹveŹného o práci, žijícího ve Hvozdech u Davle, je v inscenaci předveden jako postupný pád od intelektuálních a uměleckých plánů až k jakémusi chalupářskému úsilí o výrobu vlastních specialit a vylepšování obydlí: ale vždyť přesně to se dělo s celou společností! Jeho život v Západním Německu byl prostě katastrofa, Juráček se propadal nejen stále hlouběji do alkoholu, jeho existenci neprospíval ani vztah se vzdělanou a pomáhající, pracovitou Daňou, která – a jak by se tomu mohla vyhnout – ho neustále pobízela do práce, sama pracujíc za tři. Výsledkem bylo naprosté zmrtvění veškerých schopností, zoufalství, ubližování. V této části inscenace divák vydechne jen v sólových partech Jiřího Böhma, který svou perfektní rétorikou glosuje západoněmecký kapitalismus a vlastní roli v něm. V příštím okamžiku ale jeho part převezme opilý, zlý, sprostě urážlivý a nemocný Juráček Tomáše Havlínka nebo nedospělý otec Marka i Judity, lítostivý osamělec Petra Šmída.

Marie Švestková hraje své ženy – jak také jinak – viděné Juráčkovýma očima. U modelky Hanky, jíž příběh začíná, je to postupné zvulgárnění komunikace, kdy ale stále ještě působí krása modelky. Daňu Horákovou („doktorku Horákovou“) hraje herečka tak, jak ji Juráček v Deníku komentuje, nespravedlivě v doktorském bílém plášti (dominantní intelektuálka), krutě, s nemístným připomenutím jejího napůl německého původu ve vojenské uniformě („potřebovala bys malý koncentráček“), jen v jednu chvíli se Daňa vzmuží, opásá rytířským kyrysem a vezme do ruky meč, když jí spílá a křivdí obzvlášť neurvale a hnusně („nic neumíš, k ničemu nejsi“). Kromě zmíněných kostýmů až loutkových hraje Marie Švestková prakticky stále ve spodním prádle tělové barvy, v němž vynikne její dokonalá štíhlost, ale také úbytek někdejší pružnosti: je to dojemné a dokonale divadelní, film by to nedokázal.

Scénografickým principem je zvětšená stěna koupací vany s přepadovým otvorem a zátkou na řetízku. Na ni jako na U-rampu herci neustále šplhají, po ní jedou dolů, po ní teče krev i zvratky Juráčkovy sebezničující existence.

Z Juráčkova životopisu i z knihy O Pavlovi Dani Horákové víme, že se v roce 1983 vrátil, ale nikomu – ani sám sobě – už k ničemu nebyl. Zemřel 20. května 1989. Inscenace končí tím, že Daňa nachází poslední z tisíce Pavlových vzkazů, zakládá jím svou knihu a pak už zní jenom hlasy ze záznamu.

Významnou složkou inscenace jsou i hudební čísla, jimiž se ve zkratce a snesitelněji než v samotném textu zpěvem vyjadřují (sebe)nenávistná obvinění, sexuální akty bez lásky a další nedůstojné stránky života Pavla Juráčka i života s ním.

Člověk si po zhlédnutí po všech stránkách strhující inscenace (hraje se ve Vile na Štvanici v Praze, scénář a režie Marie Nováková a Ivo Kristián Kubák, výprava Radka Josková, hudba Jen Hovorka) musí položit otázku, zda by se s Pavlem Juráčkem to všechno stalo, kdyby mu zůstala práce u filmu a kdyby režim normalizace nevyháněl jednoho jeho kolegu i přítele za druhým, přičemž ty mezi tím zase zavíral. Těžko říct: zatímco jiní bohémové přežili, mnohdy ve vyhnanství nebo i v kriminálech (nejbližší Václav Havel), Pavel Juráček je tragickou postavou 60. let, jež nemohla obstát ani v reálném socialismu, ale ani ve fungujícím západním kapitalismu. Chyběla mu schopnost kompromisu v každém ohledu a doplácel také na nedostatek vůle, píle, sebekázně, cílevědomosti. Ústřední postava vlastního románu. Představuje ale cosi, co v české kultuře dodnes bolí v nevyzpytatelných okamžicích, kdy to nejméně očekáváme a kdy se to nejméně hodí. Ani nevíme, co nám chybí, a „o tom to je“.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Léta s Pavlem Juráčkem

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu