Leonhard Frank, který zemřel 18. srpna před šedesáti lety, patří k tvůrcům, kteří se na počátku své umělecké dráhy rozhodovali mezi maŹlířstvím a spisovatelstvím. Převáilo druhé. Frank je ovšem také prozaik, jen rád ztvárňoval osobní, zejména mladistvé proitky. Začalo to u v románovém debutu Raubíři (Die Räuberbande, 1914). Líčí v něm skupinu mladých učňů z rodného Würzburku, kteří proívají své romantické sny a touhy, je se v době dospívání postupně vytrácejí. Sám Frank se v této próze promítl do postavy Michaela Vierkanta, nadaného malíře. Jde o Frankovu příznačnou postavu – sám se po malířských pokusech v Mnichově stal posléze spisovatelem, ale to, co se v něm nezrealizovalo, ztělesnil v postavě Vierkanta. Příznačnou postavou je Michael rovně v jiném slova smyslu – v Raubířích tento malíř nakonec spáchá sebevradu, ale Frankova náklonnost k této figuře je tak velká, e v pozdních letech, konkrétně v Německé novele (Deutsche Novelle) se k ní vrátil, nechal ji oít, dospět do vyzrálého věku a jako malíře se umělecky prosadit.
Tato proměna mrtvého Vierkanta v ivoucí osobnost je dána zvláštním charakterem Raubířů, ji jsou sice realistickým románem, ale s výraznými naturalistickými, impresionistickými a expresionistickými prvky, je v závěru díla naznačují, e neivý hrdina v něm splynul, ztotonil se se svým ivoucím přítelem, jeho Frank označil neurčitým označením Cizinec. Změna tohoto druhu umonila, aby Vierkant oil a proslavil se v Německé novele. Zmrtvýchvstalý hrdina se znovu objevil v autorově poslední próze Vlevo, kde je srdce (Links wo das Herz ist, 1952), je má vysloveně autobiografický ráz. Leonhard Frank v ní plně přejal Vierkantovo jméno.
Německá novela je jedno z pozdních Frankových děl, které napsal ve Spojených státech, kam se uchýlil před nacisty. Předčítal ji nemocnému Thomasi Mannovi, který ji v knize Jak jsem psal Doktora Fausta (Die Entstehung des Doktor Faustus) neobyčejně vysoce ocenil: Není pochyby, e dílo přejalo leccos z ducha Fausta – nálady i myšlenky, je ostatně byly právě tak jeho jako moje. Lekal jsem se názvu. Šlo tu o slovo ,německý, zajisté. Kdeto však já jsem je umístil ve vysvětlujícím titulu jako věcně zpřesňující přívlastek ke ,skladateli, vynesl je on jako trumf v hlavním titulu, ba učinil z něho sám titul. Pochybnosti, pokud jde o vkus a diskrétnost, odmítal, třebae jinak byl rád, kdy mu někdo v jednotlivostech radil nebo ho opravoval. Naslouchal jsem s opravdovou úctou jeho tichému, poněkud zajíkavému předčítání. Básnicky nadmíru výstině podané prostředí starého německého maloměsta (Rothenburgu nad Tauberou); všechny podrobnosti o řemesle, v nich se bývalý mechanik a zámečnický tovaryš tak dobře vyznal a jim dovedl dát nimbus specificky ,německý; bolestná psychologie v pozadí povídky, toti rozpor mezi sexem a erótem, a skrytá démonie celého díla – to všechno mě neobyčejně přitahovalo a zůstal jsem obdivovatelem této příliš málo povšimnuté povídky, která je malé mistrovské dílo.
Thomas Mann povaoval Německou novelu za mistrovské dílo, samotnému Frankovi bylo však nejbliší Ochsenfurtské kvarteto (Das Ochsenfurter Männerquartett, 1927), v něm zachytil osudy bývalých raubířů v době jejich dospělosti, kdy na ně a na jejich rodiny doléhaly poválečná tíseň a nezaměstnanost. Próza má mírně humorný nádech, jen je spjat se skutečností, e cestu z tísnivé nouze hledají někdejší raubíři ve vystupování pěveckého kvarteta. Cesta se ukáe jako zatarasena, Ochsenfurtské kvarteto vystoupí pouze jednou jedinkrát. Vše se vrací do zbídačelých kolejí. Nejlepší a psychologicky nejprokreslenější slokou románu je milostný příběh, jen se odehrává mezi mladými, mezi příslušníky další generace.
Autobiografický prvek se objevuje také ve Frankově románě Matylda (Mathilde, 1948). Jde o milostnou prózu, která ve své poslední třetině přerůstá v rozsáhlý válečný obraz. Frank v něm mimo jiné líčí útěk několika německých antifašistů z francouzského internačního tábora v okamiku, kdy jej od Francouzů přejímá německá armáda. Tuto historii proil sám autor, který byl Francouzi internován v Bretani, odkud utekl do neokupované části Francie a později přes Španělsko a Portugalsko do Spojených států.
Všechna Frankova díla se odehrávají v Německu, Matylda je v tomto směru výjimkou, příběh této dívky zasadil autor do švýcarského prostředí. Frank švýcarskou realitu dobře znal, ve Švýcarsku proil celou první světovou válku a před Hitlerovými pochopy utíkal do emigrace znovu přes tuto zemi. Matylda je nejen milostný příběh, je to rovně obraz ivota v uzavřených horských kantonech, v neposlední řadě je to také oslava Švýcarska. A vděk za dvojí emigraci.
Leonhard Frank byl nejen romanopisec, ale i novelista. Vedle Německé novely jej proslavila novelová próza Karel a Anna (Karl und Anna, 1926). Frank v ní líčí milostný vztah válečného navrátilce k přítelově eně. Psychologický charakter tohoto vztahu byl natolik sloitý, a zároveň přitalivý, e jej autor rovně zdramatizoval. Hru uvedlo roku 1929 také praské Stavovské divadlo, jeho představení recenzoval Julius Fučík. On sám nebyl dramatem příliš nadšen, novelu povaoval za daleko významnější. Není tedy divu, e právě jí věnoval podstatnou část svého příspěvku: Novela Karel a Anna ( ) je snad nejkrásnější prozaickou prací, která byla v posledních letech v Německu vytvořena. Je to čisté dílko co do rozměrů a dílo svými hodnotami, svou jazykovou i skladebnou dokonalostí a svou hloubkou, která zasahuje do citů nejtajemnějších, do citů, v nich tone člověk, jeho prostota nemá dosti slov, aby je kdy vyjádřila. (Rudé právo 8. 10. 1929, č. 206)
Novela Karel a Anna se odehrává za první světové války. Před ní a před Hitlerovou zvůlí se Leonhard Frank uchýlil do exilu. Z toho druhého se vrátil roku 1950 do oblíbeného Mnichova, kde i zemřel. Pohřben je na tamním Severním hřbitově (Nordfriedhof, Ungererstrasse 130).
František Všetička (1932) je literární historik a teoretik, ije v Olomouci.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.