Antonín Rašek

Sedm vzpomínek na Veltrusy

Jak tak člověk dobrovolně povinně vysedával v karanténě, nemohl se ubránit tomu občas zabrousit do minulosti, i do té vlastní. Mně se v paměti stále více vracely vzpomínky na Veltrusy. Jako bych jim byl něco dlužen. S rodným městem, dvěma moravskými, kde jsem studoval, i s tím hlavním, v němž od dvaceti let žiji, jsem tak učinil v daleko rozsáhlejších textech dávno.

Veltrusy jsou městečko na pravém břehu Vltavy, v Podřipsku a ve Středočeském kraji. Mají dva tisíce obyvatel. Do Prahy je odtud po dálnici pětadvacet kilometrů. Pyšní se barokním zámkem a parkem, v němž jsem obdivoval havrany; o nich jsme ale mluvili jen jako o vránách. Tehdy asi nebyly chráněné a měly docela chutné maso.

Veltrusy jsou v mých vzpomínkách spojeny nejen s jednotlivými etapami mého života, ale i generace narozené v polovině třicátých let minulého století.

První mé vzpomínky jsou proto jako u většiny prostých lidí spojeny s existenčními obavami, jak v hospodářské krizi, v okupaci a válce přežít, jak se uživit. Němci zavedli potravinové lístky, poté šatenky na textil i příděl cigaret. Kuřáky najednou byli všichni, s kuřivem se dalo šmelinařit; na konci války stála cigareta dvacet korun. Bez přídělu se dala koupit jen vlajka velkoněmecké říše. Šly na odbyt. I když byly z mizerné látky, maminky nám z nich šily trenýrky. Vypadali jsme jako Garibaldiho povstalci. Tedy dole.

Ta první vzpomínka na Veltrusy se mi dodnes vybavuje věrně: jedeme kolem kralupského letiště; děda u voje vozíku, já tlačím vzadu. Míjíme kochmannku, nazývanou podle jejího majitele, který zavčas zmizel údajně někde v Kanadě. Vyrábějí se tu větroně. Pracuje tu i moje matka, která mi odtud nosí dřevěné špalíčky, kousky nepromokavého plátna, hřebíčky a jiný výrobní odpad, i když ne všechno by se tak dalo označit. Jsou to hračky mého dětství. Spolu s odrhovačkami, které si tu dělnice při práci zpívaly, a maminka si všechny poctivě zapisovala do sešitu. Fabrika mě inspirovala k napsání románu Sen o diamantovém C.

Narodí-li se někdo v domě s okny na letiště, těžko si může nepřát stát se pilotem. Letiště bylo dříve sportovní. Tehdy tu cvičili piloti luftwaffe a na bezmotorových letedlech kluci z hitlerjugend.

Od továrny je to k prvním veltruským domům jen pár stovek metrů. Zastavujeme na pravé straně asi u pátého domu a nakládáme již naklíčené brambory. Muselo to být tedy na jaře na začátku čtyřicátých let. Děda za ty brambory slíbil starému pánovi opravit pomníček na hřbitově; dědeček pracoval jako kameník u pana architekta Podpory. Já jsem chodil s jeho dcerou do obecné. Patřila k nejlepším žákyním. Ale po osmačtyřicátém jí dovolili vystudovat jen střední zdravotní.

Veltrusy byly i naší zásobárnou ovoce. Otec pracoval v kladenské poldovce jako dobře placený forvalcíř. Chlubil se, že u nás doma už šunku nežrala ani kočka. A přitom se moc nenadřel. Nosil mistrům pytlácky nalovené ryby. Ne na udici, ale velkoryse do čeřenu. Přesto dal téhle práci vale, až příliš tu řádilo gestapo.

Místo rozpálené pece dal přednost práci na čerstvém vzduchu v partě opravující železniční svršek. Jeho vedoucí měl krásně znějící jméno Křišťan. A ve Veltrusech velkou zahradu, která mu přerůstala přes hlavu. A tak otci dovolil, abychom si tu načesali, kolik čeho chceme.

Nejvíc tu měl keřů se žlutým, červeným a černým rybízem. Oblíbil jsem si dodnes ten černý. Když si maminka nevěděla s rybízem rady, naložila žlutý na ovocné víno. Když vykvasilo, vylila odpad slepicím, husám a krůtám. Slétli se i holubi, vrabci, kosi a kdoví ještě jaká opeřené havěť. Za pár minut jsme byli svědky absurdního divadla: po dvoře se začali komicky válet namol opilí opeřenci. Jako kdyby z městské záchytky po silvestrovské noci pustili všechny opilce. Ale tihle z ptačí říše jako by v sobě měli přirozenou odolnost, asi po čtvrthodině se postavili na nohy a odletěli.

Nevím, co jsem ve Veltrusech zrovna dělal. Mohlo mi být tak kolem osmi devíti let, byl podvečer a já místo domů jsem šel k bráně do obory. Po pravé straně bylo několik domů, předjelo mě tiše jedoucí auto a zastavilo pár kroků ode mne u jedné z vilek. Z auta překvapivě rychle vystoupil shrbený muž. Byl to protektorátní prezident Emil Hácha.

Ty domy se mi, nevím proč, zdály ponuré. Nebo jako by skrývaly nějaké tajemství. Podobný pocit jsem měl i z budov mezi veltruským klášterem a mostem přes Vltavu u jezu a elektrárny. Tu chtěli spojenci za války vybombardovat, ale nepodařilo se jim to. Odneslo to pár domků nelahozeveských, naštěstí ne ten rodný Antonína Dvořáka.

Možná mi pohled na ty budovy zkreslily zážitky s nimi spojené. Na mostě se zabil jeden starší kamarád. Jel tu na kole, do oka mu vlétla jepice. Vteřina stačila, ocitl se pod autem a jeho život skončil. Stejný osud měl jiný ze starších kamarádů, jemuž se neotevřel padák, a další, který si šel vydělat pár stovek na nedělní směnu v kladenském dole. Na jejich pohřeb přišla polovina mého rodného města. A já si uvědomil křehkost lidského života. V dětství jsem ale nezažil smrt ani jednoho ze svých vrstevníků.

Háchu jsme nenáviděli. Byl pro nás zrádcem. Trvalo léta, než jsme se dozvěděli, jak nelehký úděl si dobrovolně i s posvěcením prezidenta Beneše zvolil. Snažil se některým lidem zachránit život nebo je uchránit před tvrdšími tresty. Někdy se mu to i podařilo, pomohl některým studentům z koncentračního tábora. Píši o tom i v románu Lásky v Teufelshofu. Ale bilance protektorátního prezidenta byla převážně negativní. S blížícím se koncem války dal od něho ruce pryč i Beneš. Ten se vítězně vrátil do republiky týden po skončení války. Hácha zemřel ve vězení necelé dva měsíce poté.

Veltrusy s barokním zámkem a oborou nemohly uniknout filmařům. Ve čtyřiačtyřicátém se tu točil film režiséra Martina Friče podle povídky Ivana Olbrachta Prstýnek. Hráli v něm Otomar Korbelář, Vlasta Fabianová, František Smolík, Jindřich Plachta a Jaroslav Marvan. Byl to poslední film uvedený ještě před osvobozením. Nám klukům to nemohlo uniknout.

Ani mnozí herci se mezi lidmi netěšili zrovna nejlepší pověsti. Tu smazával jen čas. Němci jako kdyby protektorátnímu filmu přáli. Důvod byl prostý, chtěli mít v protektorátu klid. A tak prošly i filmy s mírně nacionální nostalgií. Svůj film mohla dotočit i herečka Anna Letenská: po poslední klapce byla za pomoc odbojáři popravena. Nacisté film s ní do konce války nestáhli.

Jistě byly natočeny i dodnes zajímavé filmy, ale komedii Prstýnek charakterizoval oficiální text distributora: Na zámek nedaleko dědiny přichází panstvo, mladá krásná kněžna se senilním manželem. Zdravý vzduch jim má pomoci k vytouženému dědici. Kněžna se náhodou setká s dědinským chasníkem Sochorem a brzy porodí syna. Dotyčný mladík se potom ožení a má samé dcery. Kněžna se po letech vrací se šikovným synem. Ten se zahledí do Sochorovy dcery, ale její otec ho žene řemenem...

Ve veltruském zámku se pak točily filmy Malá mořská víla, Amadeus, O princezně na klíček, Případ pro zvláštní skupinu, Učitel tance, Král Ubu, Babí léto, Komisař Maigret, Doktor Živago, Rudý baron a Zakleté pírko. Dost rozdílná témata. To už jsou jiné příběhy.

Jak se blížil konec války, sílil i odpor proti Němcům. Adolescenti a sotva odrostlí puberťáci zatahovali do svých dobrodružství i desetileté kluky. Věděli jsme od totálně nasazených starších kamarádů, co se ve které továrně z nacistického zbrojního arzenálu utajeně vyrábí.

Má o šest let starší sestra se seznámila s Karlem Petýrkem, klukem s krajně dobrodužnou povahou, který byl jako student gymnázia povolán do tzv. Technische Nothilfe. Nejdříve kopal zákopy někde na Moravě, pak pomáhal likvidovat válečné škody. Sestře při nejničivějším bombardování Kralup nad Vltavou zachránil život. Ale o tom už jsem psal v románu Handyho dlouhé dobrodružství, který vyšel před lety v Argu.

Mě Karel zatáhl do hledání pistole, o níž mu řekla sestřina kamarádka Eva. Její otec ji údajně zazdil ve sklepě jejich domu. Tam oba její rodiče i zahynuli. Jen proto, že si lehli na zem. Eva s bratrem zůstali stát a ze sutě se sami vyhrabali. Pistoli jsme nenašli.

Karlovi se ale podařilo získat kdesi flobertku. Ale bez nábojů. Pro ty jsme si měli jet k někomu právě do Veltrus. Karlovi se podařilo v posledních válečných dnech ukrást esesmanům motorku BSA, navíc s plnou nádrží. Pomáhal mu přitom nejen kamarád z TN Láďa Piroutek, ale údajně i nějaký voják wehrmachtu. Svědčilo to o tom, že se německá ozbrojená moc začíná rozkládat.

Láďa už ale byl z Karlových eskapád natolik otřesený, že by raději konec války prožil v našem sklepě. A tak do Veltrus vzal možná k odlákání pozornosti Karel mne.

Nezačalo to dobře. Na konci ulice od Kralup, kde se silnice rozdvojovala na sever a do Prahy, místo aby Karel objel osamělý dům na křižovatce vlevo, držel se vpravo, kde ze zcela nelogických důvodů byla tzv. pancršpéde, zátaras z dřevěných kůlů proti tankům. Tady se to dalo objet. Smysl to mohlo mít na kralupském Masarykově mostě. I když se vyprávěl vtip, že to Američany zastaví jen na čtvrthodinu. Deset minut se budou smát a pak to plamenometem za pět minut nechají shořet.

Na veltruské křižovatce to vypadalo jako záběr z nějakého komického filmu z vojenského prostředí, které se natáčejí hlavně ve Francii: zpoza barikády vylezl mladý důstojník luftwaffe ve slavnostní uniformě, a dokonce i s důstojnickým kordíkem u pasu. Nemohlo zaznít nic jiného než: Ihre dokumente!

Karel zjevně zpanikařil, myslel si, že chce papíry od motorky, které samozřejmě neměl. A tak nás mladý lajtnant vedl do veltruského zámečku, kde bylo velitelství SS. Když jsme šli kolem veltruského kostela, proti němuž byla cukrárna, kde jsem si jednou koupil indiánka, zeptal jsem se stále vyděšeného Karla, co mám dělat. – Zdrhni! A řekni Láďovi, ať to řekne Uhlirzovi! To byl sudeťák s poněmčeným jménem, kterého se z neznámých důvodů SS zbavilo; teď velel jejich oddílu TN. Lajtnant se naštěstí za mnou jen ohlédl.

Myslím, že nikdo nikdy nezaběhl trasu z Veltrus do kralupského Lobečku polními cestami tak rychle jako já. Možná mě i pohánělo, že nad mou hlavou létal spojenecký letec, jakýsi free hunter, který hledal vhodný cíl, možná lokomotivu nebo vojenské vozidlo; nebo měl jen zkontrolovat, jestli jeho kamarádi při předchozí operaci zlikvidovali všech osmačtyřicet siebelů rozmístěných kolem kralupského letiště.

Naštěstí Karel byl rychlejší než já, dojel k nám pár minut přede mnou. Chtěli na něm jen kenkartu, protektorátní osobní průkaz.

Ukradená motorka nebyla jen bezcennou válečnou kořistí. Karel s ní převážel z Prahy léky do koncentračního tábora v Terezíně, kde vypukl tyfus. Pro svou dobrodružnou povahu nemohl asi skončit jinde než u rozvědky. A těžko se asi dozvíme, jaké byly jeho motivy, když se stal dvojím agentem. Naši se s ním údajně podle jednoho článku v Lidových novinách rozloučili bez soudu. Asi mu nikdo včas neřekl, že z rozvědky a kontrarozvědky se nevystupuje. Ale mnoho let předtím nám ještě stačil jít za svědka na svatbě.

Má sestra přitahovala. A tak se u nás po válce objevil další Láďa odněkud z Modřic u Brna, zřejmě ještě v teenagerském věku jako Karel. Mně i jako puberťákovi připadalo komické, co tu dělal: ve veltruském klášteře školil řeholníky a jeptišky. Tehdy jsme netušili a dlouho nevěděli, jaký to mělo v padesátém roce tragický konec.

Láďa mi neustále vyčítal, že jsem tlustej; já jsem mu říkal, že to vyběhám. Mě ani tak nezajímalo, že pálí za mnou sestrou, jako že má maneta, motokolo, na kterém jsem se bez problémů naučil jezdit. Jenže mi dovolil se prohánět jen kolem našeho bloku, aby mě měl na očích. Než jeho vztah s mou sestrou asi pokročil natolik, že mu přišlo vhod, když zmizím na delší dobu. A tak jsem se vítězně promenoval po městě nejen před závistivými kluky. Jenže ta, před kterou bych se byl rád předvedl, se v tu dobu na ulici neobjevila. A Láďa skončil se svou veltruskou misí a odjel do jakési vojenské školy leteckých dorostenců.

Muselo uplynout čtyřicet roků, aby se ten příběh vrátil. Když jsme v armádě v devětaosmdesátém realizovali základní změny a já jsem navštívil většinu vojenských institucí, řekl mi tehdejší ministr obrany generál Miroslav Vacek, že bych měl zajet i do vojsk. Jakoby bezelstně dodal, že když jsem sloužil u letectva, měl bych začít u letců.

A tak jsem jel do Hradce Králové. První, co mi připadalo zvláštní, bylo, že mě velitel jako v ostatních případech nečekal u vchodu. Dokonce dozorčí po svém přestavení zadržel mého pobočníka a řekl mi, že velitel čeká v prvním patře na schodech. Ne snad že bych si potrpěl na úctu k novému postavení, už dávno jsem se cítil jako civilista. Ale po letmém zaslechnutí jména velitele jsem začal mít tušení.

Nemýlil jsem se. – Pane náměstku, velitel 10. letecké armády generálporučík Ladislav Sochor! představil se. Bylo mi jasné, koho mám před sebou. – My se asi známe, že? řekl jsem. – Co Eva? byla jeho první otázka.

Musel jsem mu říct, že zemřela ve dvaačtyřiceti. Pár let také sloužila u letectva. Poté pracovala v galvanovně, a protože tam hodně vydělávala, na vlastní riziko překročila stanovený počet let. Navíc byla silná kuřačka jako táta; ten vykouřil i osmdesát cigaret denně. My s bratrem jsme té neřesti odolali.

Musím se zase o těch čtyřicet let vrátit zpátky. Jako kluk jsem vášnivě rád chytal ryby. Někdy i z povinnosti, když máma nejen za války neměla co vařit. Měl jsem v sobě, že jsem se narodil na Vltavě. Ale nikdy jsem tam, přes všechny pokusy, neulovil ani mřenku. Všechno jen na přilehlých tůních nebo jednou v zimě na takzvané dirky v ledu v zátočině. Řeka byla pro mne prostě zakletá.

A tak jsem to jako poslední pokus o pokoření Vltavy zkusil ve Veltrusech na vorovině. Tedy v propusti, kudy po kaskádovitých schodech proplouvaly vory. Ty jsem ještě jako kluk zažil a na mnohých se svezl; pokud to tedy voraři povolili, bylo to nebezpečné, člověk mohl přijít o nohu, když se mu dostala mezi kmeny.

Pod vorovinou prý ryby braly jako divé, tvrdil mi někdo. Ale byl tu ještě jeden možná důležitější důvod. Pár metrů před začátkem voroviny bydlela jedna dívka, jejíž celé jméno jsem v posledních letech zapomněl. Ale určitě se křestním jmenovala Hanka. Její otec tu byl porybným nebo správcem povodí; možná obojí. Takže byla ode mne drzost lovit ryby pod jeho okny. Ale nemohl jsem se chovat jinak než můj táta, když jsem se jako on narodil na Vltavě. Koupit si rybářský lístek bych považoval za potupu. Nepamatuji se, že by tu ten spolek pro ryby něco udělal. Ani nezabránil, když si tu rudoarmějci vylepšovali jídelní lístek obrannými granáty. I když šlo o gardový pluk. Ten se tu ale choval až na výjimky slušně a jménem jeho velitele podplukovníka Kuzmina nazvali na návrh mého již zemřelého kamaráda Karla Zázvorky jednu z hlavních ulic čtvrti mého rodného města.

Hanka byla o rok starší, a to je pro kluky v tomhle věku handicap. Už měla za sebou první ročník rodiny, tedy odborné školy pro ženská povolání, která byla někde v pražském Karlínu. Jezdila tam denně vlakem i moje prakticky založená sestra.

Zážitky z krásných dní na vltavské vorovině u Veltrus se mi už mohou vracet jen ve vzpomínkách. Většinou jsem se Hanky jen ptal, aby to nevypadalo, že se třeba něčím chci vytahovat. Když se mi čas nezadržitelně krátil, už tak trochu ze zoufalství jsem jí navrhl: – Nechceš se projít? kývl jsem hlavou k veltruské oboře, kde byl zámecký letohrádek.

Řekla mi přesně to, co Dana Medřická v roli Slávky Hlubinové v Měsíci nad řekou Eduardu Cupákovi jako Vilíku Roškotovi: – Moc, chlapečku, moc se ptáš! Nevím, jestli to byla náhoda. Nebo ta věta byla v románu, podle kterého byl napsán scénář filmu. A já se, blbec, chytil toho chlapečka, že se mi vysmívá kvůli mému věku. Ale ona jen čekala, kdy se konečně rozhoupu, a když se toho nedočkala, jen smutně řekla: – Jak myslíš... A otočila se k domovu. Druhý den jsem musel nastoupit do školy na českomoravském pomezí.

O rok starší byla i jedna moje kamarádka Eva. Když jsem jí dával najevo sympatii, kterou mě uzemnila: – Ty chodíš s Dášou... Mezi mladšími sis těžko mohl vybrat lepší!

Dáša byla o rok a tři dny mladší než já. Přesto jí jedna z kamarádek řekla, jak může chodit s takovým cucákem. Byla fakt už trochu ženská. Rozešli jsme se z tak idiotských důvodů, hlavně mých, že jsme každý jinak chápali dobu, v níž jsme žili. Vystudovala a učila češtinu a tělocvik. Její první manžel zemřel v sedmadvaceti letech. Pak několik let žila s mým třídním. Věděl, že mám rád Wolkera. Když mě jednou zastihl nepřipraveného, neodpustil si: – Antoníne, topiči elektrárenský, špatně jsi přikládal vědomosti do hlavy své. Přilož, přilož! Dělal si ze mne bona fide legraci, když jsem po škole spěchal na schůzku: – Pozdravuj Dášu! Nějak se to k němu doneslo. Brzy také zemřel a až poté Dáša založila rodinu. Její krásná prsa jí pomohla předčasně i z tohoto světa.

Evu jsem potkal po mnoha letech na pražských Příkopech, Málem jsme tam vytlačili důlek, než jsem našel v sobě odvahu se jí zeptat, jak to tenkrát s tou Dášou myslela, jestli to nebyla jen její výmluva, jak se mě zbavit. – Ano... Škoda..., řekla tiše, podívala se mi do očí, dotkla se rukou mé a odešla.

Kromě častého projíždění kolem Veltrus jsem ke své škodě naposled ve Veltrusech byl v létě osmašedesátého. Zajeli jsme tam s manželkou do letního kina na tehdy nový film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci s Radkem Brzobohatým v hlavní roli. Bylo to jako rána pěstí mezi oči, kdy člověk váhá, jestli nemá sáhnout po pistoli. A my jsme v tom dvacet let žili. Ještě jsme také netušili, že přijde 21. srpen a „tato noc nebude krátká“, jak zpíval Karel Kryl. Museli jsme si jako tolikrát v historii zase počkat. Jako stále čekám na další návštěvu Veltrus.

Jasného film končí otázkou: Co jsme mohli, co jsme vlastně mohli? Opravdu jsme se nemohli stejně jako v osmatřicátém nebo v osmašedesátém vzepřít, až tak nás svazuje riskovat i ozbrojené střetnutí? Není to snad naše národní strategie, jak přežít.

Antonín Rašek (1935) je sociolog, publicista a spisovatel. V letech 1990–1992 byl náměstkem ministra obrany pro sociální a humanitární věci.

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Sedm vzpomínek na Veltrusy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu