Sylva Fischerová

Hřbitov jedné ideologie

I. Údolí králů

Když vejdeš, je to jako v Egyptě v Údolí králů – nalevo jedna hrobka, napravo druhá. Přesně vzato to ale nejsou hrobky, i když ještě začátkem tohoto tisíciletí se to nedalo vyloučit: to, co bylo uvnitř, bylo neprodyšně ukryto za tlustou kovovou stěnou, plátem oceli. Beton kolem pomalovali nápisy a malůvkami, na trávě se válely pet láhve a flašky od piva a krabičky od cigaret, dovnitř hrobek ale nebylo vidět. Po pár letech neprodyšné kovové stěny zmizely a objevil se vnitřek: prázdná prostora s kolejnicemi na zdviženém rantlu po stranách, doklad, že se to tehdy myslelo vážně. Tady měly být rakety: celý protiletadlový raketový oddíl určený k likvidaci amerických raket, až sem doletí. Když jsi vešel dovnitř, bylo to šedý, betonový, strašidelný a zatuchlý. Nejděsivější byly ty koleje.

První dva bunkry znamenají samozřejmě jen začátek, stejně jako v Údolí králů. Pak následují další: některé stojí o samotě, jiné zase proti sobě, a ve středu celého prostoru se tyčí superbunkr číslo jedna, velitelské stanoviště celého tohohle systému. Tady odolávaly pancéřované dveře nejdéle, ale nakonec povolily i ony. O to víc se tu pak vyrojilo lahví, ke kterým přibyly kuličky z airsoftových pistolí – bílé, oranžové, žluté, občas dokonce i modré nebo zelené. Kde taky najít lepší místo na hraní si na vojáky než tady? A tak kluci a holky v maskáčích a speciálních oblecích, které musely stát jejich rodiče majlant, po sobě stříleli mezi pomalovanými betonovými bunkry, ve kterých to čpělo a smrdělo, tady, kde kdysi byly opravdový rakety…

Postupně všecko zarůstalo a nápisy na bunkrech se zmnožovaly, stejně jako láhve a střepy, a pak se mládež začala motorizovat. Nejdřív to byly motorky, potom auta. Jednou dorazil i menší autobus. Ale míří sem i jiní návštěvníci.

II. Výchova

aneb vy podržtašky a vyližmisky

Po betonových schodech vystoupají nahoru na střechu bunkru a tam stojí v paprscích zapadajícího slunce, střecha bunkru je zarostlá trávou, ale kus obvodové zdi vydržel, a tak vylezou ještě na ni a koukají přes vrcholy borovic a smrků a dubů dolů na Zbraslav a na Prahu, Denise jako obvykle zavalí neuvěřitelná radost a štěstí, pocit zadostiučinění, strašlivé dějinné satisfakce, a začne řvát na celý vrch Čihadlo:

TAK KONEČNĚ JSTE ŠLI, VY HAJZLOVÉ, DO HAJZLU!

Obrátí se na kluky: „Tohle místo si pamatujte, tohle je totiž hřbitov jedné ideologie, která svýho času drtila tuhle zemi, ale nutně šla do prdele – jinak to dopadnout nemohlo.“

Rodinný výlet má svůj neměnný pořádek, takže následuje další scéna:

„A teď jim to, kluci, všecko řeknem,“ řekne otec a spustí jako první:

„Vy papaláši – vy hovada!“

„Vy donašeči a udavači,“ naváže Dan, ten starší,

„Vy podlžtašky,“ řekne Cyril, i přes návštěvy logopeda ještě mírně šišlá,

„Vy vlezdoprdelníci a teřichy,“ řve otec, a po něm zase Dan:

„Vy smradlaví skunci,“

„Vy blbý dlžky,“ řičí v rauši Cyrilek,

„Vy poskokové a poskočmozkové, pochlebŹníci a přicmrdávači, vy onuce a vyližmisky, pičusové a zmrdi,“ zakončí sekvenci Denis a obrátí se na Zuzanu: „No? A ty se neŹpřidáš?“

„Vy komunistický svině, který jste mým rodičům zničili život,“ řekne Zuzana a sáhne po přenosném chladicím boxu, Denis i kluci přiskočí a začnou vytahovat skládací židličky a skládací stolek, za chvíli je na stolku láhev šampaňského i se sklenkami a krabice stoprocentní vinné šťávy, kromě toho celé grilované kuře v termosáčku, nakrájený chleba a naložené okurky na umělohmotných talířích.

„Tak na konec jedné ideologie!“ řekne Denis a všichni si ťukají, kluci vinnou šťávou, Zuzana ještě vytáhne ubrousky, kuře je mastný, a usměje se na Denise, na to, že je sedmnáctého listopadu, je neuvěřitelné teplo, letos měli štěstí.

III. Co se dělo na palpostu

„A to jako fakt máme brát ty židličky? I když Cyrda nejde?“ Danovi přeskočil hlas, protože právě mutoval, a příšerně mu to vadilo. „Navíc je hrozná zima, dyť tam přece nemůžem sedět v týhle kose.“

„Fakt je, že tři stupně nad nulou nejsou úplně ideální k posezení,“ přidala se opatrně Zuzana.

„Já nevím, že musel na tu pitomou skautskou výpravu. Dyť jsou to vlastně kotlíkáři.“

„A nebudou dnes snad nadávky, když tu Cyrda není, nebo ne?“ ptá se Dan.

„Vůbec nemusí být nadávky,“ řekl Denis. „Bude historie jedenáctýho protiletadlovýho raketovýho oddílu a jeho raketovýho kompletu S-125 Něva-Pečora. Navrhl Alexej Isajev, určeno k ničení letadel a dalších prostředků vzdušného napadení. Střely dokázaly při letu vyvinout rychlost na úrovni 3 až 3,5 Machova čísla.“

Zuzaně i Danovi spadla čelist.

„Co je to Machovo číslo?“ zeptal se Dan.

„To sis nastudoval na wiki?“ zeptala se Zuzana.

„Tam totiž, Dane, byly fakt rakety, víš. Místní tomu pořád říkají na palpostu, totiž na palebným postavení. Byl to reál. Prostě to mohli odpálit.“

„No ale dyť to byly obranný rakety, ne? Teda tak jsi to dycky říkal. A Amíci by přece nezaútočili, tomu se nedá věřit.“

„Vůbec nemůžeš vědět, komu a kdy jebne v hlavě. Ideologie není racionální, i když tak ze začátku může vypadat. Tak jo, židličky nula, ale bereme aspoň to šáňo. A můžeš si dát s náma, když už seš tak velkej a -chytrej.“

„Šáňo je vychlazený, a v tomhle počasí ho stačí vzít prostě s sebou,“ řekla Zuzana. „Sklínku pro Dana už mám dávno nachystanou. Asi to nebude první, bych řekla. Jo a s těma raketama si myslím, že to tehdy reálný nebylo, že má Dan pravdu.“

„Z racionálního hlediska určitě. Já jenom říkám, že nikdy nevíš, kdy komu rupne v bedně.“

IV. Aktivisté, ti mají své jisté

„To je fajn, že jsi přišla, chvíli jsem si myslel, že nepřijdeš.“

„Já si taky chvíli myslela, že nepřijdu, ale pak jsem si řekla, že jsem tady dlouho nebyla a že je to přece jenom kus života,“ Zuzana se rozhlídla po stromech, ztrácejících své poslední listí nasvícené paprsky slunce, které už za chvíli začnou krvavět. Slunce jí ozářilo i stříbrné nitky na spáncích, jinak ale měla vlasy pořád stejně tmavé. „Šáňo ale nemám,“ dodala.

„Vzal jsem červený víno,“ řekl Denis a vytáhl z batohu evidentně drahé chianti a dva umělohmotné kelímky. „Dnes bez skla, pardón.“

„Ono kdyby to i jindy bylo bez skla a židliček a všech těch vymyšleností, tak by to možná všecko dopadlo jinak,“ řekla Zuzana.

Denis, vrážející zrovna do korkové zátky vývrtku, se zarazil: „Jako co všecko? Jako s náma? Nebo s klukama? Nebo co jako?“

„Nevím, všecko. Nebylo by to tak přehnaný. Třeba Cyril by mi zvedal telefony, i když by zrovna okupoval nějaký rypadlo nebo spal ve stanech před ministerstvem životního prostředí před zasedáním uhelný komise. Anebo jak jel tehdy bránit to stromový městečko v Německu, kudy má víst ta dálnice. Já nevím jak ty, ale já jsem z toho úplně na nervy. Pořídila jsem si dokonce facebook, abych viděla, co ty skupiny vlastně dělají, a ty víš, jak FB nesnáším.“

„Áha. Takže ty taky sleduješ klimakempy a Extinction Rebellion a podobný aktivistický účty –“

„No jasně. Takhle ho tam aspoň občas najdu na fotce, jak jde někam s transparentem, a to mě vždycky na chvíli uklidní.“

„Já jim rozumím, ne že ne,“

Denis nasadil svou výkladovou intonaci, kterou Zuzana nesnášela zvlášť od té doby, kdy začal výklady obdařovat kluky. „Jasně že jinou planetu nemáme, do jedný umí počítat každej, ale celý je to prostě přehnaný, a hlavně příšerně agresivní! Oni si zkrátka potřebujou najít nepřítele, proti kterýmu by mohli bojovat, no a tak si ho našli a teď okupujou ty rypadla v těch šílených pláštěnkách a maskách, vypadají jak z jinýho světa, jak z jiný planety, takže ona by vlastně jiná planeta být mohla, že jo. A hrajou si tam tu svou bojovku, aby jim to zvedlo adrenalin. Když navíc bojujou za tu správnou věc, že.“

„No jo, ale dyť s tou ideologií sis začal ty! Když jsi je nutil právě tady řvát o vyližmiskách a udavačích a onucích! A stejně jako tehdy poslouchali tebe, tak teď poslouchají ty ekologický guruy a ekokydy, prostě se jenom přeprogramovali.“

„Aha, takže jsme zase u toho, že já můžu za všecko.“

„Za tohle teda podle mě jo. A vrchol jsi tomu nasadil tím, jak jsi Cyrilovi zakázal jet na skautskej tábor. A to už byl v pátý třídě, byl dost velkej na to, aby věděl, co chce nebo nechce.“

„Nevěděl nic, byl zmanipulovanej těma kotlíkařema! Který jsou taky totál ekouši! A do toho oddílu jsi ho dovedla ty, páč máš už od mládí tu svou úchylku s horolezcema a jeskyňářema, který byli taky skauti a se kterýma jsi pak píchala. I když to byl vlastně tehdy pionýr, kam chodili, že jo.“

„Dělali za komunistů tajný skautský sliby, když jsme u toho.“

„Tajný skautský sliby! Já se z toho snad jebnu! Co prosím tě –“

„Hele nech to bejt, Denisi. Prostě tím zákazem tábora to přeteklo, dál to už nešlo – řekla jsem si, že přece takhle nenechám masit svý vlastní děti.“

„Jo aha. Takže nakonec můžu úplně za všecko. I za ty blbý kotlíkáře.“

„To jsem neřekla. Měla jsem tehdy říct, že tam má jet, když sám chce. Byla to moje chyba.“

Denis hledí na krvavej západ slunce, za chvíli padne tma, najednou ho přepadne pocit úplný marnosti, zničehonic si vybaví povídku, kde si autor počítal vlasy, když mu začaly padat, nakonec si všecky zbylé nějak pojmenoval – už jich moc nebylo –, až odešel i… jak se jenom jmenoval ten poslední vlas? Už to zapomněl. Jeho to čeká za pár let, to už je jasný. Měl by se asi dopředu rozhodnout, jak pojmenuje svůj poslední vlas. „Nedáme si to víno?“

„Jo, dáme. Promiň. Asi jsem to přehnala – you overreacted, říkali vždycky kluci.“

Poslední listopadové paprsky slunce nasŹvěcují vršek superbunkru i celý prostor Čihadla, Denis upíjí a pozoruje zbytek zdí popsaný nápisy, zejména nápisovými zkratkami:

„Hele, ale tady tyhle nápisný zkratky tady dřív nebyly, to mi neříkej, to bych si pamatoval přece –“

„No nějaký nápisy tu byly vždycky, ale zrovna tyhle –“ a Zuzana hledí na nápis NCK a vedle něj ZMG, následuje třikrát pod sebou CHS, které doplňuje jasný a srozumitelný ANTABUS. „To NCK by moh bejt třeba nácek,“ řekne po úvaze, „i když to asi nebude, že.“

„Tak to můžem najít, ne – to bude určitě někde na webu –“ Denis vytahuje svůj smartphone, „já nevím, že ty máš pořád ten hloupej telefon, takhle si nemůžeš nic dohledat, zjistit, když to potřebuješ.“

„Protože mi konvenuje mít hloupej telefon, tak ho mám, jinak bych si pořídila jinej. V mezičase aspoň spekuluju nad tím, co by to mohlo znamenat, no a doma si to pak najdu.“

„Konvenuje! Spekuluje! Ne, ty prostě nemůžeš mluvit normálně. A ještě jsi mě pak furt u kluků kritizovala, když jsem u toho nebyl, to vím od nich, přede mnou jsi nikdy nic neřekla.“

„Protože jsem tě nechtěla shodit. Chtěla jsem jim to vysvětlit vždycky v klidu a bez hádky. Která by nutně nastala.“ Zuzana se taky napije vína, úplně poslední paprsky, nápisy NCK, CHS, dráty radiového a jiného vedení nad jejich hlavami, všechno je to přece jasné. „Všecko je to prostě jenom ideologie,“ řekne. „Celá klimatická změna, klimakempy a Extinction Rebellion a celej tenhle ekoterorismus ve jménu modrý planety. Naše manželství byla taky ideologie – každý manželství je totiž ideologie – takže tady jsme vlastně na hřbitově ideologie našeho manželství. Jenomže tím to nekončí,“ Zuzana už úplně rozjetá: „I pohlaví je ideologie, to dneska úplně vidíš, transky jsou ideologie, dneska je prostě módní bejt transka, bejt zelenej, bejt –“

„Jo takhle. A je módní bejt třeba tenhle strom?“ Denis ukáže na dub, rostoucí ze zatravněného vrcholu bunkru. „Ten je taky ideologie?“

„No jasně, samozřejmě že je to ideologie: strom – život – voda – kořeny – strom života – rodokmen – světový strom jako jasan yggdrasil –“

„Já už to nechci slyšet!“ Denis naráz vidí rudě, ten jasan ho dorazil. „Jdi do prdele – ty máš prostě odpověď úplně na všechno – vždycky na všecko – chytrá ne jak rádio, ale jako baterie rádií, jako celej tenhle vysílač –“

A jak kouká kolem, zrak mu padne na kus železa, co tam leží vedle, s velkýma šroubama a s hákama, kdoví, jak se tam dostal, k ničemu tady nepatří, Denis ho popadne a zvedne, Zuzana couvá, úplně bledá, nic nechápe, nikdy nebyl agresivní, leda slovně, ale tohle ne, jenže s kým byl v mezičase? Co se stalo?

Úplně pomalu říká: „Já už vůbec nic neříkám a jdu. Jdu a nic neříkám – vůbec nic neŹříkám –“ pomalu odchází, jde pozadu, s očima upřenýma na Denise s kusem železa v ruce mizí do tmy, ví, že musí doleva, kde je les, vpravo by slítla po betonových schodech po hlavě dolů, v tu chvíli zazvoní telefon, vidí, že volá Cyril, ale neodváží se to zvednout, teď ne, leda až bude ven z Údolí králů a z lesa, teď už je mezi duby, stromy života.

Denis zahazuje kus železa – roztřese se – „Ježíš co mi to jeblo – kvůli týhle přemoudřelý krávě bych se ještě dostal do průseru – matka mých dětí – do prdele matka mých dětí, co nás všecky dostala do průseru tím zasraným skautingem, a teď ještě toto – koza jedna – co na ní bylo vždycky nejlepší, byla její kunda – tu měla sladkou – prostě sladkou, kurva, chutnala mi –“ uplivne si, pak vezme kus cihly, co tam leží vedle bílých a oranžových airsoftových kuliček, a píše na zbytky zdi:

KUNDA
A pak znovu
KUNDA

Načež udělá pár kroků ke zdi nalevo a pokračuje:
NCK
ZMG
a znovu
NCK
Pak se napije vína, je ho ještě skoro plná láhev, a píše cihlovkou dál:
ANTABUS ANTABUS
ANTABUS
„Kurva!“ Zařve na celý vrch Čihadlo. „Všichni jste komunistický svině! Chlastat!“ a pak píše červenou cihlou dál:
ANTABUS
A znovu: ANTABUS
Pak to zvětší:

ANTABUS
A pak to ještě zvětší:

ANTABUS

A pak napíše
EKOTERORISMUS
Pak znovu napíše
KUNDA
a jde domů.

Sylva Fischerová (1963) je básnířka, prozaička a klasická filoložka.

Obsah Listů 4/2021
Archiv Listů
Autoři Listů

Sylva Fischerová

Hřbitov jedné ideologie

I. Údolí králů

II. Výchova

III. Co se dělo na palpostu

IV. Aktivisté, ti mají své jisté

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu