Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 4 > Anna Beata Háblová o elegii Josifa Brodského: Básníci a vykladači (XXVIII)

Anna Beata Háblová o elegii Josifa Brodského

Básníci a vykladači (XXVIII)

Josif Brodskij

Římská elegie VI.

Obejmi čirý vzduch, a la pinie zdejší:
v prstech, tak jako na skle, zácloně – nic, ani trochu.
Ani ten ptáček se ale dolů nevrátí blankytnější,
a také my sami jsme sotva miniatury bohů.
Proto jsme také šťastní, že jsme nicotní. Slavné
výše a dálky apod., to nám jenom po kůži klouže.
Tělo je opak prostoru, kdyby ses na hlavu stavěl.
A že jsme nešťastni, vězí patrně v tomtéž.
Tak se jen o portál opři, škrpály sundej –
zeď skrz košili chladí plece – a prostě
sleduj, jak slunce se dolů do sadů sune,
jak voda, mentorka výmluvnosti,
zurčí z rezavých štěrbin a opakuje leda
snad jen nymfu, která do okaríny duje,
a pak, že je syrová a jinak nedá,
než že rysy pomalu ruinuje.

Přeložila Maita Arnautová

Zevling jako modlitba

Básník se prochází krajinou, tou italskou – a cítí vděk. Je krásně, slunce kotví na piedestalu nebe, z deštníkové koruny jehličnanu padá příjemný stín. Je to ráj. Ale je pro nás, pro smrtelníky? Může nás takové božské prostředí přiblížit k bohu? Když se ani ten ptáček nevrátí z výšin dolů blankytnější? A nejsme v té naší nicotnosti šťastnější, ptá se básník? Ne, on se neptá, on oznamuje. Jsme šťastní, že jsme nicotní. Básník to hlásí, protože se tak cítí. Cítí se být nebývale šťastný, a tohle štěstí chce podpořit navíc tím, že se bude cítit ještě nicotnější. Básník čtenáře vybízí, aby se spolu s ním opřel o zdobné ostění vchodu do kostela a odpočinul si. Sundal si boty a zchladil se o kamennou zeď. S vědomím boží blízkosti lze na krajinu kolem pohlížet ještě bezstarostněji. Nikam nespěchej, sleduj. Co je to za okamžik? Je to modlitba. „Zevling“, jak tomu sama říkám. Zevling je jednou z podob meditace. Nicnedělání, pasivní odpočinek, pozorování – může být forma obrácení se k bohu, modlitbou pocítěnou skrz vděk za krásu a klid. V takovém rozpoložení je snadné zapomenout na čas, ještě před chvílí bylo poledne, a najednou už je večer, žhavý kotouč slunce sklouzl ke svému okraji a kolem proteklo už takové množství vody, až to pozorovatele ohladilo jako kámen.

Voda klokotá a šumí, pulsuje, nevíme přesně jak a kde. Ani zda se jedná o potok nebo kašnu, ale rezavá trubka zní jako stará fontána se sochou nymfy. O nymfu ale nejde, ani o zvuk vody, který nám připomíná její hraní na okarínu. Myšlenka básníka se stáčí k dočasnosti. Báseň končí slovy pomalu ruinuje. Dokonalý obraz je tak zaskočen něčím, co jeho krásu relativizuje, co vše obrací opět na začátek. Básník se prochází krajinou a cítí vděk. Je nádherně, slunce kotví na piedestalu nebe, z deštníkové koruny jehličnanu padá stín. Je to ráj na zemi. Ale je určený pro nás, pro smrtelníky? Jsme ohlazováni, ale tím i pomalu ztrácíme tvar. Do radosti z objímání čirého vzduchu probleskuje smutek smrti. Naše nicotnost budiž dokonána. A tím i naše štěstí.

Anna Beata Háblová

Josif Brodskij (1940–1996) byl ruský básník, esejista, prozaik, překladatel. V roce 1972 byl Brežněvovým režimem donucen k emigraci, žil a působil v USA. Nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1987.

Anna Beata Háblová (1983) je česká architektka, teoretička architektury, básnířka. Autorka knih Města zdí: život a smrt obchodních center (2017), Nemísta měst (2019) a jiných populárně naučných publikací. Vydala čtyři básnické sbírky, naposledy svazek O mé závislosti nikomu neříkej (2020).